Jiřina  SALAQUARDOVÁ

 Knižně debutovala sbírkou veršů, která již titulem Já, Kryštof Kolumbus naznačuje básnířčinu snahu objevit, poznat a popsat taje světa a života. Autorčiny působivé a velmi osobní lyrické promluvy, jejich úspornost a civilní obraznost, vyrůstají ze smyslu pro neobvyklost všedních jevů a smyslově ověřitelných věcí. Psány většinou volným, nerýmovaným veršem, jsou prostoupeny připomínkami reálných osob, míst a dějů, které do nich mnohdy vnášejí i epické prvky. Pevnými, kotvícími body Jiřiny Salaquardové jsou přitom návraty do dětství, jistota (i nejistota) partnerství, mateřství, a zejména domov jako místo, kde je možno ukončit putování. Touha nalézt a pochopit je vystupňována zvláště v závěrečné polytematické skladbě, v níž se prolíná minulost s přítomností a budoucností a soukromé události s obecně lidskými. V podtextu autorčiny druhé sbírky Snídaně na Titaniku častěji vystupuje reflexe dusné atmosféry rozkládajícího se socialismu. Výpověď se stává ještě úspornější, stručnější a zároveň i konkrétnější, básnířka vytrvale hledá co nejpřesnější výraz, pohrává si se slovy a možnostmi neologismů. Okamžiky marnosti, kdy téměř přestává věřit v sílu slova a možnost mezilidské komunikace, pak překlenuje vírou ve sdělnou povahu ticha.
Dětem jsou určeny Pohádky ze stříbrných hor, v nichž se přidržuje žánrových konvencí lidové pohádky, a říkadla Letěl motýl z buku. Tradiční motiviku dětského světa, inspiraci folklorním veršem a kompoziční jednoduchost říkadel inovuje posunem některých veršů do spirituální roviny.