Psychologická novela o člověku, který se dostává do krize a pochybuje o smyslu své celoživotní činnosti.
Novela, uvedená motem z MOLIERA "Co, u čerta, pohledává na té galéře?", je rozdělena na 20 číslovaných kapitol. V úvodní scéně mezinárodní velmistr, vedoucí redaktor časopisu Šachista a autor několika knih o šachové hře Miroslav Klička dostává zprávu o smrti své matky. Ztrátou je bolestně zasažen, náhle pociťuje nepatřičnost svého povrchního vztahu k atraktivní milence Zuze a odchází od ní do nočních pražských ulic. Ráno jej v redakci navštíví jeho nadějný šachový žák Evžen: Kličkovi je najednou jeho horlivost proti mysli a doporučuje mu, aby nevsázel vše na jedinou kartu sportovní kariéry a aby nezanedbával školu. Večerním vlakem potom odjíždí do pohraničního městečka Záhoří, kde se narodil; cestou v polospánku rekapituluje své nezdařené manželství. V Záhoří se setkává se sourozenci: Vojtěch, původně nadaný student, se po nerovném sňatku stal tajemníkem záhořského MNV; Růžena, která se v mládí vzepřela otcově autoritě a odešla z domova, našla po tragickém konci své válečné lásky k židovskému chlapci místo jako sekretářka ředitele v textilní továrně. Miroslav přenocuje v mansardě Vojtěchova domu a tam mu mezi spánkem a bděním projde hlavou celý jeho dosavadní život. Druhý den si nad mrtvou matkou dvojnásob uvědomuje svou vykořeněnost a odlišnost od lidí, s nimiž se po letech znovu setkal: Vojtěch i Růžena jsou - stejně jako miliony jiných - lidé všedních životů, ale jejich svět mu připadá mnohem skutečnější než ten, v němž se pohybuje on. Sám dal před životem přednost hře, která se mu stala povoláním, ale i zdrojem mučivých pochybností o smyslu takto vedené existence. Propadá panice, hned po pohřbu ze Záhoří ujíždí zpět do Prahy, ale změnit svůj život patrně nedokáže.
Časová tíseň je napsána v ich-formě; vypravěč přitom svůj text považuje za pouhé "zápisky", za výsledek "nezkušeného spisovatelství". Novela je vystavěna na celé řadě konfrontací: mezi stářím a mládím, městem a vesnicí, intelektuální činností a praktickým životem, racionálním odstupem od okolí a životní bezprostředností, odvahou a zbabělostí. Základní dějová linie je neustále zpomalována retrospektivními a úvahovými pasážemi. Zatímco retrospektivy zachycují osudy rodiny Kličkových v průběhu několika desetiletí, úvahové pasáže se soustřeďují k protagonistovi, jsou jeho detailní dušezpytnou analýzou. Miroslav byl od dětství introvert se slabým sebevědomím a postupem let se z něj stává neurotik. Jeho vlastní život mu připadá trapný a nesmyslný, trvale ho provázejí výčitky svědomí. Počátek Kličkovy neurózy lze vystopovat v dětství, kdy ho ranil otcův opovržlivý postoj k jeho šachovému a matematickému talentu. Naplno jeho osobní krize propuká při turnaji v Baden-Badenu, kdy má při hře hlavu plnou otázek po smyslu svého počínání, a stupňuje se po matčině smrti, kdy ztrácí svou poslední, byť iluzorní životní oporu - možnost návratu do záhořského bezpečí. Dostává se tak do situace, která se podobá šachistově časové tísni, ale je o to vyhrocenější, že v ní nejde o hrozící prohru v jediné partii, ale o celý lidský život. Po návratu ze Záhoří Klička překonává paniku, ale přes všechno sebeujišťování, že šachy mohou být povoláním jako každé jiné, dochází k poznání, že se v životě s něčím podstatným minul. V konečném součtu jeho bilance je nicméně vedle rezignace obsažen i zlomek čehosi kladného - přesvědčení, že trápit se pochybnostmi o sobě a hodnotě svého života je vždy ještě víc než být lhostejný a netečný: "Nikdy se nevrátím /.../ do pospolitosti obyčejných, všedních, smysluplných, zázračně proměnlivých lidí; kdybych však sto let žil, nepřestanu po ní toužit, bude mi potřebná jako voda a vzduch, k ní mne povede sen, k ní mne povede láska. Je to málo? Je to všechno, co mám. Je to mé svědomí." V posledních větách ("Hra je má práce. Až jednou bude z každé práce hra, svět a já si navždy podáme ruce.") odvedl autor povinnou daň dobovým iluzím o blížícím se věku všelidské harmonie. Také hrdinův niterný spor o skutečné životní hodnoty je formulován jako svár mezi komunistickým ideálem nesobecké životní aktivity (všichni tři sourozenci Kličkovi jsou členy strany, Růžena má dokonce levičácké, sektářské sklony) a měšťáckým sebeuspokojením. To však nic nemění na faktu, že Friedova próza jako jedna z prvních signalizovala výraznou proměnu literární situace: M. SUCHOMEL tuto proměnu charakterizoval jako "ohrožení skutečnosti" a nástup odcizení: "Mistr šachu pochopil, že matčinou smrtí přišel o nejspolehlivější úkryt před skutečností přítomného času. Přítomnost se pro něho už navždycky odlučuje od minulosti, minulost už nikdy nebude přítomností. Co bylo, přestalo být, nadále je možno spoléhat jen na tyto možnosti úniku: alkohol a Zuza; knihy a hudba; práce. Konkrétní lidské činnosti, lidský život jako souhrn činností stojí proti skutečnosti. Člověk je cizincem v realitě a ve valné části vlastního života."
