Povídkový soubor o různých podobách lásky, vytvářející z dílčích epizod příběh citového zrání budoucího spisovatele.
Soubor obsahuje šest povídek, ve kterých autor představuje v časové posloupnosti peripetie citového a milostného života mladého hrdiny v době protektorátu a 50. let. Próza Miriam je nazvána podle dívky, která v terezínském ghettu vydává příděly mléka a která svou nepochopitelnou štědrostí i úsměvem vyvolá v chlapeckém hrdinovi první citový zmatek. In camera caritatis vypráví o platonické lásce ke spolužačce, jež jako jediná zvládá úskalí hodin latiny, okouzlí chlapce a vyprovokuje ho k napsání několikasetstránkového milostného románu. V povídce Má vlast tráví budoucí sextán prázdniny na venkově, uprostřed pestré společnosti. Volný čas věnuje pozorování, četbě a mladé, v manželství zklamané ženě, která s ním koketuje. Ve Hře na pravdu se student v atmosféře 50. let sbližuje s poněkud tajemnou ženou, která mu o sobě neříká pravdu, a poznává s ní nejen milování a vášeň, ale i strach a nejistotu. V Provazochodcích se do mladíka zamiluje přecitlivělá dívka. Sebeuspokojení z nečekaného milostného vztahu vystřídá hrdinovo zneklidňující poznání, že se za ni stal i při flirtu odpovědným. V závěrečné Přehradě se redaktorský elév při návštěvě stavby vodní hráze seznámí s místní učitelkou. Jejich vztah skončí rozchodem, ale hrdina zároveň učiní první krok skutečné spisovatelské dráhy - kromě špatné reportáže napíše ze stavby i povídku, která už splňuje jeho představy o literatuře.
Citlivý a přemýšlivý hrdina povídek, který je zároveň i jejich vypravěčem, prožívá své "první lásky" ve věku asi 13-25 let. Zpočátku s úžasem sleduje vlastní citové rozechvění, později své pocity dokáže analyzovat a přemýšlí o lásce a životě i v obecné rovině. Snaha porozumět vlastním prožitkům i citům druhých jej přitom dovádí k úvahám o jazyce, o hodnotě slova a funkcích řeči (Hra na pravdu, Provazochodci), o literatuře a jejím vztahu k životu (Má vlast); často dovede intenzívněji realizovat své touhy v psaném textu než ve skutečnosti (In camera caritatis). Soubor má výrazně autobiografický charakter, vypravěč a hrdina je nezastřenou, byť stylizovanou projekcí autora a vyjadřuje zejména jeho citovou a intelektuální zkušenost. Jednotlivé povídky zachycují základní okamžiky autorovy tvůrčí dráhy od zrodu nejasné touhy stát se spisovatelem (Miriam) přes sebeobdivné grafomanství (In camera caritatis) až k redaktorskému působení a literárnímu debutu (Přehrada). - Láska a s ní spojené úniky do imaginárních světů jsou pro hrdinu povídek také formou obrany před tíživou atmosférou doby a těžkými životními okolnostmi (válka a pobyt v ghettu v povídce Miriam, zatýkání 50. let ve Hře na pravdu, deprimující poznání o odvrácené tváři tzv. budování v Přehradě). Jakkoliv hořká jsou jeho citová zklamání, dovádějí ho postupně k pochopení toho, že pro lidské city neexistuje žádná jednoduchá formule, že láska má nespočet podob a každá z nich je první, "neboť dospívající hrdina nikdy nevstupuje do téže řeky" (A. JEDLIČKOVÁ). Nabytými zkušenostmi ztrácí víru v absolutní jevy, ale opakovaně uvažuje o vesmíru, Bohu, mimosmyslové sféře. Zamýšlí se nad existencí a vzájemným poměrem dobra a zla, spravedlnosti a bezpráví, pravdy a lži ve světě. Autor vypráví o milostných touhách hrdiny s jemností a cudným ostychem, k vytvoření obrazu jeho citového zrání využívá patos i sentiment, humor, ironii a sebeironii. Ve všech povídkách se představuje jako autor se silným smyslem pro ozvláštnění příběhu atmosférou tajemství, toho, co zůstává v lidských vztazích nedopovězeno a nevysvětleno, co nabízí možnost různých výkladů. Zachovává přitom obvykle jednotný postup, od jevů vnějších přechází do vysněného světa příběhů a literatury nebo k intimitě vnitřních prožitků a na závěr se opět vrací ke skutečnosti, popř. komentuje hrdinovo poznání. Využívá kontrastního rámcování povídek (motiv provazochodců ve stejnojmenné povídce), retrospektiv, při paralelnosti pocitů také reminiscencí.
