Roman LUDVA
Prozaik
Od čtyř let vyrůstal v Olomouci, kde vystudoval i Střední průmyslovou školu strojnickou (1985). Nastoupil na Fakultu strojní VUT v Brně, ale po roce odešel a pracoval jako dělník a konstruktér. Po listopadu 1989 působil jako dramaturg v Divadle hudby v Olomouci, později jako redaktor v tamním nakladatelství Votobia (1995–1997) a v olomoucké redakci Českého rozhlasu (1998–1999). V letech 1999–2005 byl spisovatelem na volné noze, současně spolupracoval s Divadlem hudby jako scénárista. Od roku 2005 je zaměstnán v Arcidiecézním muzeu Olomouc, zprvu jako lektor, později jako produkční.
Pravidelně přispíval fejetony do literární přílohy deníku
Právo Salon, dále do
Mladé fronty Dnes,
Hospodářských novin,
Reflexu,
Literárních novin
a
Listů, příležitostně i jinam (časopis
Rozrazil). Povídky publikuje sporadicky, vedle několika sborníků pouze v časopisu
Host. Je autorem libreta k opeře Tomáše Hanzlíka
Krvavá pavlač (s podtitulem
Roky a hodiny posledních Přemyslovců aneb Sedmisté výročí jedné z nejslavnějších vražd v českých dějinách, uvedeno 2006). Podle jeho scénáře byla natočena televizní pohádka
Království potoků (2005, r. Pavel Jandourek; film získal Cenu dětské poroty na Festivalu Oty Hofmana v Ostrově nad Ohří). Nerealizovány zůstávají scénáře k celovečerním filmům
Vélasquezovy dívky (1999; stejnojmenná povídka později vyšla v souboru
Falzum),
Čára (na námět režiséra Petra Nikolaeva, 2003) a
Břišní tanec (2005) a scénáře k televizním filmům
Cukrový vrch (napsáno pro televizní studio Ostrava podle stejnojmenné povídky, 2002),
Dantova ruka (pro pražské televizní studio, 2008; stejnojmenná povídka později v souboru
Falzum) a
Slunečnice (původní scénář pro studio Ostrava, 2010). Český rozhlas uvedl autorovu původní hru
Sad (2014, r. Ivan Chrz), ve spolupráci s olomouckým studiem vzniklo rozhlasové polodokumentární drama
Rybník (2015), historický seriál
Krvavá pavlač (2016), minutové hry
Omyl (v cyklu
Konec války na Hané, 2015) a
Kardinální hromosvod (2017, vše r. Tomáš Soldán), a v plzeňském studiu byla natočena kriminální série na motivy skutečných událostí
Slunečnice (2018, r. Miroslav Buriánek). Nerealizována zůstala rozhlasová hra
Modrý bar (1999).V letech 2005–2006 autor pravidelně psal a namlouval fejetony pro cyklus
Hlavou i patou olomouckého studia Českého rozhlasu, několika původními fejetony přispěl také do programu stanice Vltava.
Ludvova románová prvotina
Smrt a křeslo některými rysy (kriminální zápletkou, tajuplností příběhu, až ornamentálním líčením detailů) předznamenává autorovu pozdější tvorbu, svým vyzněním i výslovnými textovými narážkami se však hlásí ke spirituální linii české literatury (
Jan Čep). Dalšími texty (
Žena sedmi klíčů,
Jezdci pod slunečníkem,
Stěna srdce) Ludva víceméně naplňuje koncept intelektualizované konzumní literatury: složitě konstruované příběhy využívají prostředků moderního detektivního románu, současně do textů vstupují i další tematické roviny – autor se věnuje úvahám o literatuře a umění a často reflektuje a obhajuje vlastní tvorbu. Příběhy jsou zpravidla situovány do prostředí běžnému čtenáři geograficky i sociálně vzdáleného. Jejich hrdiny jsou lidé výjimečných povolání (pařížský filmový producent, nájemný vrah žijící na Islandu, světoznámý malíř českého původu), přičemž nezvyklé profesní zájmy i osobní záliby a koníčky tvoří podstatnou složku charakteru postav a vysvětlují motivaci jejich jednání. Určujícím rysem Ludvových próz je tajuplnost, zdůrazňovaná jednak barevnou, číselnou a světelnou symbolikou, jednak rafinovaným rozmístěním polysémantických motivů, z nichž některé jsou využity i jako pojítko mezi jednotlivými romány. Vygradované napětí nebývá v závěru korunováno rozluštěním záhady a překvapivou pointou – autor zpravidla pracuje s momentem zklamaného očekávání. Román
Poslední ohňostroj toto zavedené autorské schéma opouští a žánrově se blíží psychologické próze – objevuje se zde téma krize středního věku a s ní související skeptický pohled na soudobou společnost, v níž se rozpadají tradiční rodinné i partnerské vztahy a jedinec tak i přes nebývalé komunikační možnosti zůstává stále více osamocen. Do exkluzivního prostředí románů z devadesátých let se nevrací ani soubor pěti klasických detektivních novel
Falzum, zasazený do současné Olomouce, resp. Prahy. Jednotlivé příběhy spojuje nesourodá dvojice detektivů, zkušeného pražského kriminalisty a samorostlého beskydského mladíka, které autor v intencích žánru vybavil vyhraněnými povahovými rysy a řadou osobitých zvyků a zlozvyků, především však různou mírou systematičnosti a intuice, s níž přistupují k řešení případů, které se obvykle dotýkají specifického světa uměleckých galerií, znalců a obchodníků s výtvarným uměním. – Namísto prózy se autor stále častěji věnuje rozhlasové dramatice, v níž se inspiruje jednak historickými událostmi spojenými s regionem, jednak skutečnými kriminálními či soudními případy, poukazujícími na současné společenské problémy, např. obtížnou vymahatelnost práva a rozpor mezi právem a spravedlností. Invenčně přitom využívá možností rozhlasového média (v rozhlasové hře
Rybník se literární pasáže střídají s dokumentárními rozhovory se skutečnými aktéry případu; v historické detektivní sérii
Krvavá pavlač nabídl posluchačům aktivní spoluúčast, kdy mohli po vzoru proslulého
Kinoautomatu Radúze Činčery rozhodnout o dalším vývoji děje).
