Románová dilogie o velkém pražském nádraží za nacistické okupace a Květnového povstání.
Obě prózy obsahují po devíti číslovaných kapitolách. V první části dilogie se kapitoly soustřeďují většinou ke klíčovým momentům doby (září 1938, březen 1939, 17. listopad 1939, atentát na Heydricha atd.), v druhé části je děj ohraničen 5. a 9. květnem 1945. Vlastním "hrdinou" obou románů je samotné Severní nádraží, jež autor představuje jako živoucí organismus fungující (nebo také vypovídající poslušnost) díky sehranému kolektivu českých zaměstnanců. Zatímco v Severním nádraží jsou kronikářsky zaznamenávány postupné změny ve vztazích mezi železničáři a dosazenými německými úředníky, v Lazaretním vlaku válečná epizoda v historii Severního vrcholí dramatickým střetnutím jeho obránců s ustupujícími okupačními jednotkami a s vojáky z nemocničních vagonů odstavených uvnitř nádraží. K obětem války přibude na samém jejím konci čtyřicet povstalců, popravených na rozkaz esesáka Kaubische. - Relativně největší pozornost věnuje autor postavě přednosty Jaromíra Babánka. Babánek se jako pedantický úředník těžko smiřuje se sabotážemi a poškozováním drážního inventáře, časem se však přece jen zapojí do činnosti odbojové organizace, v níž má hlavní slovo energický průvodčí Hlaváč. Z početné galerie železničářů a povstalců (dozorčí Belza, dopravní náměstek Lerous, hradlař Vejr, výpravčí Kolda a mnoho dalších) vystupují do popředí jako výraznější individuality jen nemnozí (např. inspektor Fíc, který odboji hodně pomůže, třebaže je to člověk slabý a bojácný; nebo hubatý, ale obětavý doktor Vošahlík). Zřetelněji jsou odlišeni němečtí úředníci a důstojníci (bývalý hudební kritik Rahmke, milovník statistik Pracht, fanatický velitel lazaretního vlaku Roderich, zohavený letec Möbus aj.) a také kolaborant Macura, Babánkův nástupce ve funkci přednosty, který se teprve ke konci války marně pokouší vylepšit si pověst. Rámcovou funkci plní v dilogii postavy vrátného Mikoláška, znalce historie nádraží, a jeho synovce Standy Trubače, který na Severní přichází po záboru Sudet z Moldavy a po osvobození se tam opět vrací.
Branald jako spisovatel reportérského typu si více než fantazie cení reality, autentičnosti faktů a jednotlivin, osobního poznání a očitého svědectví. V jeho objektivním a věcném záznamu dění se obráží znalost zobrazovaného prostředí a detailů železničářské práce: Branald sám sloužil v letech 1936-52 u železnice a za války působil na pražském Masarykově nádraží. Reportážní a empirické východisko obou próz nachází výraz v řadě jejich stylových zvláštností: v převažujícím realistickém popisu, v er-formě s minimálním rozestupem mezi subjektem autora a subjektem vypravěče (v 1. osobě jsou podány jen Babánkovy promluvy, uvádějící každou z kapitol), v kompozici řadící paralelně vedle sebe výjevy spjaté nikoli příčinně, nýbrž prostorově (s výjimkou několika scén z Německa je dějištěm dilogie takřka výhradně prostor nádraží a přilehlých ulic) a konečně i v hojném využití železničářského slangu. – K formě kolektivního románu bez ústředního hrdiny vedlo Branalda vedle reportérských sklonů i jeho pojetí odboje a povstání. Autor je chápe jako aktivity spojující lidi různé sociální příslušnosti i politických názorů a zároveň - s jistou dávkou dobového utopismu - jako předobraz poválečné součinnosti všech vrstev národa na obnově zničených hodnot. V jednání postav nevyzvedává politické motivy (s výjimkou komunisty Hlaváče jsou železničáři vesměs politicky indiferentní), ale motivy obecně lidské, a zejména pracovní, profesní. Profesionální soudržnost a čest lidí od dráhy jsou hlavními sjednocujícími momenty odboje na Severním. Pro Babánka je válka především porušením řádu v jemu svěřeném výseku světa. Řadoví zaměstnanci sice literu železničních předpisů nectí tak striktně, ale i pro ně je nádraží čímsi nadosobně závazným, ba mateřským. Proto se také dilogie uzavírá obrazem obnoveného provozu nádraží a prvního vlaku, který odtud po válce vyjíždí.
