Alegorický román o duchovním hledání a potřebě mravní očisty, konfrontující obyvatele české vesnice s představou konce světa.
Román opatřený motem z B. PASCALA ("Mohu souhlasiti jen s těmi, kteří hledají vzdychajíce.") je rozdělen do sedmi číslovaných kapitol. Aktuální děj se odehrává během jednoho letního dne a následující noci v blíže neurčené české vesnici a jejím okolí, v retrospektivách jsou přiblíženy události několika let předchozích. - Krásná a záletná žena kramáře Kubaty Žofka se kdysi zalíbila sedláku Matěji Voldřichovi. Domluvili si schůzku v osamělém mlýně, kam se nastěhoval bývalý soudce Pochyla. Matěj však nakonec couvl a zůstal své ženě Andělce věrný. Soudce využil situace a vydávaje se ve tmě za Matěje strávil s Žofkou milostnou noc, z níž se narodil syn Josífek. - V den, kdy je pro krádeže zatčen Žofčin muž, dozraje v listonoši Prokešovi, svérázném vizionáři, myšlenka, že podzemní hukot a nezvyklá parna jsou předzvěstmi posledního soudu. Zvěstuje ji nejdříve Pochylovi, jemuž zároveň daruje svůj pozoun, a poté celé vesnici. Nové hučení a zvuky pozounu, na který soudce Pochyla zkouší hrát, vzburcují v noci všechny obyvatele vsi. Ve vznícené atmosféře shromáždění před Voldřichovým statkem (po Matějově smrti se na něj přiženil nynější starosta Makarius, jeho manželství s churavou Andělkou však není šťastné a Matějova matka žije s mladými v nevůli) vyzývá výměnkářka Voldřichová všechny k modlitbě a veřejnému vyznání hříchů. Když Žofka prohlásí, že otcem jejího Josífka je Matěj Voldřich, Andělka spáchá sebevraždu. Soudce ale Žofčino tvrzení vyvrátí a přizná se ke své někdejší lsti. Mezitím se ukáže, že Josífek se ztratil. Vesničané se jej vydají hledat a v blízkém městě se dovědí, že podzemní hukot ohlašoval velký sesuv půdy ve vesnici Bělé. Zatímco dav se hrne k místu neštěstí, soudce spolu s Žofkou a invalidou Markvartem najdou spícího Josífka u listonoše Prokeše, který té noci zemřel.
Koptova próza byla v době vydání interpretována především jako jinotaj ohlašující konec války a přivolávající očistnou bouři, která by lidem i společnosti umožnila začít znovu a lépe. Obstojí však i mimo tyto dobové souvislosti jako dílo s kvalitami epickými a vypravěčskými a současně jako podobenství o mezích racionálního výkladu světa. - Autorovy vypravěčské prostředky jsou prosté a zároveň rafinované: v kompozici Kopta pracuje s občasnými dějovými nápověďmi, postupným odhalováním minulých událostí a se stupňováním dějového napětí až po vrcholnou scénu shromáždění na návsi, využívá objektivní er-formu s mnoha řečnickými otázkami, exklamacemi a dokreslujícími poznámkami na okraj (ty jsou uváděny v závorkách), v proudu vyprávění popisuje většinou zvnějšku jednání postav a dušezpytnou analýzu nahrazuje zachycením hotového výsledku duševních procesů. Prostá monumentalita Žofky, Prokeše nebo Voldřichové má svůj složitější protipól v osobě soudce Pochyly, který je také hlavním nositelem ideového významu románu. Pochyla odchází do samoty, když se ve své soudní praxi přesvědčí o relativitě pojmů pravda a spravedlnost. Odmítá pragmatický svět moderního městského člověka a sklání se před tím, co je nepoznatelné a nevyslovitelné. Katarze, jíž v závěru díla prochází, spočívá v tom, že si uvědomí pozitivní hodnotu onoho tajemství, jež mu po zkušenostech bouřlivé noci splývá s láskou a sebeočištěním v lásce. Podobnou mravní očistou projde celý vesnický kolektiv - Žofka pozná, že láska není jen řeč smyslů, Markvart prorokuje, že mravní proměnu budou provázet i přeměny sociální apod. - Román je tedy založen na korespondenci i konfrontaci dvou významových plánů. V prvním plánu vychází z tradice realistického vesnického románu s romantickými prvky: realisticky autor zachycuje zevnějšek vesničanů, jejich vztahy i vyjadřování (dialogy jsou vedeny v obecné češtině s občasnými nářečními rysy); romantická (v symbolickém uplatnění zvukomalebného jména Lalija, jímž soudce obdařil svou milenku, až dekadentně secesní) je ústřední milostná zápletka, k těmže romantickým zdrojům se ovšem vztahuje i motiv tajemné hrozby posledního soudu. V druhém významovém plánu představuje román metaforu duchovního hledání, nasycenou symboly a nápověďmi dobově aktuálními (dílo příznačně uzavírají utopická slova o "novém ránu, novém a krásném dni") i nadčasovými, jež ovšem prvotní realistické kontury příběhu nijak neznásilňují.
