Básnická reportáž ze Spojených států amerických.
Rozsahem nevelká kniha je rozdělena do osmi kapitol. Každá z nich je přitom souborem krátkých pojmenovaných črt, úvah a poznámek vztahujících se k jednomu z charakteristických rysů americké technokratické společnosti 60. let. První kapitola (Co vidí letadlo) zahrnuje reflexe spjaté s leteckou dopravou. Autor zaznamenává pocity při příletu do USA (Stručný návod, jak přistát v New Yorku), dialog anticipující rozdílnost amerického a evropského, konkrétně českého, životního stylu (Rozhovor v Boeingu 707). Dále si všímá např. rozporu mezi ušlechtilými záměry mírových aktivistek a egoismem jejich dětí (Na vyhlídkové plošině letiště Idlewild). Druhá kapitola (Pěším zakázáno) je věnována problémům a podobám masového rozvoje automobilismu. Úvahy obecnějšího charakteru (např. Podle dálnic je Amerika) se zde střídají s drobnými příhodami (Jak jsme píchnuli, Havárie aj.). Atmosféru amerického města se autor snaží přiblížit ve třetím oddílu (Přišli k městu) impresemi postihujícími ducha konkrétní lokality (Wall Street, Brooklyn, aj.), respektive konfrontačními podobiznami velkoměstských obyvatel (např. Čističi bot). Různým odstínům "prázdného prostoru" ("fungující" prázdno hotelových pokojů a supermarketů, příroda apod.) je zasvěcena stejnojmenná čtvrtá kapitola. Titulní úvaha je uvozena citátem z G. STEINOVÉ: "Ve Spojených státech je víc prostoru, kde není nikdo, než prostoru, kde někdo je. A to dělá Ameriku Amerikou." Autor dále podává obraz americké vědy a výzkumu (oddíl Stroj času), a to zvláště z její "nelaboratorní" stránky (Slavnostní shromáždění společnosti Alfa Omega Alfa, Recepce v Akademii, atd.). Všednodenní realita USA je charakterizována črtami šesté kapitoly (Co děláme celý ten den). Sedmá část (Ti, co chtěli něčím hodit) je tematicky zaměřena na problematiku kultury. Autor zde dokumentuje setkání s L. FERLINGHETTIM (Rozhovor o stavu poezie); návštěva festivalu absurdního divadla se mu stává inspirací k zamyšlení nad snobstvím nejen amerického publika (Neabsurdní absurdita). Závěrečná kapitola (No a co?) začleňuje reflexe americké společnosti do obecnějších souvislostí moderní civilizace a postavení člověka v ní. Knihu doprovázejí ilustrační fotografie.
Podtitul Poloreportáž z USA předznamenává formální podobu díla. Kompozice je zároveň ovlivněna tím, že jde o knižní soubor článků vycházejících původně na pokračování v časopisu Kultura 62. Holubova tvůrčí metoda spočívá v kaleidoskopickém, nechronologickém zaznamenávání dílčích postřehů, příhod a situací, z nichž se postupně skládá "velký" příběh americké společnosti, v obecnějším kontextu pak moderní civilizace vůbec. Holub přitom rezignuje na kanonické pojetí reportáže, respektive cestopisu, text se ocitá v oblasti literárního experimentu. Publicistické prvky (fakticita, uplatnění statistických údajů, příp. nákresu, věcnost sdělení) se v rychlém sledu střídají s prostředky uměleckého stylu. Lineární, prozaická forma často spontánně přechází ve formu vertikální, konkrétně ve volný verš. Holub poetickým gestem eliminuje novinářské klišé. Zároveň se však snaží o maximální stručnost, zkratku a jednotlivé záznamy mají podobu aforismů, anekdot, causerií či glos, tedy krátkých literárních útvarů, pro něž je příznačná originální pointa. Holubův básnický naturel je zřetelný i z užití enumerace a jiných rytmizujících prvků. Na stavbě díla se významnou měrou podílejí rovněž citace. Své vlastní dojmy autor staví do juxtapozice s texty amerických básníků (A. GINSBERG, G. CORSO, L. FERLINGHETTI, K. PATCHEN, E. SIEGL), prozaiků (H. MILLER, W. SAROYAN, G. STEINOVÁ) a vědce R. OPPENHEIMERA. Juxtapozice na rovině tvarové slouží Holubovi ke zdůraznění kontrastů a protikladů na rovině tematické. V těchto intencích autor reflektuje opozice technika x člověk, hypermodernost techniky x konzervativnost Američanů, zářivý svět reklam x ponurá existence sociálně nejslabších skupin obyvatelstva aj. Z tematického uspořádání kapitol lze vysledovat Holubovu snahu zdůraznit hodnotovou nerozlišitelnost protikladů technokratické společnosti. Před čtenářem v Andělovi na kolečkách tak ožívá labyrint moderní civilizace.
