Společenský generační román o zkušenostech s totalitní mocí a o hledání síly k radikálnímu rozhodnutí.
V rozsáhlém románu se pravidelně střídají číslované kapitoly s kapitolami, které mají jednotný název - Než se napijeme z řeky Léthé. První zachycují morální, pracovní i manželskou krizi čtyřicetiletého soudce Adama Kindla, jak ji prožívá na počátku 70. let, druhé retrospektivně nahlížejí do jeho minulosti. Dětství prožije Adam v terezínském ghettu, po válce ho onemocnění srdce přivádí k Bibli a náboženství. Euforie ze svobody a rodinné klima pak sbližují Adama s ideály komunismu. Na gymnáziu opojen mocí kádruje vlastní spolužáky. Po zatčení a uvěznění otce v 50. letech procitá ze své zaslepené naivity. Musí opustit politickou školu a studuje práva. Během praxe na východním Slovensku poznává Magdalénu a poprvé je nucen řešit rozpory mezi ideálními představami a realitou soudcovské funkce. Po čase se vrací do Prahy, pracuje ve společenskovědním ústavu, setkává se s reformně smýšlejícími lidmi. V 60. letech podporuje návrhy na zrušení trestu smrti, a musí se proto znovu vrátit k soudnictví. Srpnová okupace a následný politický vývoj přinášejí jeho přátelům potíže s úřady a ztrátu zaměstnání. Adam se snaží své postavení udržet. - Epickou současnost Kindlova příběhu tvoří několik souběžných motivických řad - příprava soudního jednání s domnělým dvojnásobným vrahem, Adamův poměr s rozháranou a poživačnou Alexandrou a milenecký vztah jeho manželky Aleny ke studentu Janovi. Ten končí Janovým pokusem o sebevraždu a Aleniným stresem z pokoutně přerušeného těhotenství. Při studiu materiálů k soudnímu procesu s vrahem odhaluje Adam vlastní povrchnost a v kontaktu s lidmi, kterých si váží (Magdaléna, otec-inženýr, bratr, bývalý kolega Matěj), si konečně jasně uvědomuje narůstající prázdno kolem své osoby, z něhož se musí radikálně vymanit.
Román je založen na pravidelném střídání časových rovin a tomu odpovídá i řazení kapitol. Pro zdůraznění Adamova hledání a sebeuvědomování pracuje autor s dvojí výpovědní perspektivou. Ich-formu vyhrazuje pro intenzivně prožívanou přítomnost, er-forma je využita pro zpětné pozorování a hodnocení. Otcovy deníkové poznámky z války, vyšetřovací spisy, dopisy, které píše faráři Pravdovi obviněný z připravovaného procesu, rekonstrukce Adamova výslechu na StB apod., dodávají příběhu dynamiku a textu autentičnost. Je zdůrazněna ambivalentnost pojmů, jako je vina, svoboda aj. (např. věta "Rusové přišli!" zaznívá poprvé v kontextu osvobození nacistického koncentračního tábora, podruhé v srpnu 1968 apod.). V románu se objevují autobiografické motivy (životní úspěchy a následné zostuzení a vytlačení na okraj společnosti). Četné Adamovy charakteristické rysy - židovský původ, silná závislost na otci, svázaná s neschopností vymanit se z jeho vlivu, hledání dokonalosti a harmonie, potřeba absolutna atd., jsou velmi blízké osobnostním črtám F. KAFKY, jehož dílo, životní osudy a postoje Klíma intenzívně studoval. Román je příběhem o hledání místa v životě, o cestách, jež vedou člověka k řece Léthé, řece zapomnění, anebo jej od ní vzdalují. Adam pochopí, že zdroje rovnováhy tkví v jeho nitru, Alena se zklidňuje v znovuobjevené víře v Boha.
Soudce z milosti vznikl přepracováním románu Stojí, stojí šibenička (1976xx). Obě podoby příběhu reprezentují tu tematickou oblast autorovy tvorby, v níž je sledován střet jedince s mocí, působení ideologie a mocenských struktur na vnitřní svět člověka (k této části Klímova díla se řadí povídkové cykly Má veselá jitra, 1978xx, Toronto 1979, Praha 1990; Moje první lásky; Moje zlatá řemesla, 1990; a rovněž román Čekání na tmu, čekání na světlo, 1993, v němž autor reaguje už i na události z listopadu 1989). Předznamenání problematiky nacházíme již v povídce Malomocní (1959, vyšla o deset let později v Plameni). Podobný okruh problémů řeší i novely z knihy Loď jménem Naděje (1969). V souvislosti s Klímovou tvorbou 60. let kritika často připomínala jméno F. KAFKY jako duchovního otce takto stylizovaných alegorických příběhů. Postižením mechanismů moci se Klímovy prózy dostávají do souvislosti i s dílem F. DÜRRENMATTA. V osudovém konfliktu s politickou mocí, která výrazně zasahuje do života intelektuála, lze Adama Kindla chápat jako románového hrdinu blízkého Františku Brychovi (J. OTČENÁŠEK, Občan Brych), Karlu Šimonovi (E. VALENTA, Jdi za zeleným světlem) nebo Ivanu Knorrovi (E. PETIŠKA, Soudce Knorr). Generačně zobecněnou výpovědí navazuje Klíma na typ románu častého v 60. letech (BŘEZOVSKÉHO Věční milenci, PUTÍKOVA Brána blažených, aj.). Hledání identity člověka, smyslu jednání i existence v poměrech posrpnového Československa spojuje Klímův román s knihou A. KLIMENTA Nuda v Čechách.
Lit. Z. Kožmín: Naděje v odsouzení, HD 1969, č. 6 (o knize Loď jménem Naděje); DOB (= L. Dobrovský), KSb 1981, č. 2xx; I. K.: Menší česká apokalypsa?, KSb 1982, č. 2 xx; H. Kosková, Svědectví 1986, č. 79; M. Goetzová-Stankiewiczová: Pět českých romanopisců se bere za věc světa, Acta 1987, č. 3-4; H. Kosková: Střetnutí jedince s mocí, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; Hledání horizontu umění a politiky, OD 18. 1. 1991 (rozhovor); V. Novotný: Milost pro generaci, MF Dnes 20. 12. 1991; M. Šefl: K. v taláru, ČD 14. 11. 1991; Víc ho znají ve světě, NP 15. 10. 1991 (rozhovor); I. Zítková: Než se napijeme z řeky Léthé, NK 1991, č. 52; V. Křivánek: Soudce a moc, Telegraf 12. 3. 1992; E. Lukeš: Nad Klímovým Soudcem z milosti, Tvar 1992, č. 27; J. Lukeš: Otázka viny, LidN 18. 6. 1992; o románu Čekání na tmu, čekání na světlo: P. Janáček: Žhavá současnost v hrubých obrysech, LidN 22. 12. 1993; A. Haman: Není úniku, LitN 1994, č. 17; P. Janoušek: Dejte mi pevný bod aneb Za společenský román krásnější, Tvar 1994, č. 12; E. Lukeš: Mezi tmou a světlem, Tvar 1994, č. 6; J. Peňás: Román na vývoz, LD 10. 1. 1994 .
(Iva Málková, Slovník české prózy, 1994)