Lyrická próza o marnosti lidské touhy vrátit čas a napravit životní omyly.
Nevelká próza, rozdělená na čtyři části a 14 číslovaných kapitol, je věnována autorově ženě Jarmile a uvedena dvěma citáty (z J. SHERIDANA LE FANU a B. STOKERA), jež se obsahově úzce váží k několika klíčovým okamžikům v textu. Jedenapadesátiletý knihovník Jan Moulis v závěru knížky sebeironicky shrnuje celou fabuli do jediného souvětí: "Vyjel v sobotu, 10. září 1962 ve 12.15 z Prahy, z Hlavního nádraží, ve 14.00 vystoupil na zastávce Kaňov, přespal v Tuchyněvsi a odtud šel druhý den v 9.10 směrem na Slapy." Podstatné děje se totiž odehrávají uvnitř, ve vědomí protagonisty. Jde o příběh životního účtování člověka, který si na prahu stárnutí uvědomuje, že žije nadarmo, že vždycky volil tu nejpohodlnější cestu (do ničeho se nepletl a na všechno kýval), že skutečná láska se ho dotkla jenom jednou a velmi krátce, ale i té se raději vyhnul, že vlastně nemá komu umřít. Toto bolestné vědomí jej dohnalo k pokusu vrátit čas o 28 let zpátky, k letnímu okamžiku, kdy se nedostavil na schůzku s Lenkou, do níž byl tehdy osudově zamilován. Svůj podivný výlet začíná v domku bratrance Toníka, odkud se chce následujícího rána vydat na zmeškanou schůzku. Romantický opar minulosti je však tentam, Toník se svou ženou Ankou propadli životu naplněnému neuspokojivou dřinou a sháněním výbavy pro dceru Božku, která k jejich nelibosti čeká dítě s ženatým vojákem. Toník vnucuje Janovi rum, a ten po osmi letech abstinence brzy opilý, upadá do mrákotného snění, v němž se mu vynořují nejpodstatnější scény z jeho života: brzká smrt rodičů, jednotvárná práce v knihovně, umožňující mu prožít v závětří válku i 50. léta, propadnutí alkoholu, pobyt v léčebně, falešný milostný azyl u zapálené komunistky Marty a intenzívní znovuzrozená touha "zachránit se jen v lásce", v takové, jakou mu kdysi nabízela Lenka. Bouřlivá rodinná hádka vytrhuje Jana z polospánku a vrací jej do přítomnosti. Jan shledává, že je nevítaným hostem, že za dveřmi jeho pokojíku se odehrávají jiná dramata a jiné vášně, než je ta jeho neuskutečněná. I přes toto vystřízlivění se ráno vydává na schůzku, "aby splnil, co si předsevzal". Místo, kde se scházíval s Lenkou, je však zatopeno Slapskou přehradou. Doma je Jan očekáván Milenou, další ženou, s níž žije jen proto, že se bojí být sám.
Rámec prózy tvoří kontrastní obraz, v němž se spojuje vize bezstarostného mládí se symboly smrti. V úvodní kapitole se Jan setká s krásnou mladou stopařkou, která vystoupí z pohřebního auta. Zdá se, že by mohla být šťastným znamením pro jeho odhodlání napravit staré chyby. V závěru se jí však při náhodném setkání leká, je jí k smíchu, a to ho jen utvrzuje v poznání, že jeho pokus byl bláhový. Na počátku své cesty za očištěním vstupuje Jan do řeky na místě, kde kameny "mezi sebe strhávají tichou, zmateně kroužící vodu a mění ji v proud", ale v úplném závěru pohled na vodu spoutanou přehradou opět popírá možnost vzepřít se běhu času: "Vody v hlubokých temnotách drtily a tížily pohyb vlastního živlu, pohyb, jenž se zavíral sám v sobě." I přes takto intenzivně vyjádřené napětí mezi krajními póly existence mají první a čtvrtá část v kontextu celé knihy spíše funkci relativně klidné ouvertury a epilogu. Druhá, nejrozsáhlejší část graduje v okamžiku, kdy se rozhovor obou bratranců rozpadá ve dva absurdní monology a kdy na Janovo sebeodhalující pásmo vzpomínkových vizí Toník reaguje jen hrubými nadávkami na adresu své dcery a předváděním svého venkovského blahobytu. Napjatá situace kulminuje v třetí části, v níž se Jan mylně domnívá, že během noční hádky došlo k vraždě. Podobně jako v básnické skladbě Romance pro křídlovku, s níž je Zlatá reneta spojena mnohými motivy i tematickými přesahy, i ve své próze Hrubín cituje E. A. POEA, konkrétně báseň Havran a její refrén "Nevermore!". Ačkoliv si ho Jan v protialkoholní léčebně poněkud upravuje ke své momentální potřebě, závěr prózy vyznívá ve smyslu onoho původního, poeovského "Víckrát ne!". Jan si uvědomuje nedosažitelnost vlastních ideálů, avšak přesto se pokouší bojovat se svým největším nepřítelem - se sebou samým, a to i za cenu zklamání. Není to jen prázdné gesto, Jan v sobě nachází sílu vzepřít se, upřímně touží začít znovu. I přes rozčarování z nemožnosti vstoupit dvakrát do téže řeky a z proměny krajiny své jediné lásky, vrací se Jan bohatší o pocit katarze, částečně očištěn alespoň tím, že dokázal pojmenovat příčiny svého životního selhání. Zlatá reneta není ovšem jen záznamem individuálního osudu, nýbrž i metaforou obecně lidské touhy přemoci nezvratnost času a života (příznačný je z tohoto hlediska symbolický název prózy, korespondující s kunderovským "zlatým jablkem věčné touhy" ze Směšných lásek), a tento obecně existenciální rozměr příběhu umocňuje mnohonásobné a kontrapunktické využití motivů lásky a smrti, stejně jako nekonečnosti vesmíru a pomíjivosti věcí pozemských.
