Próza s baladickými rysy o těžkém osudu prosté ženy ze slezského venkova.
Mezivodky jsou historií jednoho lidského života, ale zároveň i obrazem poměrů na Hlučínsku od dob roboty po přelom 19. a 20. století. (Hlučínsko je území, které stejně jako větší část celého Slezska patřilo od porážky Marie Terezie v prusko-rakouské válce k Prusku, později Německu, ale které se v r. 1918 stalo součástí Československa a po jeho rozbití bylo znovu načas přičleněno k německé říši.) Veruna, vypravěčka i hlavní postava prózy, pochází z Kravař, vesnice na pruském břehu Opavice. Vyrůstá ve spořádaném rodinném prostředí, kde není ani bída, ani nadbytek. Když dospívá, zamiluje se do nemajetného Matuše, matka jí však dohazuje rozvážného zedníka Jakuba Poledníka a Veruna se nakonec jejímu tlaku podvolí. Otec, již od dřívějška na půl těla ochrnutý, v den svatby zemře. První dobu se zdá, že se Veruna nevdala špatně. Jakub sice odchází rok co rok na práci do Německa (časem přesedlá na podomní obchod), ale posílá dost peněz a po ty dva tři měsíce, na které se vrací, vychází s Verunou v dobrém. Po deseti letech však přivede domů tři děti a těhotnou ženu, které říká Katy: vyjde najevo, že ji poznal jako voják a po celou dobu s ní nesezdán žil. Zatímco Jakub s Katy odcházejí každý rok znovu za obchodem, Veruna vede jednotvárný život plný práce a snaží se děti (jichž je nakonec celkem 11) vychovávat "k úctě a lásce" i vůči svým skutečným rodičům. Umírá obklopena přijatými dětmi, které ji milují, jako by byla jejich opravdovou matkou. - Verunin příběh je promítnut na pozadí poetického líčení každodenního života slezské vesnice v proměnách ročních období i v plynutí historického času.
Název díla je odvozen od "nejhezčího pastviska a nejkrásnějšího hřiště pro kravarské děti", louky mezi Opavicí a mlýnskou strouhou. Motiv tohoto zeleného plácku se objevuje hned v úvodu, když vypravěčka vzpomíná na své dětství, pak se mnohokrát vrací, vždy jako připomenutí domova a šťastných, jakoby rajských chvil. Na Mezivodkách - mezi hrajícími si dětmi - zastihuje Verunu i slabost, jíž se už ohlašuje blížící se smrt. Obraz Mezivodek tak tvoří přirozený výchozí prostor i pointu vyprávění, které se přitom odvíjí kronikářsky, nespěchavě, v drobných epizodách. Jeho charakter je do značné míry dán tím, že autorka prožila celý život na Hlučínsku a že se zabývala sběrem lidové slovesnosti. Rozhovory jsou vedeny v dialektu ("Davaj pozor na hušenky a nělez do hlybokej vody, bo tam je hasrman!") a dialektismy jsou časté i ve vypravěčském partu. Velký důraz je kladen na zachycení sociálního a národopisného koloritu. Tak vypravěčka neopomene vysvětlit význam každého použitého místního termínu (" 'Kaplan' byla chlebová polévka bez omastku, ochutněna jen česnekem a kmínem."). Obdobně nakládá ve vyprávění s epizodními postavami, k nimž se vždy váží zobecňující odbočky k obyčejům a způsobu života venkovských lidí. Do panorámatu slezské vesnice tak vstupují radosti a starosti malých pasáků hus, písně a historky o hastrmanech či hejkalech, rodinné zvyklosti, praktiky pašeráků a "jegrů", zkušenosti dívek z cest za výdělkem "do Hanover", apod. Součástí tohoto nekomplikovaného přístupu autorky k textu je i lidově naivní sebereflexivní rámec vyprávění. V úvodních partiích o sobě vypravěčka říká: "Kdybych žila dodnes, měla bych již stodvacet let. Ale já už šedesát roků odpočívám pod starým kravarským kostelem." Na konci příběhu pak vypráví nejen o vlastní smrti ("Vztáhla jsem k nim ruce a tomu jednomu z nich zhasla jsem na klíně."), ale připojuje navíc odstavec o 2. svět. válce, které se nedožila. - Jakkoliv jsou Mezivodky prózou výrazově tradiční, koncepcí hrdinky, toužící po štěstí a schopné oběti, zobecněním jejího lidského údělu, osobitým řešením konfliktu, jež odporuje obecně vžitým morálním konvencím, i výrazovou čistotou a přirozeností, spočívající v autorčině sepětí s lidovým jazykem rodného kraje, výrazně překračují meze tzv. regionální literatury.
