Povídková kniha vyzvedající hrdinství prostých lidí v období protektorátu a Květnového povstání.
Kniha, uvozená citátem z básně Zpěv úzkosti F. HALASE, je tvořena 11 krátkými povídkami. - Bývalý interbrigadista Sláva Mach z úvodní povídky Třetí fronta, se snaží uniknout z okupované Prahy a přidat se k přátelům v Bělehradě; při protiněmecké demonstraci 28. října 1939 však poznává, že jeho pravé místo je v Praze (Třetí fronta). Řídící Havlík je zastřelen za to, že ve včelíně skrýval vysílačku a po jejím objevení odmítal Němcům cokoli prozradit (Včelař). Gymnaziální latinář přezdívaný podle své oblíbené fráze Vyšší princip má před svou třídou odsoudit trojici studentů, kteří byli popraveni "pro pošetilou debatu" o atentátu na Heydricha; místo toho však "vraždu na tyranu" prohlásí za oprávněnou. František Milec poskytuje svým přátelům dynamit k diverzním akcím. Ve chvíli, kdy jej přijde gestapo zatknout, postaví jeho žena Bětuška na plotnu hrnec s ukrývanou výbušninou (Hlídač dynamitu). Představitelé obce Borkovice spolu s četníky vynesou nad udavačem Joudalem rozsudek smrti a vykonají ho tak, aby vše vypadalo jako nešťastná náhoda (Vesnická historie). Účetní Babánek se na pražských poutích učí střílet; při povstání pak patří k nejlepším střelcům: důvodem jeho snahy byla smrt syna za heydrichiády (Nenávist). Sovětskému námořníkovi Hryhoryji Jakimčukovi z prózy Padlý beze jména se za povstání podaří uniknout ze zajetí. Přes prvotní odpor k "cizímu bezejmennému městu" a domněnku, že jeho obyvatelé posluhují Němcům, neváhá stanout v čele povstalců. Sedmnáctiletý Pepík Hošek přes výslovný otcův zákaz bojuje na barikádě a podaří se mu zneškodnit německý tank (Pancéřová pěst). Německý ostřelovač Walter se nerozpakuje střílet i po malých holčičkách a jeho nelidskou povahu potvrzuje i neúcta k vlastní mrtvé matce (Zákeřník). Voják Wilibald Obermayer z povídky Až vstanou mrtví se na útěku před Rudou armádou dostává do míst, kde byla za jeho asistence vypálena vesnice. Odmítá přijmout svůj podíl odpovědnosti a při útoku partyzánů umírá strachem. V závěrečné Němé barikádě se na jednom bojišti potkávají komunisté, četníci, mladí chlapci, ženy i cizinci. Odvaha komunisty Franty strhává další spolubojovníky (pan Brůček, kamarád Nederland), kterým se za cenu vlastního života daří načas zastavit Němce při jejich postupu Prahou.
Drdovy povídky se řadí k prvním prozaickým pokusům o zobrazení okupace a Květnového povstání s ústředním záměrem detailnějšího pohledu na postavení "českého člověka" v této době a jeho boj proti Němcům. Největší důraz je zde tedy kladen na typizaci postav. V Němé barikádě se čtenář setkává s trojím typem hlavních hrdinů. V první řadě jde o "obyčejného člověka", který projde okamžikem "zasvěcení" a vykoná pak hrdinský čin. Významovým centrem povídek je právě onen kritický moment, ve kterém dochází k přerodu postavy z "obyčejného člověka" v hrdinu. Je jím např. demonstrace, na které si Sláva Mach uvědomí, že musí zůstat v Praze; rozbití včelína, jež nadobro zatvrdí řídícího Havlíka; poprava tří studentů, která latináře probudí z virtuální existence mezi starými texty; synova smrt, která změní účetního Babánka natolik, že se začne učit střílet; zhlédnutí rozhodného útoku proti esesákovi, jež donutí Pepíka Hoška porušit otcův zákaz "nehnout se z domu". V povídkách Němá barikáda a Vesnická historie je takto "zasvěcen" k hrdinství celý kolektiv. Druhý typ hlavního hrdiny, je zastoupen Hryhoryjem Jakimčukem, který se od předcházejících postav odlišuje pouze národností a zprvu neosobním vztahem k okupovaným Čechám (k témuž typu patří také Nederland z Němé barikády). Hryhoryj prochází momentem "iniciace" při útěku ze zajetí: Čech, který mu pomáhá z vagonu, mu ukáže rudý praporek. Hryhoryj se posléze díky tomuto gestu ztotožní s českým osvobozeneckým bojem. Pro oba zmíněné typy je příznačná odvaha a odhodlání, s jakým dávají všanc svůj život při boji proti německým okupantům. A ti tvoří třetí vrchol Drdova typizačního trojúhelníku. Hrdinové povídek Zákeřník a Až vstanou mrtví reprezentují dvě varianty dobově příznačného obrazu nacistických vojáků. Na jedné straně Walter, nelidská zrůda, na straně druhé Willy se svou zbabělostí a alibismem. Jejich absurdní odlidštění je ještě zvýrazněno faktem, že jsou oba civilním povoláním lékaři. Kromě defektní morálky je od výše uvedených typů odlišuje absence "zasvěcení". To by v jejich případě mělo výslednou podobu v přiznání viny. Ani jeden z nich toho však není schopen. Povrchní psychologie postav a vykonstruované "lidové" schéma příběhu, dávají Němé barikádě povahu knihy předurčené ke "splnění časové poptávky" (V. ČERNÝ).