Literární začátky MIROSLAVA HOLUBA (nar. 13. 9. 1923 v Plzni) spadají do r. 1947, kdy publikoval verše ve sborníku Ohnice. Daleko výrazněji se však do povědomí kritické a čtenářské obce zapsal v 50. letech jako jeden z tvůrců poetiky literární skupiny kolem časopisu Květen (J. ŠOTOLA, K. ŠIKTANC, M. FLORIAN, M. ČERVENKA aj.). V jeho originálním básnickém stylu mají důležitou úlohu licence predeterminované civilním povoláním (lékař-imunolog). Základním tvůrčím principem jeho poezie je vědecká "stručnost" odrážející se v precizním, vycizelovaném vyjádření skutečnosti. Holub důsledně uplatňuje své prohlášení z programového článku "květňáků", podle něhož "v poezii stejně jako ve vědě jde o fakta" (Náš všední den je pevnina, 1956). Svou básnickou prvotinu Denní služba vydal v r. 1958. Po ní následovaly sbírky Achilles a želva (1960), Slabikář (1961), Jdi a otevři dveře (1961), Tak zvané srdce (1963) a další. Po r. 1970 se zařadil mezi autory se zákazem publikování; ten nebyl odvolán ani po uveřejnění Holubovy sebekritiky (1973) a zůstal v platnosti až do r. 1979. Zásady "poezie všedního dne" se zřetelně odrážejí také v Andělovi na kolečkách, Holubově prozaické prvotině. Po prvním vydání (1963) vyšla kniha 1964 v podobě rozšířené o několik drobných črt a vzhledem k nebývalému zájmu čtenářů se na knižním trhu objevila znovu ještě v r. 1966. Na tento úspěch se Holub snažil navázat další prózou čerpající z pobytu v USA Žít v New Yorku (1969). Americké motivy se uplatnily také v Holubově básnické tvorbě (sbírka Beton s podtitulem Verše z New Yorku a Prahy, 1970). Juxtapoziční formu výpovědi Holub rozvinul v souboru publicistických textů Tři kroky po zemi (podtitul Příběhy a myšlenky kolem vědy) vydané v r. 1965. Svůj exaktní přístup ke skutečnosti prokázal také v knize fejetonů K principu rolničky (1987), v eseji o vztahu vědeckého myšlení a poezie Maxwellův démon čili o tvořivosti (1988) i v textech vyšlých souborně pod titulem Skrytá zášť věku (1990) a O příčinách porušení a zkázy těl lidských (1992). Dosavadní Holubova básnická tvorba vrcholí ve sbírkách Naopak (1982) a Interferon čili O divadle (1986): jeho střídmý, svěže pointovaný racionalismus se definitivně, v návaznosti na básně sklonku 60. let, zříká sklonů k didaxi a obohacuje se o nové existenciální, relativizující polohy. Preferenci tohoto směřování potvrzuje i autorský výbor Sagitální řez (1988, výtvarný doprovod O. JANEČEK) i doposud poslední sbírka Syndrom mizející plíce (1990). Rodnému městu Plzni je věnován svazeček básní a fejetonů Ono se letělo (1994) a okrajové, ale šíři Holubova záběru dokumentující aforistické texty jsou shromážděny v knížce nePATRNĚne (1989).
Anděl na kolečkách se řadí do linie cestopisných reportáží z pera cestovatelských "amatérů" - básníků a spisovatelů jako J. NERUDA, K. ČAPEK, J. PUTÍK aj. (u některých se objevuje i americká, příp. kanadská, tematika - L. AŠKENAZY: Indiánské léto, 1956; M. HORNÍČEK: Javorové listy, 1968; J. ŠKVORECKÝ: Velká povídka o Americe, Toronto 1980). V kontextu 60. let souvisí s Holubovou knížkou také reportážní kniha I. DUBSKÉ Americký rok (1966). Lyrický základ sbližuje Holubovu "poloreportáž" s publicistikou J. SKÁCELA Jedenáctý bílý kůň.
Lit. J. Bžoch: Amerika očima básníka, SP 1963, č. 9; M. Jungmann: Když píše reportáž básník, LitN 1963, č. 29; R. Mrázek: Americký anděl na kolečkách, Plamen 1963, č. 10; O. Sus: Reportážní básně v próze, KT 1963, č. 44; V. Blažek: H. objevil Ameriku, HD 1964, č. 1; J. Honzík: Obrana člověka, RP 30. 9. 1964; O. Sus: H. se rozepsal, HD 1964, č. 1 (o knihách Kam teče krev a Tak zvané srdce); V. Dostál: Prózy dvou básníků, Impuls 1966, č. 2; V. Karfík: První věc člověka, Orientace 1970, č. 2 (o knize Ačkoli); V. Křivánek: Interference na způsob pimprlového divadla, absurdní grotesky či negativního exempla?, Kmen (příl. Tvorby) 1987, č. 28 (o knize Interferon); R. Svoboda: Sloupky hravě analytické, BV 11. 8. 1987 (o knize K principu rolničky); J. Trávníček: Receptář umění sloupkařského, Rt 28. 7. 1987 (o knize K principu rolničky) + Básníkovo zrcadlení, Rt 4. 5. 1989 (o Sagitálním řezu) + Syndrom mizejícího básníka, Tvar 1990, č. 37 (o knize Syndrom mizející plíce); J. Holý in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992 (o knize Achilles a želva) M. Červenka: H. a Brukner, Květen 1958, č. 11; J. Opelík: Z mladší poezie, in sb. Jak číst poezii, Praha 1963; A. Linke: M. H., Universum 1966 (němec. verze), č. 2; B. Svozil: Vůle k intelektuální poezii, Praha 1971; rozhovory: O poezii, vědě, pokroku a jiných nesnázích, T 89, č. 2; Báseň je bytí proti samotě, NP (Plzeň) 14. 3. 1992; Na počátku byl Titanik, LidN 23. 4. 1992; Snad nejsme bílé myšky, NP (Plzeň) 12. 3. 1992 .
(Petr Běleš, Slovník české prózy, 1994)