LUDMILA HOŘKÁ (26. 4. 1892 ve Štítině - 4. 10. 1966 v Opavě, vl. jménem Marie Šindelářová) patří mezi literární autodidakty. Chybělo jí vyšší vzdělání a se svou početnou rodinou zažila i mnoho existenčních starostí. Sbírala a od 20. let i uveřejňovala lidové písně a pohádky, později tvořila v jejich duchu ohlasovou poezii, lyrickou i epickou. Z národopisných zájmů a osobních zážitků vyrostl její volný kronikářský cyklus Doma (1943), Řeka (1946), Dolina (psána na přelomu 40. a 50. let, vyšla 1962), zachycující život na Hlučínsku od počátku století až po tragické zauzlení osudů oblasti za 2. svět. války, kdy tamní muži podléhali povinnosti bojovat za Německo (toto krajové trauma se stalo později ústředním tématem prózy Bílé punčochy, 1964). Zatímco do kronikářských prací vstupovaly autobiografické prvky jen jako prostředek umožňující kompozičně propojit dílčí prvky textu, v druhé tvůrčí etapě Hořká promítala do svých próz i vlastní životní postoje, citovou a intelektuální zkušenost svého nelehkého života. Zároveň se od popisnosti propracovávala k epičtějšímu tvaru a využívala prvků lidové baladiky k zvýšení emocionální účinnosti vyprávění. V této etapě vznikly její nejzdařilejší prózy: Bejatka (1959), Hanys Bejamin z knihy Hanysové (1961) a Mezivodky (souborně vyšly všechny tři v edici Trnité cesty, 1975). Jejich společnými rysy jsou novelistický rozsah, epická koncentrace, perspektiva vypravěče totožného s hlavní postavou a v neposlední řadě baladičnost a smysl pro životní tragiku.
Tvorba L. Hořké vstupovala od počátku do kontextu regionální literatury na Moravě a ve Slezsku a byla spjata zejména s tou její částí, která se opírala o folklór a jeho orální tradici (srov. např. posmrtně vydaná lidová vyprávění z Valašska U počátků vod, 1984, od J. KOBZÁNĚ). Svými národopisně dokumentarizujícími rysy se zároveň zařazovala do linie venkovské realistické prózy komplexně zachycující podobu života v různých rázovitých oblastech našeho území (K. KLOSTERMANN, J. HERBEN, J. Š. BAAR, A. a V. MRŠTÍKOVÉ, V. MARTÍNEK apod., v literatuře populárnějšího zaměření např. Č. KRAMOLIŠ nebo J. MORÁVEK). Pojetím svých ženských postav navazovala Hořká na K. SVĚTLOU, a zvláště B. NĚMCOVOU, s níž ji spojuje i vidění dětství jako oázy štěstí a chudoby jako stavu, který její postavy obdarovává prožitkem lidského spříznění. V současné literatuře má k Hořké blízko - tematicky, zakotvením ve folklórní tradici domovského kraje i volbou tragických lidských osudů - L. KLUKANOVÁ.
Lit. A. Kellnerová: Dílo L. H., SlSb 1945, č. 4; D. Šajtar: Bejatka a ostatní dílo L. H., Opavsko 1961, č. 5; A. Linke: V čem to je, LitN 1962, č. 33; Z. Malý: L. H., SlSb 1968, č. 1; A. Satke: Božena Němcová a L. H. - podobnost dvou osudů v životě a tvorbě, Český lid 1972, č. 1; J. Svoboda: Baladické příběhy v nevšedních časech, in Tvorba a region, Ostrava 1974 + in L. H.: Trnité cesty, Ostrava 1975; O. Rafaj: O pravdě těžkého života, in Portréty, Ostrava 1979; A. Satke: Spisovatelka mezi dvěma kulturami, in sb. Česká literatura 1948-1956, Opava 1993.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)