JIŘÍ FRIED (nar. 1. 3. 1923 v Prachaticích) debutoval básnickou sbírkou Rozsvícená okna (1954). Celou jeho další tvorbu lze rozdělit do dvou skupin. Do první patří jeho filmové scénáře a adaptace (O ševci Matoušovi, 1948; Svědomí, 1949; Morálka paní Dulské, 1958; Zkouška pokračuje, 1959; Hvězda zvaná Pelyněk, 1964, aj.), do druhé práce prozaické, z nichž největší čtenářský i kritický ohlas měla právě Časová tíseň. Autorův prozaický debut patřil spolu s prvními knížkami I. KLÍMY, A. KLIMENTA, J. PROCHÁZKY a J. TREFULKY k proudu, který na počátku 60. let znovu uváděl do české literatury složitější tvárné postupy a problémově pojaté typy hrdinů. - Další Friedovy prózy, ač si zachovaly vysokou literární úroveň, již takovou pozornost nevzbudily. Na Časovou tíseň volně navázala novela Abel (1966) s tematikou životního stereotypu a próza s chlapeckým vypravěčem a uhrančivou atmosférou neodhaleného tajemství Pověst (1966), odehrávající se v Záhoří, známém už z Časové tísně (jeho předobrazem byly nepochybně Friedovy rodné Prachatice). Poslední Friedovou knihou vydanou v 60. letech byla novela Hobby (1969), zachycující absurdní podobu jedné soukromé vášně. Svým analytickým stylem se Fried v 60. letech přiřadil k autorům, kteří při zachování příběhu jako nosného prvku textu usilovali o intelektualizaci české prózy (J. PUTÍK, K. MICHAL, I. KLÍMA, L. FUKS aj.). V r. 1969 napsal ještě příběh prázdninového přátelství dvou chlapců v politicky neklidné atmosféře konce 30. let Léto v Altamiře. V tomto dějově bohatém románu pro mládež, který vyšel teprve 1992, se opět vrátil do svého oblíbeného fiktivního dějiště - do Záhoří. V průběhu let se Fried příležitostně věnoval též činnosti dramatika a kritika a překládal z francouzštiny.
Lit. V. Forst: Na jedné struně + Ještě jednou k "Časové tísni", in Pro a proti '61, Praha 1962; J. Hájek: Proti anarchii hodnot, tamtéž; J. Rozner: Příběh nalezené sebejistoty, tamtéž; J. Števček: Problémy s mladými, tamtéž; M. Petříček: Smysl popisu a řád prózy, HD 1966, č. 7 (o Abelovi); M. Pohorský: Druhá novela J. F., Impuls 1966, č. 10; M. Červenka - Z. Pochop - V. Karfík, rozhovor nad novelou Hobby, in Orientace 1969, č. 6; M. Jungmann: Prvotina nezačátečnická, in Obléhání Tróje, Praha 1969; F. Bratřík: Tragické léto v Altamiře, Prostor 16. 9. 1991 (o Létě v Altamiře); M. Suchomel: Situační zpráva o cestách k dospělosti + Alternativy historické všednosti, in Literatura z času krize, Brno 1992; R. B. Pynsent: Uncertainty and J. F., Cambridge Review 1968, 89A; M. Pohorský: Člověk v "časové tísni", in Zlomky analýzy, Praha 1990; M. Petříček: Věrnost tématu, LitN 1992, č. 25.
(Jiří Zahradnický, Slovník české prózy, 1994)