Antiutopická próza o životě v neznámé zemi s primitivními, nehumánními rituály.
Novela, věnovaná básníku P. KABEŠOVI, je členěna do 16 kapitol s názvy ve smyšlené řeči kalpadočtině (podtitul Atmar tin Kalpadotia znamená kalpadocky Zpráva z Kalpadocie). Příběh vypráví muž nazývaný místními Saikak (tzn. Třešnička, podle stromů v jeho rodné zemi). Postupně se dovídáme, že jde o protagonistovy dopisy o životě v Kalpadocii, které však nikdy nejsou doručeny. Protagonista, který se doma od přijíždějících Kalpadoků naučil jejich spisovnou řeč, je v Kalpadocii ubytován u Basika; ten jediný hovoří nejen místním nářečím, nýbrž i spisovně. Saikak se brzy cítí ohrožen a chce odejít - hostitelův dům je však uzavřen. Basikův sluha Nagmis mu tajně přinese bojový nástroj staíron, lepší, než jaký má Basik. Ten s přímým útokem na hosta vyčkává, protože se domnívá, že Saikak je nositelem nějakého poselství, zprávy. Saikak Basika staíronuje, u soudu je však osvobozen, zdědí po zavražděném Basikovi majetek a obdrží od osady darem ženu a koně. Na oslavu musí vypsat dostihy a jeho vítězný kůň, poháněný drogou zizi, je spořádán celou obcí. Před zraky obyvatel musí oplodnit svou ženu, její rodiče pak páchají rituální sebevraždu. Saikak se rozhodne odejít z Kalpadocie a demonstrativně opustí osadu. Ve vyprahlé stepi však zabloudí, nalézá pouze zahrabané rybí kostry a vypálená místa s pozůstatky sobě podobných zoufalců. Po několika dnech ho cvičení draví psi, opět nadopovaní šťávou zizi, doženou zpět. Saikak trucuje ve sklepě, píše zprávy, ale na své dopisy nedostává odpověď. Když se se ženou udobří, zjistí, že je mu nevěrná se sluhou Nagmisem, přistiženou ženu však nezabije - potrestán je sluha Nagmis. V třeskutém mrazu se připravuje rituál pohřbívání: ze ztuhlých mrtvol starců a stařen celé osady se staví hranice, s níž se hraje mimner. Saikak prohrává a jako mimner ("smrďoch") musí zjara všechny pohřbít na své zahradě. Vykope proto obrovskou jámu, kde v hořlavé tekutině mrtvé pálí. Tím si obyvatele poštve proti sobě a hrozí mu lynčování. Místo toho však je vybrán k dostihům, poháněn drogou vyhraje, není ovšem ubit, nýbrž okován měděnou maskou a později zapřažen do vozíku s těhotnou manželkou. Po dlouhé pouti po okolních posádkách se spolu vracejí domů, a když se hrdina probere z mrákot, zjistí, že jeho tělo s maskou je mumifikováno ve skleněné láhvi s medem a živá hlava, ošetřovaná ženou, spočívá na podlaze v soudní síni. Vzadu za skleněným průhledem neustále procházejí návštěvníci s květy a s potutelnými výrazy nahlížejí dovnitř - Saikakovu hlavu s nastaveným zrcátkem ovšem dole nevidí.
Děj je vsazen jakoby do současnosti, vylíčené způsoby života země však odkazují k primitivnímu prostředí s rysy starověké despocie. Život se řídí nehumánními zvyky a rituály, člověk a jeho soukromí nemají žádnou hodnotu. Zájmy celku jsou povýšeny nad potřeby jedince, obec mu vybírá rodinu, proniká stále do jeho soukromí (např. v domě se všichni mohou sledovat špehýrkami ve dveřích). Smrtelné sebeobětování ve prospěch rodiny, domu či obce je poctou, je přijímáno jako vyznamenání a odměna, proto uctívání tajemného posla Saikaka v osadě končí jeho dekapitací. O svém pobytu podává Saikak písemnou zprávu neurčitému adresátu, svá osobní pozorování, zážitky a hodnocení tedy traktuje jako objektivní informace s prvky generalizace. Identita protagonisty je proto zploštěna na jeho aktuální, vnucenou roli: Saikak se stává jedním z obyvatel osady, podrobuje se jejich zvykům a doporučením (v německé verzi dokonce zdědí i jméno zavražděného). Na každém kroku je obklopen rituály; jsou-li nové, reaguje na ně po svém, ovšem nenáležitě; na chybu však zpravidla není upozorněn, a tak žije ve stálé nejistotě, zda neučinil trestuhodný omyl, a někdy nabývá dojmu, že je obětí zinscenovaných, nepoctivých her. Porozumění stojí v cestě i kalpadočtina, jejíž polysémantické výrazy protagonista vysvětluje a nadále užívá. Jeho sdělení se tím ale jakoby ještě více znejasňuje, zvláště když se Saikak pokouší vysvětlovat kalpadockou mytologii či slovesnost. Nejednoznačně vnímá protagonista i postavy ve svém okolí, za jejich náklonností vyčteme faleš, přetvářku nebo touhu po momentálních výhodách (např. po okamžitém sexuálním uspokojení). Něžnost probouzí Saikak ve své