Vývojový román s ironickými a metafyzickými prvky o vztahu „malých“ a „velkých“ dějin, situovaný na Ostravsko 30. – 60. let dvacátého století
Prózu tvoří dva díly o 29 a 20 číslovaných kapitolách (vydání v Indexu bylo rozděleno do čtyř svazků). Sjednocujícím epickým prvkem románu je hlavní postava, jednatel fotbalového klubu FC Slezská Ostrava, průběžně však také pokoutní podnikatel, redaktor rozhlasu a horník Lojzek Lapáček. Narodil se na konci 20. let v nejdramatičtějším okamžiku významného fotbalového utkání domácího mužstva, jehož jednatelem byl tehdy jeho otec. Postava Lapáčka staršího (který si svým otcovstvím není příliš jist) do značné míry ovlivnila další chod Lojzkova života. Podpis "volkslisty", kterým se starý Lapáček přihlásil k příslušnosti k Říši, měl pochopitelně své důsledky za války i po ní. Lojzek byl jako příslušník hitlerjugend na jaře 1945 povolán do zbraně, naštěstí příliš pozdě na to, aby došel vážnější újmy. Otce po válce odsoudili podle malého dekretu do vězení. Zásadním způsobem ovlivňuje Lojzkův život žena. Dávná láska, ochotnická a později profesionální herečka a revolucionářka Anka Kocifajová se stává jeho manželkou a v rozhodujícím dějinném okamžiku jej přetahuje na stranu momentálních vítězů. S postupem času si Lojzek uvědomuje svou názorovou indiferentnost, slabost a podřízenost Ance a z toho plynoucí důsledky: politickou konformitu a morální okoralost. Váhavě se odhodlává k radikálnímu řešení své osobní i občanské situace. Konec románu však zůstává otevřený, komplikovanost řešení naznačuje závěrečná scéna, kdy Lojzek v osudnou spnovou noc roku 1968 očekává narození prvního dítěte. Tuto základní, bezmála realistickou linii doplňují snové pasáže Lojzkova létání nad Ostravou a schůzek se zemřelými osobami. Do děje vstupuje množství postav z rodiny (bába a dědek Zabalští, máma) a sousedství (hráči FC, funkcionáři, další obyvatelé domu), které se stávají nositeli spektra dobových i obecných vlastností a problémů (národnostní spory, kolaborantství, politický a náboženský fanatismus atd). Významuplnou součást díla tvoří Ostrava s takřka přízračnou atmosférou průmyslového centra. Výpověď zprostředkovaná vypravěčem-titulní postavou není vystavěna na tradičním příběhu. Přítomný epický čas díla, konec 60. let, je východiskem pro rozsáhlé reminiscence hlavního hrdiny. Jejich sled, vzájemné prolínání v čase, doplňování o další a další podrobnosti tvoří obsáhlou mozaiku relativizované skutečnosti. Ta je autorem považována za objektivně neuchopitelnou, možné jsou jen její nedokonalé a zaujaté individuální interpretace. O takto chápaném, modelově rekonstruovaném světě lze jen vyprávět, nelze jej však hodnotit, a když, tak jedině s rizikem falzifikací. Hodnotový agnosticismus se promítá i do vlastní struktury textu, který má charakter spontánního, neregulovaného vypravěčství. Sám autor rozhodující vliv skutečnosti na podobu výpovědi reflektuje: "Od první věty /.../ mě zákeřně zaskakují obrazy a příběhy, o nichž jsem ani vyprávět nechtěl, ale asi je to tak, že byly silnější než moje odhodlání na ně zapomenout, potlačit je, zamlčet nebo přičesat a upravit." Obraz Ostravy je v návaznosti na dílo F. KAFKY a G. MEYRINKA (zřejmé také v románu Kavárna Slavia) vytvořen jako magický prostor. Lapáček její atmosféru vnímá hypercitlivými smysly, hlavně čichem. Ostrava je plná výparů z hutí, šachet a chemiček, pomalu se propadá do jam po vytěženém uhlí a je zaplavována slanou podzemní vodou. Do prostorového protikladu se zde dostává pocit propadání, sesouvání do hlubin právě při dějinných zlomech a Lojzkova touha po létání. Její somnambulní naplňování je symbolem očisty od minulých hříchů. V jiné podobě je zde tak variován u Filipa častý motiv útěku či pokusu o útěk z vlastního osudu, před svými vlastními "malými" dějinami. Značnou roli hraje motiv hry. Ta je jednak symbolem autentického bytí (význam fotbalu pro všechny zainteresované), ale může vyjadřovat i hodnoty právě opačné, kašírovanost, zakrývání nízké míry osobnostní identity a integrity (Anka a divadlo).
V pořadí třetí Filipovo dílo zdůraznilo problémy nastolené již prvotinou: relativnost hodnocení lidských osudů, nemožnost odhodit břímě vlastní minulosti. Širším časovým horizontem románového dění autor ukazuje také k obecnější platnosti svého relativismu. Souzněním vypravěčské metody s tématem, kdy si navzájem odpovídá hrdinův zápas s dezintegrujícím vlivem reality a autorovo prosazování řádu v toku vyprávění, blíží se román VACULÍKOVĚ Sekyře, v té je však průnik obou rovin uskutečněn až do úrovně jazyka. Filipův román se přiřazuje k prózám s tématem Ostravska, které kladly důraz na realistické zachycení sociální stránky regionu (A. M. TILSCHOVÁ, V. MARTÍNEK), příp. vypovídaly o poválečném průmyslovém rozvoji Ostravy a politické atmosféře té doby (I. KUBÍČEK, L. BUBLÍK, O. ŠULEŘ, M. STONIŠ). Podstatnější než tato mechanická přináležitost jsou však ideové souvislosti, které jej spojují s ČAPKOVÝM relativismem a KAFKOVOU magičností. Fragmentárnost děje a rušení přirozené chronologie spolu s nerespektováním hranice mezi světy živých a mrtvých a výraznou magičností městské scenérie spojují Filipův román s "pražskou" trilogií D. HODROVÉ. Styčné body bychom našli také s výraznou linií tzv. malého člověka, jak ji můžeme sledovat např. v díle HRABALOVĚ, ŠOTOLOVĚ, PUTÍKOVĚ. Od r. 1974 žije Filip v Mnichově a většina jeho děl vzniká již v němčině. Český čtenář dostává do rukou buď autorem připravené české verze (např. Valdštýn a Lukrecie, něm. 1978, čes. Toronto 1979) nebo později již překlady (např. Kavárna Slavia). Některá díla zůstávají dosud v německém jazyce (např. Grossvater und die Kanone, 1981; Die Sehnsucht nach Procida, 1988).
Lit. -m. b.-: Nová postava české literární scény - O. F., Proměny 1975, č. 1; Rozhovor s O. F., Listy 1975, č. 4; Jenom ne bestseller, KM 1990, č. 3 (rozhovor); I. Kadlečík: Klamanie k pravde, in Tváre a oslovenia, Martin 1990; M. Zelinský in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)