Společenský román s filozofickými a etickými aspekty, vypovídající o deziluzi a osamocení člověka poválečné doby.
Dílo se skládá z osmi kapitol, které jsou pojmenovány podle postav románu - Laborecký, Jurcová, Farář, Učitel atd. Příběhy těchto lidí se rozvíjejí nezávisle na sobě, spájí je však jednotný čas, většinou i místo děje, a také dvě hlavní postavy. První z nich, vesnický chlapec Pavel Molnár, prochází všemi kapitolami a jeho osud tvoří jedno ze dvou dějových pásem románu. Paralelně s ním, v podkapitolách s poetickými názvy větného charakteru (Budeš si pamatovat to ráno, Tam táhnou čapí hejna atd.), se odvíjí pásmo druhé, soustředěné k postavě pražského inženýra Martina Petra. Děj se odehrává v období od konce války do počátku 50. let v zaostalém kraji východního Slovenska, kde lidé trpně snášejí svůj úděl - každoroční sucha i záplavy, malárii a bídu. Zde žije Pavel Molnár, jemuž za války padl bratr a později zemřela i matka. Uprostřed poválečných změn, obklopen lidskou hrubostí, tápavě hledá citlivější lidský vztah a vlastní identitu. Sem přichází z Prahy také Martin Petr, aby vyměřoval vodní díla, prací "konečně nějak naplnil svůj život" a přehlušil bolest nad ztrátou dívky, která se nevrátila z koncentráku. Oba hrdinové prožívají těžká zklamání z toho, jak jsou při budování "nové společnosti" deformovány humanistické ideály. Porozumění nenacházejí ani v manželství, jejich ženy je opouštějí. Pavlova Janka nemá dost sil k hledání skutečných životních hodnot, Martinova Evžena odjíždí, protože její nadšení založené na víře v přímočarou cestu k novému životu vyprchalo.
Román vypovídá o situaci člověka, který touží poznat pravdu o sobě i světě, hledat v dějinném procesu vlastní místo, proniknout ke smyslu života. Zasazen do konkrétního historického času a do rustikálního prostředí východního Slovenska, je zároveň drsným svědectvím o době, která se změnami vydávanými tehdy za první kroky k nové ideální společnosti (únor 1948, kolektivizace na vesnici) vnášela do vědomí lidí mnoho pochybností. Otevřenost díla směřujícího k otázkám a jejich prostřednictvím k aktivizaci čtenáře, našla odraz i ve stylistické rovině textu. Frekvence tázacích vět tak narůstá zejména v druhé polovině knihy, která oproti baladicky laděné první části se více soustřeďuje ke konfrontaci ideálů socialismu s jejich pochybnou realizací. Úvahami o smyslu života, o spravedlnosti, o vztahu člověka k člověku, o konfliktech víry a poznání se mučí i vnitřně jednoduché postavy. Mnohé z nich mají také jen epizodní roli, jsou nositeli autorova filozofického záměru a mizejí z děje, když jejich příběh splnil funkci při rozvíjení hlavních myšlenek díla (pacifista Laborecký, přemýšlivý Vasil Fedor, Martinův židovský přítel David Fuchs, postava naivního učitele, aj.). Úvahový charakter prózy nevytlačuje dějovost, je jí však nadřazen. Děj i kresba postav jsou záměrně fragmentární. Epizody, podobně jako obě hlavní dějová pásma, spolu souvisejí spíše významově. Vyprávění je vedeno v objektivní 3. osobě, hojné uplatnění polopřímé řeči však vede k prostupování plánu postav, vypravěče i autora a dává dílu konfesní ráz. V románu dominuje názor, že hlavní překážkou lidského porozumění je vedle fanatismu především lhostejnost, symbolické sebeodcizující ticho, které autor umístil do titulu knihy. Motiv ticha se objevuje už na druhé straně románu v souvislosti se smrtí Pavlova bratra. Opakuje se pak v textu ještě mnohokrát, jakožto symbol neúčasti a zmrtvění, z něhož se postavy mající autorovy sympatie snaží vymanit: "a on si přál prolomit ticho, aby pochopili /.../" (Martin): "To ticho tehdy! /.../ Nesnáším to ticho /.../, když člověk mlčí, je jako vůl..." (Smoljak). Bolestné deziluze, jimiž prochází jak úzkostný Pavel Molnár, tak cílevědomý Martin Petr, pojal autor jako očistný proces: oba hrdinové nepřestávají dále hledat pravou lidskost, nebojí se korigovat víru poznáním. Také ticho skončilo. Lidé konečně projevili svůj názor, když kamením zahnali agitujícího Martina.
