Román s detektivní zápletkou o generačním napětí mezi otci a syny v 70. letech.
Román, uvedený motem z básně K. BEDNÁŘE Nezapomenutelný čas, je rozdělen do tří částí pojmenovaných podle jejich délky a podle způsobu rozvíjení zápletky. Vstupní část, nazvaná První dlouhá příčná, je stejně jako rozsáhlá prostřední část Druhá dlouhá souběžná rozdělena na 10 kapitol, závěrečná část Třetí krátká příčná má jen jednu kapitolu. Hlavní dějové pásmo románu je soustředěno do necelých tří dnů a z velké části se odehrává v pražských Kobylisích. Děj začíná ve chvíli, kdy se novinář Leo dostává do těžké situace: je podezříván z vraždy, aniž vůbec tuší, kdo byl zabit. Jeho manželka Markéta ve stejnou dobu v nemocnici potratí. Ani po rozhovoru se svým vlivným samolibým tchánem (kterého podle anglického termínu Very Important Person - česky "velmi důležitá osoba" - opovržlivě nazývá VIPEM) Leo nezjistí, co se vlastně stalo. Až druhý den v rozhovoru s matkou se dozví, že násilnou smrtí zemřel Petr Horn, zvaný Hodný Petr. Leo jej znal od dětství a nedlouho před jeho smrtí mu slíbil pomoc při úpravě rukopisných vzpomínek. Hodný Petr figuruje i v četných reminiscenčních pasážích, v nichž je zachyceno Leovo duševní a fyzické zrání, a především postupné získávání milostných zkušeností. Do Leova života několikrát zasáhla dívka Aida; teprve nyní se však Leo dozvídá, že je Hornovou dcerou. Při čtení Hornových vzpomínek se Leo seznamuje se starou válečnou historií: na základě VIPOVA udavačského dopisu byl Žid Petr Horn zatčen a odvezen do koncentračního tábora (tam se z něj také stal homosexuál). Po návratu z tábora Horn sice VIPA neoznačí jako udavače, ale udržuje ho v neustálém napětí. Konec vzájemnému podezírání mezi Leem, VIPEM a Aidou udělá pitva, podle níž Horn zemřel na infarkt. Bezprostřednímu ohrožení sice aktéři unikají, ale napětí mezi vychytralým VIPEM a Leem nemizí.
Román psaný ich-formou (novinář Leo je ústřední postavou a vypravěčem zároveň) má složitou kompozici: Hájek užívá metody filmového střihu, což mu umožňuje rychlé změny místa, času i tempa vyprávění. Ústřední dějovou linií nepravidelně prolínají reminiscenční a reflexivní pasáže. V reminiscencích je zachyceno Leovo dospívání, reflexívní pasáže (volný tok myšlenek zakončený prudkým střihem označeným Fin) dávají nahlédnout do způsobu Leova myšlení. Ústřední problém románu - generační napětí mezi otci a syny - navozuje již moto díla: "/.../ a na špičkách chceš urvat / bludné fatamorgány svobod a sexu / nevěříš možná vzkazům / které nám vytetoval na kůži čas /.../" Areál snů není detektivním románem, detektivní zápletka Hájkovi posloužila jen jako kulisa k prověření charakterů mužů rozdílných generací. Leův tchán - představitel generace, která prošla 2. svět. válkou - je traumatizován starým proviněním, ale i Leo je vnitřně rozlomený: na jedné straně okázale opovrhuje generací, která nedokázala čelit zlu a projít s čistým svědomím těžkou zkouškou, na druhé straně však VIPOVA vlivu ochotně využívá. Jeho rozpolcenost spočívá v tom, že kolaboruje s těmi, jimiž opovrhuje. Je příliš sobecký a pohodlný na to, aby se vzepřel. Protestuje proti měšťákům a kariéristům, sám se však lehce nabyté kariéry nezříká. Jeho základním přístupem ke světu je skepse, pramenící mj. i ze strachu z budoucnosti a atomové hrozby. Leo pochybuje o všem, včetně literatury ("není to jen bujení nikamnevedoucího superdokonalého omylu, masové konvence, počínající kdesi u Gilgameše a šířící se podle neodhalených zákonů rakoviny?"). V jeho chování jsou zřetelné některé rysy generace, která dospívala na přelomu 60. a 70. let a pod tlakem vnějších okolností u ní "choulostivost svědomí téměř zanikla" (V. NOVOTNÝ). Leo je nejistý, má pocit nedospělosti, není schopen trvalého citu. V Areálu snů, který je možno považovat za další z moderních variant "zpovědi dítěte svého věku", se Hájek pokusil zachytit období, v němž se vytvářelo morální vědomí jeho vlastní generace.
