Mnohovýznamový filozofický román o existenciálních a komunikačních problémech dnešního člověka, reflektující československý vývoj po r. 1968.
Text je rozdělen do sedmi částí (první a pátá jsou nazvány Lehkost a tíha, druhá a čtvrtá Duše a tělo, třetí má název Nepochopená slova, šestá Veliký pochod a sedmá Kareninův úsměv), které jsou dále členěny - stejně jako v předchozích Kunderových románech - na drobné číslované kapitoly. Hlavními postavami jsou jednak lékař Tomáš a jeho žena Tereza, jednak malířka Sabina a její přítel, švýcarský intelektuál Franz; ostatní osoby (Franzova žena Marie-Claude, Tomášův syn Šimon, předseda zemědělského družstva) mají jen epizodní role. Tomáš je rozvedený muž středních let, znamenitý pražský chirurg, který pěstuje bezpočet "erotických přátelství" (k jeho milenkám patří i Sabina). V malém městě náhodně pozná servírku Terezu, jež za ním posléze přijede do Prahy, stane se jeho ženou a začne pracovat jako fotografka obrázkového týdeníku. Po okupaci v r. 1968 oba emigrují do Švýcarska, Tereza se však brzy vrátí a zanedlouho totéž učiní i její manžel. Po návratu Tereza pracuje jako hotelová barmanka a Tomáš opět jako lékař, avšak záhy je nucen z nemocnice odejít (důvodem je jeho starší politický článek, který odmítne odvolat): zprvu dojíždí na venkovskou kliniku, potom působí na předměstském středisku a nakonec se stane umývačem oken. Život v Praze 70. let oba manžele tíží (podílejí se na tom i Tomášovy četné nevěry), a tak odejdou na venkov, kde žijí jako na své "poslední stanici" a kde také společně zahynou při autohavárii. - Příběh druhé dvojice zaujímá poněkud menší prostor. Nonkonformní výtvarnice Sabina žije v Praze, v r. 1968 však odejde do Curychu. Sblíží se tu s vysokoškolským učitelem Franzem (často s ním jezdí i do ciziny, např. do Paříže, Amsterodamu či Říma), který se kvůli ní odhodlá rozejít se svou rodinou, ale Sabina mu uteče do Paříže, odkud odjede do Spojených států. Franz pak žije s jednou svou studentkou, avšak jen krátce, zúčastní se totiž protestního pochodu v Kambodži, kde se stane obětí loupežného přepadu a na následky utrpěného zranění zemře.
Osudy a charakteristiky svých postav Kundera modeluje mozaikovitě, bez ohledu na chronologickou posloupnost (o smrti Terezy a Tomáše se čtenář dozví již v půli románu), pomocí několika fabulačních linií, které se vzájemně prolínají, významově doplňují a osvětlují. Vedle této epické polyfonie, jejíž součástí jsou i esteticky působivé, často eroticky zabarvené sny, jež většinou symbolizují touhu hrdinů uniknout z tíživé reality, román zahrnuje vypravěčovy komentáře, explikace a filozofické úvahy. Vševědoucí vypravěč, takřka splývající s autorem, se stvořitelskou suverenitou zdůrazňuje fiktivnost všech postav: "Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mě stejně děsí: každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem já sám jen obcházel... ". Jednotliví hrdinové mu však slouží především k manifestaci apriorně zvolených problémů lásky, sexu a mezilidských vztahů, vývoje v Československu po r. 1968, jakož i existenciálních otázek dnešního člověka a světa. - Tomáš striktně odlišuje lásku a sex; je to donchuanovský typ, známý už z dřívějších Kunderových románů, leč ve vztahu k Tereze má i rysy tristanovské. V poměru k ní akcentuje náhodnost jejich seznámení (vidí v něm paralelu k mýtu dítěte, jež přinesla řeka), soucit, ale i osudovost (beethovenovský imperativ "es muss sein"), pojímanou ovšem ambivalentně. Je to člověk málo citový (svědčí o tom i jeho přerušení veškerých styků s první ženou a synem) a vnitřně mělký, odmítající jedinečnost poslání každého člověka, a to ve sféře intimní i veřejné (proto také valně netrpí znemožněním lékařské kariéry). Tereza naopak vyznává romantickou lásku, usiluje o jednotu duše a těla (ilustruje to i její časté zhlížení v zrcadle, jímž se shoduje - a současně rozchází - se Sabinou). Je determinována traumatizujícími zážitky z dětství, z matčina světa tělesnosti a nízkosti, z nějž se snaží - podobně jako Jaromil v románu Život je jinde - co nejdřív uniknout. Proto se upíná k literatuře a hudbě, neumí být doopravdy nevěrná. Její soužití s Tomášem je založeno na paradoxu síly a slabosti. Zrcadlí vlastnosti obou manželů, jejich touhu po štěstí a rozdílnou míru citovosti (jejich důležitým citovým