Modelový "černý" román o škole pro popravčí, odkrývající v nadsázce mechanismy moci.
Próza, jejíž vznik je časově i místně určen v závěru (Praha - Sázava 1972-1978), sestává z 64 číslovaných kapitol seskupovaných do větších celků, které jsou vždy uvedeny krátkým "prologem" a uzavřeny lapidární, nejvýše několikaslovnou kapitolkou. Text je opatřen věnováním, mj. L. VACULÍKOVI, "otci a otroku strojem opisované edice Petlice", a upozorněním, v němž autor ujišťuje čtenáře o autenticitě citovaných pramenů a se zjevnou ironií postuluje svůj záměr ("Chci svým skromným dílem přispět k tomu, abychom se jednoho rána neprobudili do světa bez popravčích."). Základní dějovou linku tvoří osudy andělsky krásné Lízinky Tachecí. Její matka, pragmaticky založená maloměšťačka (pravý opak Lízinčina otce, nepraktického a poddajného filologa doktora Tachecího), ji v honbě za maturitou přivede po neúspěchu na gymnáziu a konzervatoři až do učiliště pro budoucí katy. Založili je profesor popravních věd Bedřich Vlk s docentem Pavlem Šimsou, aby vychovali důstojné dědice svých brilantních popravčích technik. Z jejich minulosti je čtenáři odkryta Vlkova zbabělá denunciace, které padne za oběť i jeho bratr a milenka, brutální lynč, jímž likviduje svědka a důkazy své hanebnosti, a Šimsova ochotná asistence při likvidaci režimních odpůrců v nastrojených procesech. Sedmero "děcek" (kromě Lízinky ještě krasavec Richard Mašín, který z neopětované lásky ke sličné, leč apatické katyni umučí jejího příležitostného obdivovatele Dujku a sám spáchá sebevraždu, Vlkův chráněnec hrbáč Albert, katův syn Šimon Hus, dvojčata Petr a Pavel Královi a bachařův potomek František Kazík) absolvuje roční kurs, zakončený maturitní a mistrovskou zkouškou, jejímž vrcholem je Lízinčina poprava Šimsy. Do žačky se zamiluje i Vlk, za tragikomických okolností ji v kupé železničního vozu zbaví panenství a chystá sňatek. Nehodlá se však vzdát ani dosavadní ženy Markéty, a představuje ji proto záhy po rozvodu Lízinčiným rodičům jako svou matku.
S civilní dikcí, jako by se mluvilo o čemsi banálním a obvyklém, rozvíjí suverénní vypravěč Kohout v Katyni své senzační téma: balancuje na samé hranici pokleslých literárních žánrů, na dosah pornografické konkrétnosti či šokujícího perverzního sadismu, vykreslením událostí však navíc vědomě usiluje o otevření a spojité nazírání nejzávažnějších etických problémů (zneužití moci, trest smrti, euthanasie, souvztažnost promiskuity a násilí atd.). I přes absenci přímých časových i místních údajů dostává totalitní časoprostor zřetelné základní kontury: reminiscence zmiňují okupaci a s ní spojený motiv zrady, inscenované politické procesy, při výjezdu do zahraničí překonává cestující drátěný zátaras. Ideologický vývoj společnosti je s nelibostí interpretován klesajícím počtem "zákazníků" (rozuměj popravovaných). Neschází ani génius průměrnosti: jeden z nejvlivnějších mocných, Doktor, je v závěru dešifrován jako bezvýznamný úředníček Vonásek. Institucionalizované zlo plodí všudypřítomnou kamufláž: i slova ztrácejí význam a jsou nahrazena profesním slangem (poprava = úkon, šibenice = věřín atd.) smíšeným s vulgárním žargónem spodiny. Prototypem mravní indiference a ostentativního cynismu je sama Lízinka - odevzdaná a tupě manipulovaná, lhostejná k podnětům okolí. Jedinou její přímou řečí v románě (jinak komunikuje pouze nezřetelnými gesty) je poslední věta vůbec: spokojené hodnocení vlastního výkonu při popravě Šimsy. Kompozice spočívá ve střídání dějových pásem (střihy, návraty v čase, digrese), aktuálně rozvíjené pásmo obvykle přesahuje krátce do následující kapitoly, popř. na konci kapitoly přechází zcela bez grafického signálu v pásmo nové. Takto vznikající čtenářská "nedorozumění" zvyšují dynamiku vyprávění. Příznačné je neobvyklé, strojeně a rušivě působící, "zcizující" zasazení uvozovacích vět do proudu přímé řeči. Autor často cituje ústy protagonistů z krásné i odborné literatury týkající se trestu smrti i vývoje katovského řemesla. Pod titulkem Dokumenty navíc do knihy vkládá tabulky Vlkových a Šimsových "plánkospektů" k výuce na onom podivném učilišti.