V textu Mých prvních lásek použil Klíma motivů, které se jako klíčové objevují v jiných jeho dílech: zářící lípa jako symbol výmluvného poselství (Miriam x Soudce z milosti); brigádník, který zemře nepovšimnut v přeplněné hospodě (Přehrada x Cesta za mrtvým v povídkovém souboru Bezvadný den, 1960); představa převtělení se v anděla a následný let znamenající ve skutečnosti sebevražedný pád (Provazochodci x hra Ministr a anděl, rukopis 1973, realizována v televizi jako Prezident a anděl, 1993). Moje první lásky vytvářejí s povídkovými knihami Má veselá jitra (1978xx, Toronto 1979, Praha 1990) a Moje zlatá řemesla (1990) volně propojený celek s autobiografickou inspirací (výchozím bodem je tu většinou činnost nebo zaměstnání, jež autor z vlastního zájmu nebo nuceně vykonával). V celé "trilogii" Klíma s humorem a paradoxní ironií zachycuje absurditu a tragiku přebývání jedince v netolerantním a lží ovládaném režimu. Tematicky jsou Moje první lásky, jejichž hrdina svým citovým okouzlením připomíná postavy impresionistické prózy (např. Šrámkova Ratkina ze Stříbrného větru, 1910), spjaty s tou linií Klímovy tvorby, v níž dominují milostné motivy. Povídkové triptychy Milenci na jednu noc (1964) a Milenci na jeden den (1970 - náklad zčásti zničen; Londýn 1985) jsou ovšem skeptičtější a nesmiřitelnější v zobrazení milostných deziluzí a v analýze lidské neschopnosti dát vlastnímu životu vyšší smysl. Autorovy neustálé variace na téma osamělosti člověka a jeho neschopnosti vytvořit trvalý svazek s jiným jedincem syntetizuje román Milostné léto (1973xx, Toronto 1979, Praha 1992). V románě Láska a smetí (1987xx, Londýn 1988, Praha 1990) pak Klíma rozšířil toto téma o motiv disidentství, o pohled na osamocení člověka ve světě bez morálky, a zároveň výrazně posílil reflexivní, filozofickou složku textu.
Lit. O Milencích na jednu noc: B. Balajka: Klímovy smutné lásky, Plamen 1965, č. 5; M. Suchomel: Hledání tvaru, LitN 1965, č. 8 ; H. Kosková: Téma dvojí samoty, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; P. Janoušek: Klímův prozaický monolog, Tvar 1990, č. 20 (o Lásce a smetí); A. Jedličková: Hledání přesahu, Tvar 1990, č. 16 (o Mých veselých jitrech); M. Exner: Nevydařené lásky, SvS 20. 8. 1991; M. Goetzová-Stankiewiczová: Láska a smetí - obejde se I. K. bez adjektiva?, List pro literaturu 1991, č. 3 (o Lásce a smetí); K. Chvatík: Nová kniha povídek I. K., in Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy, Praha 1991; A. Jedličková: Omnia vincit amor, Tvar 1991, č. 20; L. Svobodová: Miriam a dalších pět, NK 1991, č. 19; M. Mravcová in Kol.: Český Parnas, Praha 1993 (o Mých veselých jitrech).
(Iva Málková, Slovník české prózy, 1994)