JAN DRDA (4. 4. 1915 v Příbrami - 28. 11. 1970 na Dobříši) začínal jako redaktor kulturní rubriky v Lidových novinách (od 1937). Literární slávu si vydobyl již svým prvním románem Městečko na dlani (1940, zfilm. V. BINOVEC, 1941). Vyprávění o osudech obyvatel městečka Rukapáně (srovnatelného s CHEVALLIEROVÝMI Zvonokosy) se stalo populární zejména díky svému lidovému charakteru. Psychologické próze se Drda přiblížil v románu Živá voda (1941) popisujícím problémy dospívání chlapce s uměleckými ambicemi. Své přirozené tíhnutí k vyprávění s pohádkovými rysy potvrdil pak románem Putování Petra Sedmilháře (1943), ale také divadelními hrami Hrátky s čertem (1946, zfilm. J. MACH, 1956) a Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1959) či souborem Českých pohádek (1958). Němá barikáda (titulní povídku zfilmoval O. VÁVRA v r. 1949; prózu Vyšší princip J. KREJČÍK, 1960) představuje zlom v Drdově díle. Povídky, jejichž knižní podobě předcházely časopisecké otisky, předznamenávaly de facto vývoj české literatury v dalších letech. Schematismu, který je už v tomto díle zjevný, podlehl Drda ještě výrazněji v knize tematicky příbuzných próz s názvem Krásná Tortiza (1952). Šest povídek z Krásné Tortizy vytvořilo pandán k Němé barikádě v souboru Němá barikáda a jiné povídky (poprvé 1957). Drda se v poúnorové době vyšvihl mezi špičky komunistické hierarchie (člen ÚV KSČ, předseda kulturního výboru Národního shromáždění) a v letech 1949-56 působil jako předseda Svazu čs. spisovatelů. Své renomé lidového autora obnovil až prohlášením namířeným proti sovětským vojákům ("Nepodejte jim ani kapku vody") v r. 1968. - Reflektování 2. svět. války procházelo v naší literatuře několika vlnami. Nejblíže Němé barikádě však zůstávají žánrově příbuzná díla M. JARIŠE Oni přijdou (1948), E. F. BURIANA Osm odtamtud (1954), nebo kniha L. AŠKENAZYHO Májové hvězdy (1955; pův. s titulem Květnové hvězdy).
Lit. V. Černý: Hrst poznámek k socialistickému realismu, KM 1947, č. 15/16; E. Holas: Průkopnické povídky J.D., LidK 1947, č. 14; K. Růžička, KM 1947, č. 9/10; V. Tichý: Hrdinství bez patosu, KultP 1946/47, č. 22; M. Jungmann: Vyprávěč dobré pohody, in J. D.: Němá barikáda, Praha 1961; A. M. Píša: O J. D., in Stopami prózy, Praha 1964 (o Městečku na dlani a Putování Petra Sedmilháře); B. Polan: Dva romány J. D., in Život a slovo, Praha 1964 (o Živé vodě a Putování Petra Sedmilháře); J. Holý in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992; F. Götz in J. D.: Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert, Praha 1960; A. M. Píša: O dramatikovi Hrátek s čertem, in J. D.: Hrátky s čertem, Praha 1965; J. Nejedlá: Proměny vypravěče, Impuls 1966, č. 12; F. Peroutka: O J. D., in Budeme pokračovat, Toronto 1984.
(Petr Běleš, Slovník české prózy, 1994)