PAVEL KOHOUT (nar. 20. 7. 1928 v Praze) je jednou z nejrozporuplnějších a nejdiskutovanějších osobností české poválečné literatury. Předmětem četných polemik se stala již jeho schematická politická a milostná lyrika (Verše a písně, 1952; Čas lásky a boje, 1954). Po Zářijových nocích (1955) zaznamenalo několik jeho her a adaptací cizích látek úspěch na světových jevištích (Taková láska, 1957; August August, august, 1967; aktovky s havlovskou postavou Ferdinanda Vaňka: např. Atest, 1979; Marast, 1981). Vysokou mírou nadsázky se ke Katyni řadí i Kohoutova dokumentárně stylizovaná próza Bílá kniha ve věci Adama Juráčka (1975xx, Toronto 1978; Praha 1991 pod titulem Bílá kniha o kauze Adama Juráčka) a Nápady svaté Kláry (Toronto 1982, Praha 1991). Tělocvikář Juráček z lázeňského maloměsta poruší Newtonovy gravitační zákony a naučí se chodit po stropě, vymykaje se průměru končí v blázinci; patnáctiletá školačka Klára v městečku S. nad S. věští budoucnost. V obou případech se do rozpaků dostávají místní funkcionáři, protože děje nelze zařadit do závazně platných primitivních ideologických souřadnic.
Sám Kohout se výrokem, jímž Katyni označuje za "pražský černý humor, jaký vzniká duchovní oscilací mezi Josefem K. a Josefem Š.", hlásí k tradičním hodnotám středoevropského duchovního klimatu. Spíše než povrchní tematická paralela s produkcí typu SUEOVÝCH Tajností Paříže, SVÁTKOVÝCH Pamětí katovské rodiny Mydlářů v Praze (1886-89) či NIŽNÁNSKÉHO Čachtické paní přiblíží Katyni srovnání s některými prózami L. FUKSE, zejména s jeho Spalovačem mrtvol. FUKSE a Kohouta spojuje především zájem o pojmenování společenského zla pocházejícího z nekontrolované totalitní moci, o zachycení proměn psychiky individua a motivací jeho selhání pod náporem dějinných událostí. Toto téma z různých zorných úhlů zpracovávají také MŇAČKOVA próza Jak chutná moc, KŘESADLOVI Mrchopěvci, HARNÍČKOVO Maso, Sjezd abiturientů (1992) V. ZYKMUNDA a některá díla českého "undergroundu" (E. BONDY, Sklepní práce, Toronto 1988). Ironický a satirický odstup i racionalita přibližují Kohouta L. KLÍMOVI a K. VONNEGUTOVI. Téma autoritativní moci rozvíjí Kohout i v "memoárománu" Kde je zakopán pes. Zde mj. popisuje i genezi Katyně.
Lit. M. Krausová: Kohoutův anděl smrti, OD 27. 10. 1990; J. Lopatka: Jak popravovat, LitN 1990, č. 30 (příl. LidN 25. 10. 1990); J. Lukeš: Výrobce mrtvol, LidN 28. 11. 1990; V. Novotný: Hrátky šťastných sadistů, SvS 27. 11. 1990; P. Nový: Kdo chce věšet, musí vědět, MF Dnes 31. 10. 1990; M. Petříček: O všednosti a hrůze, Tvar 1990, č. 39; J. Švandelík: O andělsky něžném katovi: Lízince, Práce 23. 11. 1990; J. Lopatka: Dny sváteční a všední, in Předpoklady tvorby, Praha 1991; o Nápadech svaté Kláry: J. Lukeš: Zlatá léta šedesátá, LidN 20. 11. 1991; M. Petříček: Správný odhad, Tvar 1991, č. 49; M. Exner: Politická humoreska, SvS 24. 1. 1992 ; o Bílé knize o kauze Adam Juráček: J. Lukeš: Přitažlivost nepřitažlivosti, LidN 12. 3. 1992; M. Petříček: Příliš mnoho humoru, Tvar 1992, č. 5 ; M. Mravcová in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; J. Pechar: Sebeparodie a černý humor v próze P. K., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; Básničky, emigrace, zkušenost, MF Dnes 14. 12. 1990 (rozhovor); J. Čulík: Několik knih P. K., Tvar 1990, č. 25; Klady totálních zásahů, NK 1990, č. 40 (rozhovor); J. Lederer in Tak tedy... přijďte, Praha 1990; Pochopil jsem putovní nebezpečí dějin, LidN 21. 3. 1990 (rozhovor); Čtyři životy P. K., Tvar 1991, č. 6 (rozhovor); M. Hoznauer: P. K. Bibliografická příručka, Praha 1991; J. Lederer in České rozhovory, Praha 1991; Čtvrté dějství se jmenuje Návrat, LidN 2. 10. 1993 (rozhovor); Dovršený návrat?, NK 1993, č. 45 (rozhovor).
(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)