Mystický román milostné cesty mladé dívky.
Román je rozdělen do čtyř dílů složených z pojmenovaných kapitol. Začíná jako příběh Bětušky, sedmnáctileté dělnice z textilní továrny, kterou jako zázrakem nebo zvláštním přičiněním osudu takřka na první pohled omámí pětadvacetiletý Jindřich, syn jejího zaměstnavatele, nevyléčitelně nemocný tuberkulózou. Během týdne se Bětuška s podivuhodnou samozřejmostí stane členem jejich domácnosti, sblíží se s rodiči a s Jindřichem chce sdílet celou jeho existenci, tedy i nemoc a smrt. Tráví čas dlouhými, bezmála filozofickými rozhovory s členy rodiny, a také hrou na klavír, již cítí jako pokušení smrti. Když Jindřichovi zemře matka, je jeho další soužití s Bětuškou víc vzájemným trápením a pro Jindřichovo chřadnutí zůstává platonické. Až na Jindřichově úmrtním loži uzavírá pár nenaplněný sňatek. V třetím dílu knihy začíná druhá část Bětuščina osudu. Při jedné cestě od Jindřichova hrobu je jakoby jím samým vábena do lesa a potkává tam tři mladíky. Jeden z nich - Jiří - je Jindřichův bratranec: je k nerozeznání podoben Jindřichovi z doby před jeho nemocí a také portrétu z Jindřichova pokoje: je to i adresát Jindřichova nikdy neodeslaného toužebného dopisu, který Bětuška kdysi přepisovala. Setkání nejdřív vyhlíží jako příprava k nějakému násilí na dívce, brzy mu však dominuje vzájemné okouzlování Bětušky a Jiřího, milostné škádlení spojené s pokušením smrti. V průběhu doby po zvláštních činech a zkouškách postupně Jiří zaujme Jindřichovo místo po Bětuščině boku a dva ostatní mladíci oslnění Bětuškou mizí ze scény.
Přehledně vyprávěný román, napsaný v er-formě, obsahuje množství tradičních i originálních symbolů, jejichž interakce se dějí také v absolutních kategoriích zjevení, zaslíbení apod. Osciluje stále mezi skutečností a transcendentálnem a mezi jim příslušnými významovými celky; kterýkoli prvek jedné skutečnosti může se kdykoli stát prvkem skutečnosti druhé a naopak. Autor uvolňuje realistickou kauzalitu a do značné míry autonomizuje dialog a vyprávění, v ovzduší střídajících se jistot a nejistot se výrazně uplatňují postupy romantické. Duše a hvězda začíná jako iniciační román, postupně však přerůstá též v obecněji pojatý mystický erotický román s náznakem pojetí smrti jako cíle, v němž je ženský prvek, reprezentovaný především Bětuškou, konfrontován s prvkem mužským, který zastupují Jindřich a Jiří. Ženský element, jehož častým emblémem je duše a který má atributy andělské, vidí Durych v originální a dráždivé syntéze cudnosti a smyslnosti, mužský prvek je často symbolizován (chladnou a letící) hvězdou a má některé atributy ďábělské. Oba mají svou vlastní, možná rovnocennou krásu a jsou si vzájemně neodolatelně přitažlivé; vstupují spolu do hry, tedy dobrovolné činnosti na základě souhlasně přijatých pravidel a s předvídatelným průběhem, která je však ovlivňována zároveň zvenčí, pravděpodobně magií. Durychův poetický systém je založen na dynamismu protikladů, které se vzájemně doplňují a charakterizují, a na zvýznamňování celého textu zpomalováním děje, vznosným stylem (zahrnujícím také kontrasty, zejména lexikální, a bohatou eufonii) a pečlivou, často paralelní provázaností motivů. Také antropologicky jde o složitý, vnitřně pulzující a uzavřený systém s existenciálními sondami a analýzami, romaneskními postupy a sjednocujícím Bohem.
Duše a hvězda (část románu byla publikována pod názvem Bětuška v deníku Lidová demokracie v r. 1956-57) patří v Durychově díle k linii symbolicky a zpravidla mysticky pojatých milostných příběhů, ustavené v 20. letech zároveň v poezii (básnickou sbírkou Panenky, 1923), próze (povídkou Píseň milostná z knihy Tři troníčky, 1923) i dramatu (hrou Štědrý večer, 1926). Je to linie, která hluboce prostupuje též Durychovu historickou prózu, včetně Bloudění (1929). Durychovo pojetí ženy bylo ovlivněno mariánským kultem, jejž hluboce vyznával (viz sbírku malých náboženských esejů Zdrávas, Královno!, 1931, a knihy básní Eva, 1928, a Té nejkrásnější, 1929) a jeho účelovým chápáním umění jako "úkonu lásky k Bohu a lásky k bližnímu", jež nejvýrazněji vyvstává z didaktického románu matky Paní Anežka Berková (1931). Nositelkami tajemství, která, jsou-li absolutní, jsou příslušná pouze Bohu, jsou pro Durycha dívky. V líčení dívčí krásy se Durych "nebál zajíti až tam, kde se chodí na ostří břitvy mezi dovoleným a nedovoleným /.../ Ale vidím-li krásu, nebudu se bát o ní mluvit." - Durych, zařazující se do linie umění hlubokého osobního prožitku, navíc zhodnotil tradici lidové konvenční povídky milostné a didaktické, vraceje se tak na nové úrovni k jejím starším uměleckým pramenům (B. NĚMCOVÁ); to má paralelu v soudobé, často idylické katolické literatuře francouzské, např. u F. JAMMESE. (Podobně se ve své poezii inspiroval nejen básněmi umělými, ale i tvorbou lidovou a "pololidovou".) Zájmem o periferní literaturu má Durych blízko k bratřím ČAPKŮM, J. JOHNOVI a avantgardě. Nejpopulárnějším dílem tohoto typu je povídka Sedmikráska (1925), "oslava mládí, krásy, chudoby a radosti", jejíž koncepci Durych Duší a hvězdou prohloubil, více zdialogizoval a výrazněji zdramatizoval. Milostná dialektika, tentokrát s nejsilnějšími existenciálními aspekty, tvoří podstatnou část problematiky dalšího vrcholného díla Durychova posledního tvůrčího období, novely Boží duha.
Lit. A. Novák: Durychova nová ekloga milostná, LidN 3. 2. 1926 (o Sedmikrásce); J. Popelová: Příroda a žena v díle J. D., Nové Čechy 1930/31, s. 269; F. Götz in J. D: Sedmikráska, Praha 1956; O. Bartoš: Básnický rodokmen Durychovy Sedmikrásky, NŽ 1957, č. 3; O. Sus: Návrat básníka, HD 1957, č. 2 (o Sedmikrásce); F. Stuchlý: Neznámý J. D., LD 12. 10. 1968; A. M. Píša in Dvacátá léta, Praha 1969 (o Sedmikrásce); J. Heyduk: Chvíle s básníkem, LD 28. 4. 1990; V. Durych: D. Sedmikráska v desátém vydání, LD 14. 1. 1993; J. Kudrnáč, LD (Brno) 1. 3. 1993 (o Sedmikrásce).
(Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994)