ADOLF BRANALD (nar. 4. 10. 1910 v Praze) začínal ve 30. letech jako autor ochotnických veseloher se zpěvy, které psal společně se svým otcem Richardem. S divadelním prostředím souvisí i jeho první román Stříbrná paruka (1947), dvoudílná kronika o českých kočovných společnostech. Od tradičního vypravěčství a starosvětského idylismu se Branald v dilogii o Severním nádraží propracovával k próze se závažnějším uměleckým záměrem, který se však v poúnorové atmosféře nesetkal s pochopením. Autorův čapkovský smysl pro všednost a obyčejné lidi, kteří vystupují proti fašismu, protože instinktivně cítí, že je to tak správné, dostával se do rozporu s dogmatickými postuláty socialistického realismu. Zvláště Lazaretnímu vlaku byla vytýkána bezideovost, nepochopení role komunistů a Sovětského svazu ve válce, žánrové figurkářství. I. SKÁLA psal o "nepravdivém obrazu našeho osvobozeneckého boje" a J. ŠTERN dokonce v románě nalezl "celý legion Kondelíků /.../, jejichž dušičku nikdy nemůže oplodnit revoluční sen". Z odstupu je zřejmé, že právě civilnost podání a pochopení pro to, co spojuje nepřátele na různých stranách fronty, jsou rysy, jež dilogii převedly (podobně jako WEILŮV Život s hvězdou, ve své době rovněž odmítaný) přes úskalí schematismu, který poznamenal i nejzdařilejší tehdejší prózy s okupační tematikou (povídkové knihy J. DRDY Němá barikáda a M. JARIŠE Oni přijdou, 1948; Život proti smrti, 1952, M. PUJMANOVÉ atd.). Právě na tyto rysy navazovala česká próza ještě v 60. letech, kdy se ovšem původní čapkovský koncept malého člověka stával součástí programové depatetizace válečného tématu (HRABALOVY Ostře sledované vlaky, jež s Branaldovou dilogií souvisejí i železničářskou látkou). – Extrémům schematismu se Branald ubránil i v historických prózách s tematikou dělnického hnutí a sociálních konfliktů (Chléb a písně, 1952; Král železnic, 1959). Celou tuto etapu jeho tvorby charakterizuje zájem o autentické zachycení různých specifických společenských prostředí. V tom má Branaldova próza styčné body jednak s vlnou meziválečné reportáže (E. E. KISCH) a reportážní beletrie (U. SINCLAIR, u nás např. T. SVATOPLUK, Z. NĚMEČEK, J. R. VÁVRA), jednak s tradicí popisně realistickou a naturalistickou, která v 50. letech ožívala v souvislosti se zdůrazňováním didaktických funkcí literatury (k obdobné, až dokumentární iluzivnosti v zachycení reálií dospívali v té době např. i K. J. BENEŠ, F. KUBKA, G. VČELIČKA aj.).
Lit. I. Skála: Slibný realistický román, RP 22. 10. 1949; J. Trefulka, LidN 6. 11. 1949; I. Skála: Nepravdivý obraz našeho osvobozeneckého boje, RP 1. 10. 1950; J. Štern: Boj o hrdinu v naší literatuře, Tvorba 1950, č. 19; A. Linke in A. B.: Severní nádraží - Lazaretní vlak, Praha 1965; J. Janů in A. B.: Severní nádraží - Lazaretní vlak, Praha 1970; J. Lukeš: Dva romány z jedné války, Tvorba 1980, č. 40 (o Dvou mužích v jedné válce); F. Buriánek: Okupační román o železničářích, in O současné české literatuře, Praha 1982; J. Strnad: Cesty A. B., HD 1954, č. 10; A. Linke: A. B. dnes, Plamen 1960, č. 10; A. Haman: A. B., Praha 1963; V. Mayer: Šiřitel pravdy života a národní hrdosti, ZM 1971, č. 8; M. Suchomel: Ironický idylik A. B., in A. B.: Severní nádraží - Lazaretní vlak, Praha 1989.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)