Román, v němž vypravěčovo magické tvůrčí gesto vytváří mnoharozměrové universum, generující čas, prostor i lidské osudy.
Román je rozčleněn do 75 krátkých kapitol, přičemž název první a poslední je identický (Okno dětského pokoje). Vyprávění začíná v okamžiku, kdy židovská dívka Alice Davidovičová vyskočí z okna domu, který bezprostředně sousedí s Olšanskými hřbitovy. Epizody a dějové fragmenty s citacemi a odkazy na podstatné dějinné mezníky jsou rozprostřeny v rozmezí od 2. svět. války až do 80. let. Vedle centrálního příběhu nenaplněné lásky Alice Davidovičové se odvíjejí osudy dalších postav spjatých s olšanským domem: setkáváme se s Alicinými prarodiči, věčným dítětem Šípkovým Jurou, kočovnou akrobatkou Nanynkou Šmídovou, dvojicí pánů Turkem a Klečkou a mnoha dalšími. Vedle nich vstupují do dějů také historické postavy K. SABINY, K. HAVLÍČKA, P. J. ŠAFAŘÍKA. Jednotlivé osudy se vzájemně prostupují, postavy se po zákonitostech životních náhod i předurčení potkávají i míjejí, milují i zabíjejí. Podstatné (a s přibývajícím časem se jevící jako sjednocující tematické gesto) je, že smrt jednotlivých postav není konečným mezníkem, ale pouze nepodstatnou epizodou.
V románu se v jedné rovině ocitají osoby i věci, témata soukromá i obecně kulturní. Živé a mrtvé entity, živí i mrtví lidé zde tvoří specifický celek a každá část tohoto celku je schopna vlastní výpovědi. Věc komunikuje podobně jako člověk. Díky tomu může docházet k nečekaným setkáním a konfrontacím (mrtvá Alice Davidovičová stále čeká svého snoubence Pavla Santnera, na hřbitově je pořádán hon na K. SABINU), může být revokováno, znovuobnoveno a dořečeno to, co se stalo zdánlivě konečnou kořistí linearity času. Na vytváření fiktivního epického prostoru se podílí i kruhová kompozice kapitol, z nichž první a poslední nesou shodné názvy. Klíčem ke smyslu díla a jeho sjednocujícím principem je titul. Už příběh Aliciny smrti, okamžik jejího pádu, stav mezi "nebem a zemí" je jednou z variant existenciálního stavu "podobojí". Tento výraz je znamením osudového rozštěpu lidské existence pohybující se vždy mezi oknem a hřbitovem, "solitaire" a "solidaire", svazující tradicí a bezbřehou přítomností, lží a pravdou. Zároveň evokuje představu eucharistické tradice, která právě v českých dějinách nabyla specifické podoby. Tímto výchozím postojem se ve vyprávění ruší linearita času a události jsou strukturovány v mnohonásobně se zrcadlících perspektivách, které se vzájemně ovlivňují a vypovídají o sobě. Čas v tomto útvaru neustále osciluje kolem jediného pevného bodu, který je vymezován prostorově - místem děje, přesněji domem, který Alice Davidovičová obývá spolu s většinou dalších postav. - V knize je důsledně využito schopnosti znaku překračovat a rušit časoprostorové bariéry. Symboly a znamení se tak v tomto smyslu stávají ústřední osou knihy. Zároveň se však naznačuje, že interpretace znaku je vždy spojena s živým vědomím, že schopnost protínání a násobení významů, ústící do téměř absolutní propojitelnosti "všeho se vším" je přisuzována subjektu skrytého vypravěče. Veškeré dění v románu lze tedy interpretovat jako dobrodružství vnitřního vesmíru, sebereflexi nespoutaně tvořivého a tvořícího vědomí. Obrazně řečeno, dochází zde k popření klasické příběhové "euklidovské geometrie" ve jménu nového, jedinečného a jen v rámci díla platného a existujícího časoprostoru. - Cesta vědomí k symbolu je v románu zobrazena prostřednictvím některých motivických schémat, která strukturují fiktivní prostor příběhu. Např. je tato strukturace zřejmá z motivické řady: Olšany - olšanský byt - komora - skříň - v ní uložená kůže. Symbol "kůže" promlouvá a jeho promluva se okamžitě významově rozštěpuje: kůže beránčí - vlčí... Ozřejmuje se tak celý románový pohyb směřující nejprve k vymezení a vzápětí přecházející k významovému rozptýlení. Takto vzniklý mýtický svět věcí a prostorů se konstituuje jen proto, aby byl vzápětí popřen, zapomenut nebo substituován jiným alternativním mýtem. Dynamický emblém vznikání a zanikání je postaven na binaritě, dvojpólovosti, na kabalistickém významu čísla dvě, které tvoří zároveň i jednu ze základních fyzikálních charakteristik našeho vesmíru. Ozvuk titulu tak v sobě koncentruje potenciální prolínání významových plánů v samotném vyprávění. Existenciální motivy se prostupují s reflexí národního osudu či specifických českých vlastností. Klíčovou roli hraje v knize prostor Prahy. Město zde má rozměr konkrétně historický, ale také alegorický. Je místem jakéhosi všeobecného bytování, individua i celku, mrtvých i živých, místem, v němž se čas vrství, ale neplyne, a když ano, tak jen velmi zvolna, v jiném tempu, než které běžně prožíváme. Symbol Prahy jako zvláštního prostoru s magickými vlastnostmi zůstává zachován i v románech Kukly a Théta. Stává se tak základním sjednocujícím tematickým i strukturním principem celé trilogie. Kukly a Théta představují volné variace vzniku nového typu univerza. Zároveň každý z dílů předkládá určitou variantu existence - od podvojného bytí v prvním románu, k zdůrazněnému emblému metamorfózy v Kuklách, až po symbol smrti, nebytí, v Thétě.
