Soubor textů obsahující vedle básní převážně záznamy běžných denních událostí a autorovy subjektivní reflexe.
Kniha se z větší části shoduje s připravovanou a nakonec neuskutečněnou edicí z r. 1970. Obsahuje texty z 13 v rukopise dochovaných sešitů a jako celek jsou do ní zařazeny dvě sbírky básní, básní v próze i prozaických textů - Události, které vyšly samostatně r. 1948, a Události II, označené jako nejstarší část rukopisného odkazu. Knihu doplňuje předmluva editora J. LOPATKY, studie Z. URBÁNKA Poznámky o Janu Hančovi a "literatuře druhé možnosti" z r. 1968 a LOPATKŮV přehled osudů Hančova díla. Vlastní Hančovy texty dokumentují autorovu cestu od raných experimentů s poezií k formě uvolněného minimálně stylizovaného záznamu všedních denních dějů. Ve sbírce Události, která knihu otevírá, převládá volný verš přecházející v některých částech v proud strohých, krátkých vět, jejichž prostřednictvím jsou zachycovány často zcela banální všední skutečnosti. Směs různorodých vjemů a postřehů je tu však svou proměnou v textový záznam vyjmuta z běžných životních schémat a stává se skutečností s novými významovými kvalitami. - V Událostech II se tyto proudy všedních životních skutečností objevují ještě častěji. Obohacují je útržky různorodých životních příběhů, tvořících analogie k tomu, jak své bytí vnímá zaznamenávající subjekt, který se v častých filozofujících reflexích obrací k faktu samotné lidské existence. - Hančův rukopis se postupně dále uvolňuje a v "sešitech" dospívá k formě "deníkového záznamu". Zapisovatel tu bez jakéhokoliv zřejmého jednotícího záměru zachycuje své myšlenky i všední události ze svého okolí, které mísí s ironickými i sebeironickými glosami, apostrofami a pointovanými příběhovými fragmenty. Všechny záznamy mají úzkou existenciální vazbu k subjektu zprostředkovatele, který dává najevo své citové zaujetí, exaltaci, hněv, úzkost.
Celý text je nesen tragickým pocitem osamocenosti vnímajícího a zaznamenávajícího subjektu uvnitř světa dehumanizujících sil a nelítostného plynutí času. Ačkoliv zapisovatel neustále zdůrazňuje svou nevýjimečnost, sounáležitost své osobní existence s banalitou všedního dne, důležitou složkou jeho promluv je zřetelný etický apel. Vnímající subjekt vydává svědectví o svém okolí a registruje stále zřetelnější degeneraci lidské schopnosti reflektovat vlastní bytí jako jedinečnou hodnotu. Jednotlivé zápisy demaskují lidský sklon k frázi, prefabrikaci vlastního života, zbabělosti a sebezapomenutí, a někdy míří proti budování osobních i skupinových mýtů, ať už vycházejí z individuálního sebepřecenění a nedostatečného smyslu pro "lidské rozměry" či jsou výsledkem celospolečenského tlaku. Živost a naléhavost Hančových literárních projevů je dána permanentním zapisovatelovým vědomím nesamozřejmosti existence a jejího vkloubení do banality všedního dne, do neúprosně plynoucího času. Z tohoto proudu se vyčleňují fragmenty událostí, stopy bytí, jejichž prostřednictvím vnímá subjekt sám sebe. Bezprostřední vztah k autonomně pojatému gestu tvorby-"zapisování" se stává příznakem skutečnosti, opravdovosti života. Zapisovatel neprojevuje zájem o posloupnost událostí, ale jen o sám fakt jejich plynutí, jehož je sám součástí. Zdůrazňuje tím existenciální podmíněnost tvorby, psaní. Toto gesto plné mravního patosu, je sebezáchovným aktem: jím se mluvčí brání prázdnotě, která ho obklopuje v jeho každodenním životě. - Pro Hančovu tvorbu je typická snaha po odstranění veškeré vnějškovosti, jakéhokoliv náznaku vyumělkovanosti a literárnosti. Texty jsou ponechávány ve své syrové neopracované podobě, autor odstraňuje vše, co podle něj nemíří k obrazu autentického prožitku. Jeho cílem je zachytit existenciální stopu subjektu v jeho alogičnosti a neuchopitelnosti. Formou významově otevřených struktur-záznamů zachycujících řadu různých úseků lidského vědomí v čase vede polemiku s postupy analytické prózy. Často se v textu zdůrazňuje nedobrovolnost individuálního pobytu ve světě, tedy to, co lze spolu s Heideggerem nazvat "vržeností" (das Dasein). Této paralele odpovídá i neustále patrná existenciální úzkost zaznamenávajícího, která se stává sjednocujícím motivem celého díla. Určitá vypravěčská autostylizace je v Událostech zřetelná tam, kde zapisovatel vytváří paralely mezi údělem prokletých básníků nebo K. H. MÁCHY a osudem současného spisovatele. Spisovatel je mu především svědkem událostí ve svém okolí, ale také sama sebe, své vlastní mravní integrity, pravdivé výpovědi o vlastním údělu. Zcela odmítá literáta jako živnostníka, či služebníka jakékoliv vnější moci.