PETR HÁJEK (nar. 23. 10. 1951 v Praze) vstoupil do literatury povídkami ve sbornících Mláďátka z herbáře (1973) a Přijď ke mně, když prší (1974). Samostatně se představil novelou Balada číslo jedna (1975), v níž zachytil krizi mladého manželství. S kladnou čtenářskou i kritickou odezvou se setkala jeho následující kniha, soubor povídek Halelujá! (1977), propojených Leovou postavou (poprvé se objevila v povídce Den pohřební, den svatební ve sborníku Mláďátka z herbáře). Po Areálu snů vydal Hájek dva experimentálně laděné povídkové triptychy. V knize modelových próz Vlídná past (1987) se pokusil dobrat skrytých pohnutek lidského jednání, v druhém souboru, nazvaném Svět je na rozvod (1990), zobrazil pokřivenou morálku české společnosti v období normalizace. Hájek je také spoluautorem knihy Předběžný portrét (1988; kladl v ní otázky herci a mimovi B. POLÍVKOVI a zaznamenal jeho vyprávění; fotografický doprovod A. ŠŤASTNÝ).
V prvních dvou knihách byl Hájek podobně jako většina jeho publikujících vrstevníků (L. NĚMEC, M. BEZOUŠKA, B. HLINKA, Z. ZAPLETAL, Z. ROSENBAUM, P. BARTŮNĚK) zaujat problémem vstupu mladého člověka do světa dospělých a jeho střety se společenskými konvencemi, v následujících se postupně zbavoval autobiografického východiska. Jeho román zaujímá v rámci této prozaické vlny významné místo především snahou o postižení historických souvislostí a příčin v jednání postav. V Areálu snů i v následujících povídkových souborech se odráží Hájkovo okouzlení výboji moderní světové literatury; v domácím kontextu román navazuje na analytickou prózu počátku 60. let (J. FRIED, J. PUTÍK, A. KLIMENT), a zejména na zpovědní typ próz K. SIDONA (Sen o mém otci; Sen o mně, 1970). Ve své době se Hájkova analýza "morálky" vlastní generace a jejího vztahu ke generaci otců zařadila vedle románů L. NĚMCE Hra na slepo nebo R. JOHNA Džínový svět (1980).
Lit. V. Novotný: Všední dny fatamorgány, in P. H.: Areál snů, Praha 1980; P. Bílek: Poznámky na okraj nezvyklého zrání, in J. Adam, P. Bílek, V. Kolár: Sondy, Praha 1981 (o Halelujá!); Z. Heřman, MF 13. 1. 1981; (nul): Román přelomu desetiletí, Rt 19. 3. 1981; M. Veselá: Náročný generační román, Práce 24. 3. 1981; I. Zítková: Kriticky nastavené zrcadlo, Čs. voják 1981, č. 8; Zpověď dítěte našeho věku (minirecenze J. Pavelky, L. Němce, T. Sedláčka, F. Schildbergra, J. Poláčka, K. Blažka a J. P. Kříže), BV 3. 9. 1981; J. Lukeš: Bez pověr a bez iluzí, in Prozaická skutečnost, Praha 1982 (o Halelujá!); Š. Vlašín: Vychýlená muška, in Na přelomu desetiletí, Praha 1985; K. Misař: Tři povídky o zlaté kleci, Kmen (příl. Tvorby) 1987, č. 22 (o Vlídné pasti); J. Dvořák: Portrét originálního umělce, Kmen 1988, č. 34 (o Předběžném portrétu); V. Píša: Svět v pasti, Tvorba 1990, č. 49 (o knize Svět je na rozvod); J. Lukeš: Čas a místo: dramatické tenze, in Orgie střídmosti aneb Konec československé státní kinematografie, Praha 1993.
(Jiří Zahradnický, Slovník české prózy, 1994)