Románová metafora věčné lidské vůle a schopnosti vzdorovat racionálním i iracionálním silám světa.
Román je rozdělen do 18 číslovaných kapitol (v německém originále do dvou částí s názvy České vesnice, Potěmkinovy vesnice a epilogu). Děj začíná někdy v 70. letech na zámku ve Frýdlantu v Čechách, kde čtyři pražští výtvarníci - Orten, Podol, Kozub a Patera - restaurují časem i povětrnostními vlivy poničenou fasádu. Všichni se nějak exponovali v obrodném procesu konce 60. let a před nepřízní normalizačních politických poměrů se uchylují mimo centrum. Jejich práce je vlastně několikanásobným, nikdy nekončícím zápasem s mnoha různými protivníky: časem, sebou samými i okolím a byrokracií. Čtveřice má neustálé spory s památkovým úřadem o stavební materiál a délku pracovní smlouvy, se správcem zámku, starým kolaborantem a udavačem Jirsou o slušné podmínky k bydlení; velkolepou bitvu svedou s výletníky - členy zemědělského družsta z blízkých Stadic - a vyplýtvají při ní všechny zásoby materiálu. Po skončení sezony odlétají všichni kromě Patery do Japonska, kde mají pracovat na Ortenově výtvarném monumentu. Přidává se k nim mladý Lucemburčan Nordanc, historik, kterého znají ještě z Frýdlantu. Při mezipřistání v Novosibirsku si dlouhé hodiny čekání krátí výletem k údajně nedalekému klášteru, na zpáteční cestě jim zastaví nákladní auto, které je omylem zaveze do Akaděmgorodku, sibiřského výzkumného centra Akademie věd, které je ale střeženo a odkud se za značných obtíží dostanou až po dvou měsících pobytu a mnoha tragikomických peripetiích. Při další zastávce v tajze opět zabloudí a stráví zimu střídavě v osamělé lovecké chatě, mezi domorodými chovateli sobů, bajkalskými rybáři až konečně nastoupí do vlaku na Moskvu. V epilogu jsou již zase zpět ve Frýdlantu, kde musí nejprve z fasády vyhnat samozvané fušující restaurátory, aby se mohli vrátit ke své sisyfovské práci. Kromě této základní fabule je v románu množství odboček, které ilustrují osobní charaktery jednotlivých postav; Ortenova přítelkyně Marie vypráví příběh své příbuzné, která se svým mužem absolvovala v roce 1917 pěší anabázi Ukrajinou a potkala se s J. HAŠKEM, čtyři hlavní protagonisté sehrají sami pro sebe potrhlé divadlo o postavách českého národního obrození, v ruském "zajetí" předvedou svéráznou adaptaci GOGOLOVA Revizora apod.
Fasáda byla v době svého německého vydání recenzována i českou, tehdy ještě exilovou kritikou, která v ní pochopitelně hledala především politické souvislosti. Z časového odstupu je zřejmé, že to byla jen jedna, a zdaleka ne nejdůležitější významová vrstva. Fasáda není velkou jednolitou románovou freskou, podobá se spíše fasádě renesančního paláce, je jakoby plná rovnoměrně prostorově rozdělených sgrafit, z nichž každé má svůj samostatný život, ale může navíc vstupovat do vztahů s obrazci okolními, buď bezprostředně sousedícími nebo třeba i vzdálenými. Tak jako celek fasády skutečné je určován především rozměry a zdmi stavby, tak je celek Fasády limitován materiálními hranicemi díla. Jako na obrazcích tvořených Ortenem, Podolem, Kozubem nebo Paterou mají stejnou platnost věrná kopie renesanční alegorie Spravedlnosti a obraz Josefa K. s cyklistickým průkazem, tak může v románě vedle sebe stát vzpomínka na srpnovou okupaci spojeneckými vojsky nebo obraz zdivočelých armád revolučního Ruska terorizujících civilní obyvatelstvo a bizarní scéna hokejového utkání nemotorných výtvarníků s trénovanými obyvateli sibiřského Akaděmgorodku nebo bláznivá honička s komsomolci na sněžných skútrech po zamrzlé hladině sibiřského veletoku. Moníková vytváří svým románem jedinečný palimpsest o obecné lidské situaci v konkrétních historických souřadnicích. Její příběh překrývá příběhy jiné, ne proto, aby je zatajil, ale proto, aby z nich v rozhodujících okamžicích čerpal sílu a přesvědčivost věčných lidských tragédií, ale také humor frašek a tragikomedií. V těchto intertextech jsou do románu vtahováni mj. F. KAFKA, MICHELANGELO, SHAKESPEARE a sehrávají důležitou roli původního, "přepsaného" textu. Čteme zde četné literární, historické i jiné aluze, kromě již citovaných např. interpretace ruské klasické literatury (DOSTOJEVSKIJ, GOGOL), úvahy nad díly japonské kinematografie, exkursy do entomologie, paleontologie, kunsthistorie, fyziky, matematiky, mytologie atd. Moníková je schopna se pohybovat v širokém stylovém i tematickém diapazonu, od motivických bizarností (Kozubovi je do nemocného zubu tajně vpravena vysílačka, která má pravděpodobně tajnou policii informovat o pohybu podezřelých cizinců) přes permanentní ironický nadhled vševědoucího vypravěče až po strohý, jednovětový styl zvyšující dynamiku v dramatických pasážích.
LIBUŠE MONÍKOVÁ (nar. 1945 v Praze) absolvovala v r. 1968 anglistiku a germanistiku na FF UK v Praze. O tři roky později se vdala do SRN, kde vyučovala na několika univerzitách. Své prozaické i esejistické práce publikuje výhradně německy. Debutovala psychologickým románem dedikovaným J. PALACHOVI Eine Schädigung (Újma, Berlín 1981) o dívce znásilněné policistou. Následovala próza Pavane für eine verstorbene Infantin (Pavana za mrtvou infantku, Berlín 1983), těkavý, nervní text spojující autobiografickou zpověď s literárními a historickými aluzemi českými i obecně kulturními. Některé motivy zde již předznamenávají Fasádu. V r. 1992 vyšel v Mnichově román Treibeis (Ledová tříšť), vracející se v příběhu dvou českých exulantů, z nichž každý patří do jiné emigrační vlny, k obecným otázkám krizového stavu evropské civilizace.
Fasáda (něm. Die Fassade, Mnichov 1987) je hlavně ve své druhé části také svébytnou variací na schéma pikareskního románu, ovšem s kolektivním hrdinou. Svým širokým kulturním a filozofckým záběrem, proevropským cítěním a hlavně ironickým odstupem a vědomím vlastní stavby se řadí vedle posledních dvou románů M. KUNDERY. Bizarnost situací vyprovokovaná často iracionalismem ruského prostředí odkazuje k povídkové tvorbě L. NĚMCE.
Lit. K. Hyršlová: Opět ve střední Evropě, NK 1990, č. 18; Vzpoura proti malomyslnosti, Tvorba 20. 6. 1990 (rozhovor); K. Chvatík: Fasáda L. M. a možnosti evropského dobového románu, in Melancholie a vzdor, Praha 1992; L.M. - německá spisovatelka z Prahy, MF 28. 7. 1990 (rozhovor); L. M. - "Čas poklepávání po rameni skončil...", Mona 1992, č. 8 (rozhovor); P. Kynčl: Cena z jeskyně, MF Dnes 2. 10. 1993. I. Brežná: Pašeráčka jazyka, Aspekt (Bratislava) 1994, č. 2.
(Rebeka Steinová, Slovník české prózy, 1994)