JAN HANČ (30. 5. 1916 v Plzni - 19. 7. 1963 v Praze) pracoval do r. 1948 jako úředník Pragofructu, poté byl zaměstnán v ČKD Praha. Aktivně se věnoval atletice, nejprve jako závodník, později jako trenér. Byl členem Skupiny 42. Jeho první kniha - Události - vyšla 1948 nákladem 500 výtisků péčí literárního odboru Umělecké besedy (ilustroval ji V. Bartovský). Později autor vydal už jen práci o atletice Sprinty (s M. HORČICEM, 1959) a překlad Minutových románů P. ALTENBERGA (1958). Hlavní zásluhu na znovuobjevení Hančova díla v 60. letech měl literární kritik J. LOPATKA, který uveřejňoval v časopise Tvář ukázky z autorových rukopisů. Jeho pokus o vydání Hančových prací na konci 60. let nevyšel (některé texty byly ještě otištěny 1970 v časopise Slovenské pohľady). V r. 1984 vydalo část Hančova díla torontské exilové nakladatelství 68 Publishers pod názvem Sešity. Jednalo se o texty převzaté ze samizdatové edice Expedice z r. 1979. Obě takto zveřejněná znění se pouze částečně kryla s vydáním připravovaným 1970 v nakl. Čs. spisovatel. První výbor z Hančových textů po r. 1989 uspořádal V. SAINER (Závrať červené bludičky s podtitulem "autoprofil", 1991).
Texty J. Hanče jsou blízké KOLÁŘOVÝM pokusům o prozaický záznam událostí a kombinaci deníkového zápisu s veršem (Roky v dnech, psány 1946-47, po dvojím rozmetání sazby - v r. 1949 a 1970 - vyšly až v souboru Dílo J. Koláře, sv. 1, 1992) se značně přibližuje Hančovým textům. Stejně tak jsou ve světle Hančových a KOLÁŘOVÝCH pokusů zřetelnější i některé umělecké postupy B. HRABALA (proměny všední skutečnosti v mýtus - Krásná Poldi, Příliš hlučná samota). J. LOPATKA zase upozorňuje na souvislosti Událostí s DEMLOVÝM Zapomenutým světlem (1934). Svou antiiluzívností, pojetím vypravěčského gesta jako svého druhu sebezáchovného aktu, vykazují Hančovy texty zřejmé souvislosti s proudem literatury existenciální. Do jisté míry předznamenávají některá díla ze 70. a 80. let jako např. VACULÍKŮV Český snář. Koncepcí uvolněného zápisu, který má podat svědectví o bytí zapisujícího subjektu, se Hančovu pojetí blíží i ZÁBRANOVY deníky Celý život.
Lit. J. Kolář, LidK 1948, č. 2; Z. Urbánek: Poznámky o J. H., Tvář 1964, č. 5 + Rukopisy mají své příběhy, LL 1968, č. 8; J. Vladislav, Svědectví 1984, č. 72; J. Pelc: Skupina 42, Kmen 1989, č. 42; J. Grossman: Nová česká lyrika, in Analýzy, Praha 1991; F. Kautman: Mezi literaturou a neliteraturou, Práce 18. 10. 1991; J. Kroutvor: Outsider J. H., LitN 1991, č. 44 (příl. LidN 31. 10. 1991); J. Lopatka: Deníkové dílo J. H., in Předpoklady tvorby, Praha 1991 + J. H., in J. H.: Události, Praha 1991; V. Novotný: Události jsou událostí, MF Dnes 13. 12. 1991; M. Petříček: Prokletý básník J. H.?, NK 1991, č. 44; J. Šofar: Události (a názory), Tvar 1991, č. 48; Z. Urbánek: Poznámky o J. H. a "literatuře druhé možnosti", in J. H.: Události, Praha 1991; švnd (= P. Švanda), Akord 1991/92, č. 7; J. Cieslar: Český deník a Události J. H., Prostor 1993, č. 24.
(Vladimír Papoušek, Slovník české prózy, 1994)