Prozaická metafora absurdní existence v degenerované společnosti.
Fantastická próza A. Berkové vyrůstá na zastřeném půdorysu osudů několika členů jedné rodiny - její osu přitom tvoří Jiříkův příběh. Text uvádí tátův sen: zdá se mu, že se na schůzi vzbouřil proti všeobecné vládě blbství a vyzval zástupce lidu, aby odstoupili. Přítomní však předstírají, že nic neslyší, a táta propadá úzkosti a strachu z následků svých slov. Mokrý strachem se také probouzí. Z televizní obrazovky se na něho usmívá krásná hlasatelka a přesvědčuje ho, že ve světě, ve kterém žije, je všechno v nejlepším pořádku (zato jinde jsou na tom hrozně). Na snový prolog navazuje rodinná scéna nad domácí bábovkou. Konverzace mámy s doktorem, do které se zapojují i další členové rodiny, včetně Jiříka, tady ještě duchem nepřítomného chlapce zasaženého láskou k vysněné Blanokřídlé, je parodií "moudrých" analýz domácí i světové politiky a ekonomiky, které od plotny vedou hospodyňky, kompilující své názory z drbů, polopravd šířených hromadnými sdělovacími prostředky a vlastních dedukcí. Ani fantaskní grotesknost a absurdnost těchto a také dalších scén nemůže zastřít, že fiktivní Magorie, dějiště příběhu, je metaforou reálněsocialistického Československa s jeho neschopnými a arogantními vládci i nehrdinskými obyvateli.
Próza rezignuje na souvislý epický příběh. Relikt epické konstrukce lze spatřovat ve využití pohádkových prvků (Jiříkova cesta za slávou a putování Blanokřídlé za jeho vysvobozením, při kterých oba potkávají nezbytnou babičku). Významnější roli hrají prvky dramatické, zejména groteskní dialogické scény, zachycené nejednou tak, že vyhrocená grotesknost stravuje rozdíly mezi účastníky a proměňuje se v jakýsi monologický překotný tok slov, odkazující nejen ke konkrétní situaci, ale i k dobové absurditě obecně. K prvkům stmelujícím text patří postavy. Berková však netvoří figury vybavené psychologickým rozměrem a vlastní historií, ale karikatury, které fungují jako nositelé určitých, pro degenerující společnost typických negativních vlastností. Tak se prostorem prózy pohybují postavy, jejichž průměrnost až podprůměrnost spojená s touhou po kariéře je vynáší na vysoký stupeň společenského žebříčku, kde pak úspěšně demonstrují svou nekompetentnost. Berková takové případy ráda dovádí ad absurdum (např. Jaryn je ochoten hrát roli ženy, aby mohl získat funkci předsedkyně Svazu žen). Potlačení fabule a epických prvků vůbec souvisí s minimalizací role epického vypravěče (jeho zprostředkovací funkce se na několika místech ujímá postava průvodkyně, která po Magorii "provází" cizince). Nezprostředkovanost líčení fiktivního světa se na několika místech demonstruje také parodickým využitím postupů věcné literatury (pasáže la hesla ve slovníku Who is Who). – V různých variacích se opakovaně objevuje motiv brouka (a to jak v hovorově užívaném významu typického rezistentního postoje jedince vůči nepřátelské společnosti, tak v asociacích literárních, v rozpětí od idyly KARAFIÁTOVÝCH Broučků až ke kafkovskému pocitu odcizení, malosti a bezmoci), dále např. motiv všeprostupující šedivosti (připomínaný nejednou v kontrastu s barevným světem cizince), motiv nepřicházejícího deště (vyjadřující silné napětí ve společnosti, která dlouho čeká na změnu) nebo motiv manipulace s masami prostřednictvím televize. Také motiv psaní, v próze 80. let poměrně rozšířený, Berková na rozdíl od svých generačních