Psychologický román o novináři, který je v době kultu osobnosti nespravedlivě šikanován.
Román je rozdělen na 17 číslovaných kapitol a uveden motem z Knihy Jobovy. Děj se začíná odvíjet v západoevropském přímořském městě, kam je redaktor Ševčík z jednoho pražského deníku vyslán místo sportovního redaktora Vyhanovského na automobilové závody. Zde se seznámí s dopisovatelem významného londýnského deníku Clintonem a atraktivní fotografkou Betty Saundersovou. Trojice společně navštíví kasino, český novinář v něm prohraje celé kapesné a musí si půjčit od Clintona. Následující den oba novináři zmeškají začátek závodu a tím i havárii, z níž se vzápětí stane politická záležitost: za viníka neštěstí, které stálo několik lidských životů, je označen český závodník. Po návratu do Československa je redaktor nucen psát podle zprostředkovaných informací. Článek, který skutečné příčiny havárie zkresluje, vyřadí však sám na poslední chvíli ze sazby. Rozhodnutím napsat pravdu se vzepře moci; dostane se tak do vážného sporu s jejími služebníky ve vedení redakce, kteří celou záležitost považují za prestižní pro socialistický systém. Při cestách za svou nemocnou ženou Sašou zjistí, že je sledován; zanedlouho je zatčen a vyslýchán pro údajné spojení s imperialistickou rozvědkou. Z vazby ho propustí po několika měsících pro nedostatek důkazů, žena mu však mezitím zemřela na rakovinu, v redakci s ním přestali počítat. Bývalý novinář propadá depresi, avšak zároveň začíná pociťovat dosud nepoznanou svobodu.
Muchova próza sice zobrazuje politické deformace 50. let, není však politickým ani společenským románem. Na půdorysu prózy s tajemstvím, které je postupně odhalováno, avšak zcela odhaleno není, napsal Mucha psychologickou románovou studii o člověku, který trpí pocitem odcizení, prázdnoty života a neovladatelnosti osudu. Muchův redaktor je nejistý, váhavý, ale přemýšlivý intelektuál dvojí tváře. S protikladem nadvlády a podřízenosti se seznámil již v raném mládí, otcova panovačnost ho poznamenala na celý život. ("Nedůvěřovat jakýmkoli pohnutkám projevující se moci. Nedat se oddiskutovat mocí.") Pocit marnosti života v něm posílila krutá válečná a těsně poválečná skutečnost. S mocenským tlakem se brzy setkává i v novém společenském systému, kterému chtěl v době svého dočasného revolučního nadšení věřit, ale s jehož reálnou podobou se nikdy neztotožnil. Jako novinář jej sice obhajuje, v dialozích s Clintonem však nedokáže přesvědčivě argumentovat, cítí, že srovnání Východu a Západu je pro socialismus nepříznivé. Jeho první, autentická tvář ho nutí k neustálým pochybám, druhá se snaží co nejlépe korespondovat s okolím. Mucha vypráví ve 3. osobě, těžiště románu klade do popisu duševních stavů hlavního hrdiny. V zachyceném proudu vědomí se stýkají, překrývají a vzájemně konfrontují nálady, pocity a úvahy s reminiscencemi na události z dětství a mládí, které formovaly jeho osobnost.
Románem Pravděpodobná tvář navázal JIŘÍ MUCHA (12. 3. 1915 v Praze - 5. 4. 1991 v Praze) na svou předchozí literární tvorbu, v níž měla důležité místo autobiografická zkušenost. Vedle návratů do dětství objevuje se v něm i autorův klíčový prožitek 2. svět. války, zachycený již předtím reportážním způsobem v knize Oheň proti ohni (1947), a také životní pocit vojáků vracejících se z bojišť do mírového života (povídky Problémy nadporučíka Knapa, 1946; romány Most, 1946; Spálená setba, 1948; a Válka pokračuje, 1949). Svou vězeňskou zkušenost pak Mucha autenticky zachytil v deníkové próze Studené slunce (1968) a v románu Marieta v noci (1969), jehož ústřední postava, Marieta Neyová, je zmiňována i v Pravděpodobné tváři (ve 2. vyd. z r. 1990 je v pozměněném závěru její role zvýrazněna). Mucha psal také divadelní hry a filmové scénáře.
V rámci české prózy mohl román být jednou z prvních knih poznamenaných bolestnou zkušeností z vykonstruovaných politických procesů 50. let. Na vydání však musel čekat několik roků, a proto se přiřadil k tvorbě mladší vlny autorů, kteří již na období kultu osobnosti začali kriticky z různých úhlů reagovat (J. TREFULKA, I. KLÍMA, L. BUBLÍK atd.); pojetím hlavní postavy se ovšem blíží především dílům E. HOSTOVSKÉHO, J. VALJI (Zbraně bezbranných, 1946), z pozdější doby V. KÖRNERA a K. PECKY (Štěpení). Román patří k těm českým prózám, které zužitkovaly tvárné, a především myšlenkové podněty francouzského literárního existencialismu, zejména A. CAMUSE.
Lit. F. Benhart: Osudy knih, Plamen 1964, č. 4; J. Blažková: Ťarcha malosti, KŽ 1964, č. 28; F. Buriánek: Román o odcizení, LitN 1964, č. 11; A. Haman, LD 8. 3. 1964; V. Dostál: Literatura očistná a očistcová, ČLit 1965, č. 5; M. Pohorský: Přísně tajné, Impuls 1968, č. 8 (o Studeném slunci) + Potíže s existencí, Orientace 1970, č. 2 (O Marietě v noci); Z. Heřman: Kniha v dvojím ohni, Tvar 1991, č. 6; P. Reibl, Rt 13. 2. 1991; M. Suchomel: O potřebě mýtů a klaunů, in Literatura z času krize, Brno 1992; Místo recenze: rozhovor, SvS 19. 9. 1987; A. J. Liehm: J. M., in Generace, Praha 1990; Válečný korespondent, Práce 25. 8. 1990 (rozhovor); Autobiografie v převlečení, Učitelské noviny 1991, č. 12 (rozhovor); J. Chuchma: Umělec života J. M., in J. M.: Studené slunce, Praha 1991; Chtěl bych shrnout zkušenosti, Mona 1991, č. 4 (rozhovor); P. Janáček: Za J. M., LidN 10. 4. 1991; J. Kroutvor: Odchod profesionála, Přítomnost 1990/91, č. 5; R. Zejda: Jeden ze zapovězených, Šlépěje kultury západní Moravy 1991, č. 2; V. Černý: Česká beletrie emigrační, in Tvorba a osobnost I, Praha 1992; R. Sarvaš: Hedvábný "kanibal", Reflex 1992, č. 4.
(Jiří Zahradnický, Slovník české prózy, 1994)