DANIELA HODROVÁ (nar. 7. 6. 1946 v Praze) je vědeckou pracovnicí Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Jako literární teoretička si získala respekt řadou studií z teorie románu, překladem významného souboru literárněteoretických statí M. M. BACHTINA Román jako dialog (1980), a zejména dvěma fundovanými souhrnnými knižními pracemi - Hledání románu (1989) a Román zasvěcení (1993). Podobojí je první částí románové trilogie Trýznivé město. Její další díly tvoří Kukly (1991) a Théta (1992). Nejdříve francouzsky a teprve poté česky vyšla kniha Visite privée - Prague (Paříž 1991; Praha 1992 s názvem Město vidím).
Próza D. Hodrové vychází z tradice intelektuálně orientované tvorby autorek jako M. SOUČKOVÁ, V. LINHARTOVÁ, S. RICHTEROVÁ, které se i v beletristických textech opírají o bohaté teoretické vědomosti. Hodrová se od nich odlišuje především výjimečnou snahou po komplexnosti výpovědi, tím, jak ji fascinuje románová stavba jako svého druhu geometrizovaný a magickou energií nabitý objekt. Téma rozplývavých hranic mezi skutečností a fikcí, rušení tradiční chronologie a situování fragmentárního děje do zmagičtělého prostoru konkrétního města spojuje autorčinu volnou trilogii s díly M. AJVAZE (Druhé město, 1993), K. MILOTY a O. FILIPA (Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, Kavárna Slavia). V kontextu světové prózy lze připomenout jako typologicky příbuzná díla J. JOYCE či V. WOOLFOVÉ, ale také magický eklekticismus L. DURRELLA a jeho Alexandrijského kvartetu. Tvorba D. Hodrové odráží i její teoretické zázemí, v němž jsou patrné vlivy moderních sémiotiků, stejně jako teoretiků románu (M. M. BACHTIN). Neméně důležitá je autorčina erudice v hermetické literatuře.
Lit. Hledání D. H. (rozhovor), Tvar 1991, č. 32; V. Macura: Hledání podobojí, in D. H.: Podobojí, Ústí n. L. 1991; o Kuklách: V. Macura: Román Prahy, Tvar 1991, č. 32; V. Novotný: Paraepický svět českých čtyřicátníků, Tvar 1991, č. 48; M. Špirit: Kukla, LitN 1991, č. 46 (příl. LidN 14. 11. 1991) ; M. Exner: Cesta k velké próze, SvS 16. 4. 1992; Z. Heřman: Ambiciózní próza, Tvar 1992, č. 4; A. Jedličková: Mnou vchází se do trýznivého textu..., Tvar 1992, č. 51/52 (o Thétě); V. Macura: Román jako bedekr, bedekr jako román, Tvar 1992, č. 3 (o Visite privée - Prague); V. Novotný: Praha, město podobojí, NK 1992, č. 1; L. Soldán: Příspěvek k podobě světa..., SvS (Brno) 20. 8. 1992; M. Exner: Nebezpečná hladkost psacího stolu, ČD 26. 7. 1993; F. Kautman: Skica D. H., LitN 1993, č. 9; J. Pechar: Ještě k experimentální próze, LitN 1993, č. 22; M. Ryšavý: Zasvěcení do textu, Tvar 1993, č. 37/38; K. Sternbergová: Čas v Thétě D. H., Tvar 1993, č. 27/28.
(Vladimír Papoušek, Slovník české prózy, 1994)