JOSEF KOPTA (16. 6. 1894 v Libochovicích - 3. 4. 1962 v Praze) byl novinář a fejetonista, básník i dramatik, hlavně se však věnoval próze. Koptovy schopnosti byly především epické, k hlavním rysům jeho próz patřila vždy obratná, často dobrodružná fabulace. Tu v první etapě jeho tvorby doprovázela výrazná tendence povahokresebná a psychologická (autorův zájem se upínal zvláště k zdánlivě jednoduchým lidem z nižších společenských vrstev), kterou pak od 30. let vytlačovalo autorovo úsilí o dosažení čistoty a klasické jednoduchosti prozaického tvaru. Do kontextu literatury s legionářskou tematikou (R. MEDEK, F. KUBKA, J. KRATOCHVÍL, F. LANGER, V. KAPLICKÝ aj.) Kopta zasáhl trilogií Třetí rota (první stejnojmenný díl 1924; Třetí rota na magistrále, 1927; Třetí rota doma, 1934), kterou vytěžil z osobních zážitků a v níž se mýtizace kolektivních vlasteneckých citů i činů prolíná se snahou o politickou objektivitu. Psychologická orientace dominuje zvláště v pětici protiválečných, cyklicky uspořádaných novel Pět hříšníků u Velryby (1925), v románě o člověku, který je nucen čelit lži a přetvářce, Hlídač č. 47 (1926), a v tragickém příběhu manželů neschopných dospět k vzájemnému porozumění Adolf čeká na smrt (1933). Od trilogie Jediné východisko (první stejnojmenný díl 1930; Červená hvězda, 1931; Chléb a víno, 1936) sílí v jeho tvorbě rysy dobrodružné a romaneskní (v tom se jeho vývoj shoduje s obecnými tendencemi doby, o čemž svědčí tehdejší směřování autorů podobného tvůrčího založení - B. KLIČKY, K. J. BENEŠE, ale zčásti i E. HOSTOVSKÉHO nebo J. WEISSE). Zřejmě i pod slohotvorným vlivem VANČUROVÝM vzniká dobrodružná trilogie z exotického prostředí Dálného východu Modrý námořník (1936-37), patřící podobně jako román Ptáčník Ané (1940) k reprezentativním ukázkám tzv. čisté epiky 30. a 40. let. Jinotajnost, vrcholící v románě Dies irae sbližuje Koptovu okupační tvorbu s řadou dalších próz 40. let - s WEILOVÝM románem Makanna, otec divů, s OLBRACHTOVÝM Dobyvatelem (1947), s ŘEZÁČOVÝM Černým světlem (1940) a Svědkem (1942), s Předtuchou (1942) M. PUJMANOVÉ atd. Předzvěst velkého dějinného zlomu, o jehož mravní obsah je třeba svést zápas, jak je vyjádřen symbolickým motivem půdního sesuvu, spojuje tento Koptův román i s dobovou básnickou produkcí (obrazy velkých tektonických pohybů i protikladů "staré" a "nové" země jsou příznačné pro tehdejší tvorbu F. HRUBÍNA, V. ZÁVADY, J. ZAHRADNÍČKA, K. BEDNÁŘE aj.). - Z prozaiků poválečného období má ke Koptovi svým epickým temperamentem i zálibou v exotismu nejblíže M. FÁBERA (Sedm mongolských koní, 1946).
Lit. F. Götz: Válka v české poezii, in Básnický dnešek, Praha 1931 + Bohatý román, NO 6. 12. 1945; A. Pražák: Legionář duchem i srdcem, in J. K.: Dies irae, Praha 1945; R. Preisner: Jinotajný román J. K., MF 16. 12. 1945; V. Černý, KM 1946, č. 7; B. Polan: Časové i nečasové, in Život a slovo, Praha 1964 (o Hlídači č. 47); P. Kopta: Dies irae očima potomků in J. K.: Dies irae, Praha 1970; V. Vančura: Poznámka o próze J. K., in Řád nové tvorby, Praha 1972; B. Václavek in Kritické stati z třicátých let, Praha 1975 (o Zlaté sopce); J. Š. (= J. Šanda): Básník dálek a rodného kraje, in J. K.: Modrý námořník, Praha 1971; J. Voráček in J. K.: Hlídač č. 47, Praha 1977; V. Běhounek: Příběh místo doslovu, in J. K.: Láska v pěti podobách, Praha 1979.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)