přidělené ženě spíš ze soucitu než z obdivu a lásky. Žena ví, že Saikak je slabý na to, aby ji odplatou za nevěru zabil, zabije ho tedy sama. Tím se naplní to, co říkal Saikak už po zavraždění Basika: "Když se odmyslí nemoc nebo úraz, je tu nejčastější příčinou smrti vražda. Vražda ze msty, ctižádosti, vražda jen tak, anebo v prudkém hnutí mysli a konečně: vražda, aby nás nepředešel někdo jiný." Saikakův pobyt je, jako ve hře nebo v pohádce, složen z řady úkolů, které musí vyřešit, aby mohl postoupit v ději dál. Pohádkovost zdůrazňují i některé magické představy Kalpadoků, ba sama perspektiva vypravěče, o němž nakonec zjistíme, že je jen vyživovanou hlavou, je nesmyslná. Prvek hry je pak přítomen i v jazyce vypravování - autor ústy protagonisty konstruuje složitou sémantiku kalpadočtiny a mísí postupně fiktivní řeč do vypravěčského jazyka, ten se zároveň vyznačuje prolínáním často kontrastních prvků od knižního stylu přes neologismy po výrazy pokleslé mluvy. Absurdní antiutopický příběh o degradaci jedince v deformované společnosti je možno vnímat rovněž jako podobenství o dobové situaci v Československu přelomu 60. a 70. let. Tuto asociaci vyvolává jak epizoda s útěkem a návratem uštvaného Saikaka, tak i následný vývoj událostí: všichni věděli, že prchnout stepí je bláhovost, Saikak se tedy mohl jako neznámí zoufalci před ním buď upálit ve stepi nebo vrátit, návratem se však svému konci nevyhnul a od tohoto okamžiku je vše, co píše a říká (po smrti i samotná hlava), neustále sledováno. Sám žánr textu, stylizovaného jako psaná zpráva o stavu věcí, můžeme chápat jako alegorickou výpověď autora, jako vzkaz o stavu autorova vnitřního i vnějšího světa.
JIŘÍ GRUŠA (nar. 10. 11. 1938 v Pardubicích), příslušník básnické generace, k níž patří I. WERNISCH, A. BROUSEK, J. PIŠTORA aj., vydal v 60. letech tři sbírky lyrické poezie (Torna, 1962; Světlá lhůta, 1964; Cvičení mučení, 1969). Část novely Mimner vycházela pod názvem Listy z Kalpadocie (s pseudonymem Samuel Lewis) v časopise Sešity v letech 1968 -69; další vydávání bylo úředně zastaveno a autor byl soudně stíhán pro zveřejňování pornografie. V rámci vyšetřování napsal podrobné vyjádření k věci, kde vysvětluje své umělecké záměry, a po několika měsících bylo trestní stíhání zastaveno. Pro knižní vydání byl text nepatrně upraven. V r. 1986 vyšla německá varianta s názvem Mimner oder Das Tier der Trauer, jež kromě rozvedení některých epizod z českého textu obsahuje i jazykové zjemnění erotických motivů. - Po zákazu publikování byl Gruša odkázán jen na samizdat a zahraniční nakladatelství (básně Modlitba k Janince, 1975xx, 1994; experimentální novela Dámský gambit aneb Il Ritorno d Ulisse in Patria: dramma in musica, 1973xx, Toronto 1979, s tématem ženiny nevěry a traumatizujícího rozpadu manželství).
Se stylizací textu jako netradičního slohového útvaru (dotazník, deník) se setkáváme i v Grušově dalším prozaickém díle, ale též u jiných soudobých autorů (např. I. VYSKOČIL a V. HAVEL parodizují často útvary administrativního stylu). Útvar fiktivního dopisu či cestopisu podávajícího zprávu o zemi (skutečné či fiktivní) a její politické situaci se objevuje v evropských literaturách již v období osvícenství (CH. L. DE MONTESQUIEU, Perské listy; VOLTAIRE, Filozofické listy), často v satiricky laděné podobě (J. SWIFT, Gulliverovy cesty; L. STERNE, Sentimentální cesta po Francii a Itálii; A. N. RADIŠČEV, Cesta z Petrohradu do Moskvy).
Lit. V. Novotný: Smutná smrďošská satira, MF 19. 11. 1991; R. Škvařil: Očistná krutost, NK 1991, č. 44; M. Exner: Metamorfóza básníka, Tvar 1992, č. 18; M. Langerová: Mimner běží dál, LitN 1992, č. 8; P. Reibl: Hořká satira J. G., Rt 6. 2. 1992; P. Šrut: Jeho Excelence v Kalpadocii, LidN 19. 3. 1992; J. Pechar: Neadaptovatelný J. G., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; H. Kosková: Pokračovatelé generace šedesátých let, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; O strachu s J. G., LD 3. 11. 1990 (rozhovor); O. Špilarová: Fabulátor z Čech, Tvar 1990, č. 18; Z českých pověr je třeba vystoupit, SvZ 1990, č. 7 (rozhovor); J. Lederer in České rozhovory, Praha 1991; S J. G. o psaní, MF Dnes 30. 3. 1991 (rozhovor); P. Poslední: Spor o G., in sb. Listopad '93, Liberec 1993.
(Zbyněk Fišer, Slovník české prózy, 1994)