FRANTIŠEK HRUBÍN (17. 9. 1910 v Praze - 1. 3. 1971 v Českých Budějovicích) je čtenářské veřejnosti znám především jako jeden z nejvýznamnějších českých básníků a autorů knih pro děti a mládež. Od počáteční melodické přírodní a milostné lyriky inspirované Posázavím (např. Krásná po chudobě, 1935) se v době válečné přihlásil sbírkou Země sudička (1941) k tradici "kosmické" poezie (K. H. MÁCHA, J. NERUDA aj.). Rovněž pro jeho pozdější rozsáhlejší skladby jsou charakteristické otázky po základních hodnotách, které básník tuší v protnutí vesmírného řádu a toho, co neustále zraňovanému člověku vždy znovu dává sílu pokoušet se přesáhnout sám sebe (Jobova noc, 1945, Proměna, 1957). Ve svých posledních skladbách (Romance pro křídlovku, 1962, Lešanské jesličky, 1970) se Hrubín vrací do kraje mládí a ujišťuje se o smyslu lásky a víry. Pro dospělé napsal prózou kromě Zlaté renety knihu vzpomínek na dětství U stolu (1958) a eseje o svých oblíbených básnících Lásky (1967). Zlatá reneta (zfilmovaná O. VÁVROU v r. 1965) představuje spolu s Romancí pro křídlovku (1962) syntézu základních existenciálních otázek, jež si Hrubín kladl už v předchozích knihách a divadelních hrách (Srpnová neděle, 1958; Křišťálová noc, 1961).
Hrubínova básnická próza zaujímá podstatné místo v české literatuře první poloviny 60. let, neboť se svými stylovými i myšlenkovými impulsy podílela na dobové diferenciaci autorských přístupů. Téma sebezpytování a přehodnocení životního stereotypu spojuje Zlatou renetu s podobně poněkud opomíjenými prózami J. FRIEDA Časová tíseň a J. JEDLIČKY Kde život náš je v půli se svou poutí, ale neméně i s románem L. VACULÍKA Sekyra. Svou experimentální výstavbou, neustálou konfrontací snové a konkrétní reality (zvláště ve vnitřním monologu), smyslem pro rytmizaci věty i celých odstavců a užíváním bohaté škály jazykových prostředků od poetismů po hovorové výrazy předznamenala Zlatá reneta pozdější prózy J. ŠOTOLY.
Lit. Z. Heřman: Text a kontext, Plamen 1964, č. 7; Z. Kožmín: V batysféře života, Plamen 1964, č. 7; M. Petříček: Tvořivá syntéza, HD 1964, č. 9; J. Opelík: Umění chodit po rukou, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; M. Mravcová: Vávra: Hrubín, in Literatura ve filmu, Praha 1990 (o filmu Romance pro křídlovku); M. Pohorský: Jedna dramatická knížka Hrubínovy poezie (o Mém zpěvu) + Cesta k Romanci pro křídlovku, in Zlomky analýzy, Praha 1990; M. Mravcová: in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992 (o Romanci pro křídlovku); V. Königsmark, tamtéž (o Srpnové neděli); A. M. Píša: Básník země a kosmu, in Stopami poezie, Praha 1962; F. Buriánek in O české literatuře našeho věku, Praha 1972; J. Poláček: Břímě lásky a smrti, ČLit 1980, č. 4; J. Strnadel: F. H., Praha 1980; A. M. Píša in K vývoji české lyriky, Praha 1982.
(Martin Pilař, Slovník české prózy 1994)