AŠKENAZY, Ludvík: Vajíčko (Praha, Čs. spisovatel 1963)
Soubor povídek a črt spojených tragikomickým viděním života a smyslem pro emocionální atmosféru okamžiku.
Kniha obsahuje 16 krátkých povídek a dva oddíly črt a postřehů z cest po světě. Prvních 12 chronologicky řazených próz je zasazeno do doby nacistické okupace a 2. světové války a často se v nich objevují motivy příznačné pro židovský úděl té doby. Úvodní Polívka zachycuje scénku z pražského hostince, jehož pravidelní návštěvníci se studem pozorují, jak jeden z nich ochutnává zadarmo rozdávanou německou polévku. Další prózy se odehrávají např. při výsleších na gestapu (No dovolte; To), mezi mladičkými zamilovanými v noci před chlapcovým nástupem do transportu (Romeo) nebo na vesnici, kde si furiantský sedlák připne místo své ženy židovskou hvězdu a je za to svými sousedy udán (Lébl). V malých příbězích z koncentračních táborů hrají roli protagonistů jak vězňové (Zmizel jako cukrář), tak i jejich kati opojení svou mocí (Bysta; Co je lepší?). Povídka o židovské pracovní rotě a veliteli, který nemohl zabránit jejímu odchodu na frontu (Rota, plakať!), se odehrává ve Slovenském štátu, próza Cigareta je situována na Volyni po vpádu Němců do SSSR. Dvacáté století a Vajíčko zaznamenávají pocity těch, kteří přežili léta koncentráků, Díra, Osud, Démon a závěrečná próza Přivezou ji na Silvestra vyprávějí o životních vzestupech a pádech lidí poúnorové doby. – V črtách ze světa autor neklade důraz na cestopisnou faktografii, nýbrž zajímají ho především lidé - krajané i cizinci, s nimiž se náhodně setkal při cestě do Indie (oddíl Tam a zpátky) a v Itálii (Vino e olio). Oba oddíly obsahují celkem devět textů a k nim je připojena ještě fejetonistická próza Stín připomínající oběti atomové bomby svržené na Hirošimu. Celá "cestopisná" část, tvořící zhruba třetinu knihy, byla ve 2. vydžní z roku 1967 vypuštěna.
Základní citovou tóninou souboru je účast s křehkostí lidských životů, nadějí a lásek. Povídky jsou vesměs založeny na kontrastu mezi tématem a způsobem podání: jejich lehký konverzační styl a anekdotická výstavba završená výraznou pointou umocňují tragiku lidského údělu v neúprosné mašinérii války a vyhlazování (typologicky tak Aškenazy rozvíjí čechovovskou poetiku smíchu skrze slzy). Většina povídek je vyprávěna v autorské 3. osobě (jako účastníci nebo svědci dějů vystupují jen vypravěči próz s poválečnou tematikou; v cestovních záznamech je vypravěčem přímo tematizovaná postava autora). Vypravěčská er-forma má u Aškenazyho řadu znaků skazu: uvozovací obraty připomínající pohádkové „bylo nebylo“ („jednou“, „jednu dobu“), kontaktové formule („řekněme to lidsky“), časté užití ukazovacích zájmen („ta Růženka Podolská“, „ten Václav Lébl“), občasný nespisovný tvar („se dvěma kapelama“). Do vypravěčského partu proniká také perspektiva postav a prostřednictvím polopřímé řeči jejich výrazový rejstřík, vypravěč však „na oko“ zdůrazňuje odstup od dění, který se projevuje zejména černým humorem, drastickou ironií, a groteskností situací i slovního vyjádření. Zvláště ve válečných povídkách vypravěč zamlčuje to, co je pro situaci podstatné, a předstírá jako by postavám nešlo o život, nýbrž jako by to byla jen hra. Všechny texty knihy charakterizuje výrazová úspornost, schopnost zhustit na malé ploše celé tragikomické drama „malého“ člověka vydaného všanc nemilosrdným historickým okolnostem, zvůli a ponižování. V cestovních črtách vytlačuje grotesknost a ironii spíše laskavý humor, spočinutí v emocionální náladě chvíle, lyrismus okamžiků, v nichž jako by se svět zastavil a ustrnul ve věčné harmonii (příznačný je titul črty Světlo zastaveného času, která dala název i výboru z Aškenazyho tvorby z r. 1992).
Vajíčko je poslední z povídkových souborů, který LUDVÍK AŠKENAZY napsal v českém jazyce. Patří do nejúspěšnější etapy jeho tvorby, v níž se již vymanil ze schematismu a ideologických předsudků provázejících jeho bezprostředně poúnorovou publicistiku i beletristickou činnost (Sto ohňů, 1952; Vysoká politika, 1953; Květnové hvězdy, 1955). Tematicky zčásti souvisí s vlnou próz z přelomu 50. a 60. let, jež byly inspirovány válečným utrpením Židů (A. LUSTIG aj.). Od mikropovídek Dětské etudy (1955) a dvojice pohádkových příběhů Ukradený měsíc (1956) se stal autorovou doménou svět dětství a fantazie, kde se mohl nejlépe uplatnit jeho lyrický styl, jemný humor i sklon k náladovosti s prvky melancholie. Pohádkový námět má i Aškenazyho ojedinělý pokus o větší epický celek, román o cestě trpaslíka Pitrýska světem Putování za švestkovou vůní (1959), a také humorem a parodičností prostoupený Cestopis s jezevčíkem (1970). I ve své realističtěji zaměřené části, v povídkách Milenci z bedny (1959), v poetických textech k fotografiím s názvem Černá bedýnka (1960) a v protiválečném prozaickém souboru Psí život (1959), udržuje si autorova tvorba vnitřní kontinuitu tím, jak dává přednost všednosti a obyčejnému člověku před patosem a monumentalizovaným hrdinstvím (rys společný s K. ČAPKEM). Tytéž znaky mají i autorovy rozhlasové a divadelní hry (Host, 1960, hráno též pod názvy Noční host, Host v noci; Pašije pro Andělku, 1968; Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem, z pozůstalosti 1991). Po odchodu do emigrace Aškenazy psal – z větší části pro dětské čtenáře – především v němčině.
(Sylva Bartůšková, Slovník české prózy, 1994)