pojítkem je pes Karenin), ale i danou dobu; potvrzuje rovněž marnost úniku do soukromí. Ve srovnání s Terezou Sabina není s to navázat trvalý vztah, má v sobě ahasverovský neklid, stále utíká sama před sebou, což ji uvrhuje do prázdné osamělosti. Její milenec Franz se v mnohém podobá Tereze. Jeho poměr se Sabinou charakterizuje paradox neporozumění, mající tragické důsledky. - Při zobrazení československých událostí se vypravěč zamýšlí nad vinou komunistů (Tomášův článek o Oidipovi), odsuzuje husákovský režim, přibližuje - ne zcela věrojatně a s malým pochopením - činnost disidentů (epizoda s jejich peticí, kterou však Tomáš nepodepsal), postihuje tíhu emigrace. Odmítavě se staví i k iluzím západoevropské levice. - Hlavní filozofický problém Nesnesitelné lehkosti bytí naznačuje její název. Kundera vychází z antinomie lehkosti a tíhy řeckého filozofa PARMENIDA a z nietzscheovské ideje věčného návratu, avšak s těmito východisky polemizuje. Z nutnosti žít načisto, rozhodovat se bez potřebných zkušeností a z vědomí konečnosti lidského života vyplývá pocit tíže; jeho protikladem je pocit lehkosti, který však Kundera pokládá za nesnesitelný, neboť je pro něj synonymem prázdnoty. Běží mu tedy o naplnění života, přičemž lidské bytí transponuje do vyšší roviny, v níž život člověka trpí iracionalitou, absencí nadosobních hodnot, relativismem a uzavřeností světa, který se jeví jako past (S. RICHTEROVÁ v této souvislosti uvažuje o otázce Boha ve světě bez Boha). Kundera se dále zabývá problematikou mezilidské komunikace; soustřeďuje se zejména na různá neporozumění, jež vysvětluje rozdílnou sémantickou zátěží řečových elementů (viz jeho "malý slovník nepochopených slov") a gest ve vědomí komunikujících osob. Přemýšlí též o kategoriích vznešenosti a nízkosti, o determinaci lidského osudu náhodami, jimž vzdává hold pro jejich nepředvídatelnost a poetickou krásu, pranýřuje tradiční antropocentrismus, patrný v ryze spotřebitelském vztahu člověka k přírodě i k domácím zvířatům. Velkou pozornost věnuje kýči: spatřuje v něm organickou složku lidského údělu, věc citu plynoucí z "kategorického souhlasu s bytím", "paravan zakrývající smrt". Nachází ho ve vytváření obrazu zemřelých lidí ("Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím..."), ale také v politice. Svými úvahami míří k obecným problémům evropské kultury, v níž kýč mnohdy zastiňuje skutečnou krásu a primitivní, banální vnějškovost převládá nad hlubinnou niterností.
Nesnesitelná lehkost bytí (franc. L'insoutenable lég reté de l'etre, 1984, přel. F. KÉREL; definitivní verze 1987) svou výstavbou, tematikou, mnohými motivy i osobitým sloučením prvků myšlenkově náročné a zábavné četby navazuje na předchozí autorova díla. Rozvíjí tudíž tradici evropské filozofické prózy a zároveň manifestuje poetiku postmodernismu. Patří i mezi práce reflektující československé události v r. 1968 a následný proces normalizace (např. román J. ŠKVORECKÉHO Mirákl) i k prózám s milostnou a erotickou tematikou (STYRONŮV román Sophiina volba, z domácí tvorby především prózy V. PÁRALA); svým zaměřením na problém slovní komunikace se řadí k ČAPKOVĚ Kritice slov. Ve světě měla tato "subjektivní epika" (M. JUNGMANN) velkou odezvu, zvláště ve Francii, USA a Itálii, kde se stala nejprodávanější přeloženou knihou po 2. svět. válce. R. 1987 byla také zfilmována (režie P. KAUFMAN), ale nepříliš zdařile, autor se od tohoto přepisu distancuje.
Lit. M. R. Ranicki: Die Liebe und die Linken, Frankfurter Allgemeine Zeitung 15. 12. 1984; H. Kosková: Metoda dvojí expozice, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; M. Jungmann: Kunderovské paradoxy, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988 (pův. Obsah 1985, říjen-listopad xx; k tomu diskuse: K. Chvatík, J. Škvorecký, P. Král, I. Bock, Svědectví 1986, č. 79; J. Trefulka: Past na kritika, Obsah 1987, duben xx; M. Jungmann: Otvírání pasti na kritika, Obsah 1987, září xx; též Svědectví 1988, č. 83-84); J. Čejka: Kýč třetí generace, Tvorba 1988, č. 3; V. Novotný: Causa M. K., Reflex 1990, č. 39; S. Richterová: Otázka Boha ve světě bez Boha, LitN 1991, č. 13 (příl. LidN 28. 3. 1991); M. Mravcová in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; K. Chvatík: Planeta nezkušenosti, in Svět románů M. K., Brno 1994.
(Jiří Poláček, Slovník české prózy, 1994)