kolegů nepojímá autobiograficky a konfesně, nýbrž jako politikum, jako další doklad degenerace společnosti. Na osudu Jiříka, který se rozhodl stát se živým klasikem, ironizuje oficiózní osazenstvo spisovatelského domu na Národní třídě. Invektivu Berková směruje nejen na generaci skálovsko-pilařovskou, ale také na generaci mladší, která ji v průběhu 80. let nahradila. – Významnou úlohu hrají rovněž prvky metaliterární: citáty, parafráze či parodie různých hovorových prefabrikátů, knižních klišé, literárních postupů i žánrů. Berková hojně využívá zejména krátkých útvarů, jako jsou dětská říkadla, rozpočitadla, pořekladla nebo hovorové frazeologismy – a to buď v parodickém prostředí nenáležitého kontextu, nebo destruované překvapující až šokující pointou, odporující původnímu významu a nastolující významy další. Tak jsou také přetvářeny pohádkové synopse v horory nebo horory v absurdní grotesky. To vše v neustálé proměně, ve výrazně rytmizované faktuře a stálé významové aktualizaci. Autorka se tak prostřednictvím zdánlivého odvratu od reality pokouší postihnout její složitost, akcentujíc přitom její absurdní tvář. Obnažuje mechanismy "normalizované" společnosti i zdroj frustrací jejích členů. Neusiluje podat nějakou systémovou alegorii. Její zneklidňující, přestože hravá metaforická koláž je přes konkrétní satirické výpady především spontánní expresí nesnesitelné bezvýchodnosti, do níž se dostala společnost vedená neomylnou stranou na sklonku předstírané jakešovské přestavby koncem 80. let.
ALEXANDRA BERKOVÁ (nar. 2. 7. 1949 v Trenčíně) debutovala souborem autobiograficky laděných povídek o dětství a době dospívání Knížka s červeným obalem (1986), napsala rovněž několik televizních scénářů (mj. Pánská jízda, Dámská jízda, Bumerang, Co teď a co potom). Próza Magorie patří v české literatuře k výjimečným dílům, která se vzpírají zařazení do kontextu. Generačně i hravou poetikou s prvky metaliterárnosti jí stojí nejblíže MACUROVA knížka Něžnými drápky (1983) nebo prózy J. SOUCHOPA. Magorie se do jisté míry dotýká i tradic utopicko-alegorické a fantastické literatury: na jedné straně KOMENSKÉHO Labyrintu světa a ráje srdce, ORWELLOVY vize 1984 či románů K. VONNEGUTA a na straně druhé CARROLLOVY Alenky v říši divů nebo TOLKIENOVA Hobita. Tematicky i tvárně na Magorii navazuje próza Utrpení oddaného Všiváka (1993), jazykově ekvilibristický, alegorický příběh bez pointy o poutníkovi - nicotném človíčkovi, který prochází nástrahami světa, střídavě jim podléhá nebo nad nimi vítězí.
Lit. O Knížce s červeným obalem: P. Janoušek: Útlá, nenápadná, leč pozoruhodná, Kmen (příl. Tvorby) 1986, č. 44; J. Lukeš: Náhlé rojení povídkové, SvS 19. 3. 1987 ; V. Macura: Zpráva o zemi pod placatým kamenem, Tvar 1991, č. 45; V. Novotný: Paraepický svět českých čtyřicátníků, Tvar 1991, č. 48; V. Píša: Až pokvete Magorie, SČRD 10. 10. 1991; J. Vanča: Magorie aneb Takoví jsme byli, ČD 17. 10. 1991; J. Chuchma: Nech se vést zemí čiré absurdity, MS 1992, č. 6; P. Janáček: Kniha-šém. Nám všem, cizincům: bedekr prvních příběhů, LidN 27. 2. 1992; M. Špirit: O temném království, LitN 1992, č. 17; M. Suchomel in Kol.: Český Parnas, Praha 1993 (o Knížce s červeným obalem); o Utrpení oddaného Všiváka: J. Červenková: Boj se příběhu, Všiváku, LD 23. 3. 1994; J. Trávníček: Utrpení (sobě) oddané autorky aneb Co zbylo z Berkové, Tvar 1994, č. 13 .
(Jan Schneider, Slovník české prózy, 1994)