Beletrie: Smrt a křeslo (R 1996); Žena sedmi klíčů (R 1997); Jezdci pod slunečníkem (R 1999); Stěna srdce (R 2001); Poslední ohňostroj (R 2004); Lásko! (D, 2009); Falzum (PP 2012);
scénicky: Krvavá pavlač (libreto k opeře T. Hanzlíka, prem. 2006).
Příspěvky ve sbornících: Příběhy lásky (2000); Vertikální nostalgie (2002); Neviditelné příběhy (2007).
Studie a články: P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy, Tvar 2001, č. 17; P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in Vertikální nostalgie (2002); P. Darovec: Ludvova karosa veze Čechov do světa, Romboid 2002, č. 5/6; T. Horváth:„Nějakej podivnej systém“, Tvar 2003, č. 20; A. Jedličková: Popelka mimesis ve službách postmoderny, in sb. Postmodernismus v české s slovenské próze (2003); E. Gilk: Čtyři romány Romana Ludvy, in sb. Postmodernismus v české s slovenské próze (2003); E. Gilk: Smrt a křeslo in sb. V souřadnicích volnosti (2008); L. Machala in Olomoucké literární sady (2012); M. Pilař: (Post)modernistická gotičnost románového debutu Romana Ludvy, in M. Antoš – P. Hrtánek: Přízraky a masky (Ostrava 2017).
Recenze: Smrt a křeslo: A. Haman, NK 1996, č. 46, též in Prozaické surfování (2001); P. Cekota, Host 1997, č. 1; P. Hanuška, MFD 31. 1. 1997; A. Přibáňová, Tvar 1997, č. 3; P. Švanda, LitN 1997, č. 14 * Žena sedmi klíčů: P. Cekota, Host 1998, č. 5; P. Švanda, LitN 1998, č. 29; P. Hanuška, Aluze 1998, č. 2/3; A. Haman, NK 1998, č. 11, též in Prozaické surfování;
A. Přibáňová, Tvar 1998, č. 7; P. Švanda, LitN 1998, č. 29 * Jezdci pod slunečníkem: A. Burda, Tvar 1999, č. 20; J. Olič, MFD 10. 12. 1999; M. Jungmann, NK 1999, č. 48; A. Haman, LidN 28. 12. 1999, též in Prozaické surfování (2001); E. Gilk, Host 2000, č. 3; E. Hakl – F. Tomáš, Tvar 2000, č. 5; I. Klíma, LitN 2000, č. 18 * Stěna srdce: E. Gilk, Labyrint revue 2001, č. 9/10; M. Jungmann, NK 2001, č. 26; A. Horáčková, MFD 4. 8. 2001; A. Haman – Z. Štipl, Tvar 2001, č. 15; A. Burda, Tvar 2012, č. 18 * Poslední ohňostroj: L. Foldyna, Aluze 2004, č. 2/3; P. Caha, Weles 2004, č. 20; L. Krausová, Tvar 2005, č. 10 * Falzum: J. H. Vitvar, Respekt 2012, č. 24; P. Mandys, HN 7. 8. 2012; I. Mindeková, Tvar 2013, č. 1.
Rozhovory: P. Hanuška, Tvar 1997, č. 11; P. Mikeš, Právo 19. 2. 1998, příl. Salon č. 53; M. Balaštík, Host 2000, č. 1; E. Gilk, Tvar 2002, č. 10; M. Procházka, Právo 3. 2. 2005, příl. Salon č. 403.