IVAN KLÍMA (nar. 14. 9. 1931 v Praze) předestřel ve svém prvním románu Hodina ticha mnohem složitější obraz člověka a soudobé společnosti, než bylo tehdy v české literatuře obvyklé. Neschematický přístup ke skutečnosti a pochopení pro individuální zájmy a vnitřní svět člověka jako nezaměnitelného jedince byly však příznačné už pro jeho dvě předchozí práce - knihu reportáží Mezi třemi hranicemi (1960), námětově čerpající rovněž z východního Slovenska, a povídkový soubor Bezvadný den (1960). Hodina ticha zproblematizovala představu o našem poválečném vývoji a jako míru všech hodnot vyzdvihla lidskou mravnost. Zařadila se mezi významná prozaická díla, na která byl r. 1963 obzvlášť bohatý (KUNDEROVY Směšné lásky, FUKSŮV Pan Theodor Mundstock, HRABALOVA Perlička na dně, ŠKVORECKÉHO Legenda Emöke aj.). Typologicky je román blízký Sekyře L. VACULÍKA. Tíhnutím k žánru filozofického románu, jenž nemá v české literatuře velkou tradici, navázal Klíma na romány a zvláště na noetickou trilogii K. ČAPKA, s nímž sdílí pojetí literatury jako stálého hledání a poznávání. Klíma patřil ostatně k prvním, kdo se po válce u nás soustavněji zabývali Čapkovou uměleckou osobností (esej Karel Čapek, 1962). Filozoficky inklinuje Klíma k existencialismu, jeho skepse v Hodině ticha není však zbavena naděje. Další autorův vývoj směřoval k alegorizující próze (Loď jménem Naděje, 1969) a k modelovému a absurdnímu dramatu (Zámek, 1964: Mistr, 1967: Porota, 1968: Cukrárna Myriam, 1969: Pokoj pro dva, 1971), přičemž v jeho tvorbě sílí tóny pesimismu a úzkosti ze společenských tlaků a mechanismů, jež člověka zbavují svobodné vůle.
Lit. P. Blažíček: Svědectví - a čeho?, HD 1964, č. 6; J. Honzík: Pokus o filozofický román dneška, in sb. Pro a proti '63, Praha 1964: M. Jungmann: Román nového vidění, in Obléhání Tróje, Praha 1969: J. Opelík: Poznáním k svobodě, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; M. Suchomel: Alternativy historické všednosti, in Literatura z času krize, Brno 1992; I. Fencl: Ve znamení I. K., Plamen 1969, č. 5: J. Pechar: Krize racionalistického idealismu v díle I. K., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; E. Kriseová: Hrdinové současné české prózy, Listy 1983, č. 3; H. Kosková: Perspektiva mravní odpovědnosti, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; M. Hoznauer: I. K. Bibliografická příručka, Praha 1990; A. J. Liehm: I. K., in Generace, Praha 1990; J. Lederer in České rozhovory, Praha 1991; Nová situace - téma samo o sobě, OD 14. 9. 1991 (rozhovor); Co zaplní prázdno, Romboid 1992, č. 8 (rozhovor); A. Haman: Autor s duší romantika, LitN 1992, č. 37; L. Soldán: Řemesla I. K., Romboid 1992, č. 5; J. Herman: Kapitoly z dějin českého dramatu po roce 1945 - XX, Amatérská scéna 1993, č. 2; Psaní mě baví, NK 1994, č. 11 (rozhovor).
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)