Deníkový román budovatelské deziluze.
Próza má podtitul Z deníku neznámého brigádníka. Její převážná část se odehrává v období od června 1951 do února 1952 v ostravských Kunčicích. Hlavní dějové pásmo (první až páté "vzpomínání") autor oživil úryvky z dopisů, protokolů, posudků, diskusí, a retrospektivními pasážemi. Mezi jednotlivá vzpomínání (která jsou ještě dále členěna na podkapitoly) vložil kratší intermezza (např. "ledvinové", "říjnové" apod.). Ústřední postavou je šestadvacetiletý Karel Kratochvíl. Původně pracoval jako zedník, potom se stal oblíbencem ředitele Chemoproduktu Lorence a ten z něj udělal vedoucího oddělení iniciativy pracujících. Po ředitelově pádu je Kratochvíl přičiněním kariéristy Švédy z pracovního kolektivu Chemoproduktu vyloučen a odchází na brigádu do Kunčic, aby si "narovnal páteř". Po překonání počátečních obtíží se ukáže, že Kratochvíl je schopný organizátor; stane se proto vedoucím betonářské party a spolu se svými novými známými, Bedřichem Nevěřilem a Růženou Kafkovou, je zvolen do celozávodního výboru KSČ. Kafková v souladu s dobovou stranickou mánií začne hledat nepřátele ve vlastních řadách a šíří pomluvy o Nevěřilově údajné kolaboraci za 2. svět. války. Záležitost chce řešit před stranickým tribunálem, nedostane se jí však podpory ostatních. Až po Nevěřilově tragické smrti se ukáže, že obvinění byla nesmyslná. Kratochvílova parta dosahuje i nadále výborných výsledků a prací oslaví i vánoce. Jeden z jejích členů, Floriš, jehož životnímu osudu jsou věnována dvě intermezza, přichází při práci o ruku. V závěru prózy na stavbu přijíždí jako člen oficiální vládní delegace i Švéda - a Floriš před něj svou jedinou rukou klade do blátivé cesty fošnu, aby si neumazal boty.
Páteř je psána jako stylizovaný dokument - Kratochvílův deník - a zachycuje konflikt jedince a společnosti v konkrétní době. Lidové rčení "když se kácí les, lítají třísky", využité Bublíkem jako název jedné z úvodních kapitol první části prózy, vystihuje charakter konfliktu ("...revoluční bdělost neváží ortely na lékárnických vahách") i dobu, v níž zápal pro ideu převýšil povědomí o základních morálních hodnotách. Ve stylisticky rozmanité skladbě deníku se jednotlivé epizody prolínají jako filmové záběry. Fakta jsou vedle sebe kladena paralelně, často i zpřeházeně. Klíčovým motivem knihy, ke kterému se autor v textu několikrát vrací, je motiv páteře, symbolicky vyjadřující osobní odpovědnost člověka za vlastní jednání. Charakter svého hrdiny Bublík prověřuje v nejtěžších situacích: Kratochvíl si brzy uvědomuje, že jde o víc než o jeho životní úspěch; proto brání nejen sebe, ale i ostatní před zvůlí a křivdou. Bublík straní lidem charakterním a vnitřně opravdovým a zároveň zachycuje počátky později se prohlubujících rozporů mezi ideálem a skutečností, mezi zjednodušujícím dogmatismem třídního pohledu a obecně lidskými hodnotami. Závěrečná scéna prózy svou deziluzivností zesiluje kritický patos příběhu.
LADISLAV BUBLÍK se během svého života (14. 5. 1924 v Bzenci – 12. 4. 1988 v Ostravě) věnoval především novinářské práci a dramatické tvorbě. Jeho hry (dramatizace románu V. PAZOURKA Ústup z hranice, uváděná pod titulem Rozkaz, 1947; Velká tavba, 1949; Perpetuum mobile, 1949; Horoucí láska, 1955) jsou poznamenány dobovými zjednodušeními. Bublíkovým uměleckým úspěchem se stala až próza Páteř, nejprve otiskovaná v Plameni (1962-1963). Autor ji začal psát pod vlivem autobiografické zkušenosti v lednu 1959, dokončil ji v září 1962. Další knihu během svého života nevydal, v jeho pozůstalosti však zůstal rukopis románu Týden bez neděle.
Páteř vyšla v době, kdy byl pro českou prózu příznačný odklon od pracovní a společensko-politické tematiky k osobním problémům jedince a kdy se téma budování pozvolna měnilo v téma budovatelské deziluze. Svým publicistickým a kritickým laděním navazovala na podněty soudobé sovětské literatury (V. TĚNDRJAKOV, V. PANOVOVÁ) a souzněla s prózami, které usilovaly o nezkreslené zobrazení poúnorových let a pravé podoby života na velkých stavbách (I. KLÍMA, Bezvadný den, 1960; L. HAŠKOVÁ, Obžalovaný, 1960; J. ČERNÁ, Hrdinství je povinné, 1964; do vyšší existenciální roviny pozvedl dané téma B. HRABAL v prózách Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet). Ostravská tematika spojuje román s příběhem dělnického ředitele v próze I. KUBÍČKA Lucinka (1961), volně i s psychologickou novelou S. PEKÁRKA Pasáž Luna (1964) a s pozdějším a již zcela jinak pojatým Žertem M. KUNDERY. Páteř byla také polemickou odpovědí na tvárné konvence budovatelské prózy: autor rezignoval na románovou celistvost a svůj příběh složil ze střípků lidských osudů jako mozaiku. Očistným patosem souvisí Páteř s vlnou české a slovenské prózy 60. let, která reagovala na kult osobnosti a jeho projevy (L. MŇAČKO, I. KŘÍŽ, R. KALISKÝ, J. TREFULKA atd.). Režisér V. ČECH natočil podle Páteře film Úplně vyřízený chlap (1965).
Lit. M. Drozda: O minulosti, která neminula, Plamen 1963, č. 7; M. Jungmann: Návrat směřující k budoucnosti, LitN 1963, č. 39; J. Petrmichl: O páteři, RP 27. 11. 1963; O. Rafaj: Páteř nové české prózy, ČK 1963, č. 6; H. Hrzalová: O volbě a koncepci postav v B. Páteři, ČLit 1965, č. 2; V. Dostál: Literatura očistná a očistcová, ČLit 1965, č. 5; J. Hájek: Literatura lidské odpovědnosti, Plamen 1966, č. 1; M. Pohorský: Cesty současné prózy, in sb. Nová setkání, Praha 1966; O. Šuleř: Zapomínaní a zapomenutí, Tvar 1990, č. 11; M. Suchomel: Alternativy historické všednosti, in Literatura z času krize, Brno 1992.
(Jiří Zahradnický, Slovník české prózy, 1994)