Dokumentárně biografický vzpomínkový román s ústřední postavou hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové.
V předmluvě k obsáhlé próze rozvržené do 21 číslovaných kapitol děkuje autor těm, kteří mu poskytli dokumentární materiál o životě a díle V. KAPRÁLOVÉ, i odborným poradcům z oboru hudební vědy. Uvádí rovněž literaturu, o niž se při práci opíral. Autor doprovodil dílo kresbami A. HOFFMEISTERA, R. KUNDERY a A. SLÁDKA, dobovými fotografiemi a reprodukcemi dokladů, v závěru je zařazen soupis skladeb V. KAPRÁLOVÉ a jmenný rejstřík skutečných postav, které v knize vystupují. Děj se odehrává hlavně v Paříži, ale i na jiných místech Francie. Tehdy čtyřiadvacetiletý Jiří Mucha studuje na Sorbonně medicínu a píše příspěvky pro Lidové noviny a další listy. V pestré společnosti přátel z české "kulturní kolonie", k nimž patří malíř Rudolf KUNDERA, hudebníci Rudolf FIRKUŠNÝ a Josef PÁLENÍČEK, zpěvák Otakar KRAUS a plejáda dalších uměleckých osobností, poznává půvabnou a nadanou Vitku, jak KAPRÁLOVÉ říkali přátelé. Jejich známost komplikuje Vitčin osudový vztah k ženatému a o mnoho let staršímu Bohuslavovi MARTINŮ, zasnoubení s pražským inženýrem Rudolfem Kopcem a další milostná dobrodružství této temperamentní dívky. V dubnu 1940 se Mucha, nyní již dobrovolník československé armády soustředěné na jihu Francie, s Vitkou žení. Dva měsíce po svatbě však KAPRÁLOVÁ umírá, patrně na tuberkulózu. Románový čas zabírá dobu o málo delší než jeden rok. Vyprávění začíná 15. března 1939, kdy německá vojska obsadila Prahu a autor jen náhodou unikl vlakovému neštěstí na trase Paříž-Bordeaux. Končí 17. června 1940, v den Vitčina pohřbu a tři dny po vstupu Němců do Paříže. V odbočkách a retrospektivách se však autor vrací do vzdálenější minulosti, osudy všech postav líčí v těsném sepětí s dramatickou politickou situací druhé poloviny 30. let.
Příběh své lásky a krátkého prvního manželství pojal autor zcela netradičně. K událostem před 50 lety se nevrací jen ve vzpomínkách, jejichž ošidnost nejednou připomíná, nýbrž jako historik rekonstruující citově vypjatou etapu vlastního života z pramenných materiálů. Návratem ke staré korespondenci, k článkům a reportážím, které v té době psal, evokuje své tehdejší názory a citové rozpoložení. Poprvé od Vitčiny smrti otevírá její dopisy i diáře a s překvapením objevuje jakoby neznámou bytost, o jejíž lidské i umělecké složitosti věděl po celých 14 měsíců blízkého soužití jen málo. Z procesu poznávání nových faktů a souvislostí, který je jedním ze zdrojů dramatického napětí textu, vyrůstá portrét nadané skladatelky, jíž hluboké citové vazby k několika mužům zároveň nebránily v houževnaté a cílevědomé umělecké práci. Její vztah k učiteli, příteli a milenci B. MARTINŮ odkrývá rovněž nové stránky v životě tohoto jemného a citlivého umělce, jenž v KAPRÁLOVÉ, ve své Písničce, nalézal "duši vlastní duše". Srovnávání vzpomínek se skutečností, kterou je autor nucen místy skládat téměř detektivním způsobem z cizích útržkovitých zápisků, navíc různě šifrovaných, vyjevuje mnohdy netušené rozpory a skryté podoby událostí, které tehdy žil, a stává se autorovi současně způsobem hledání vlastní identity. Podivné lásky nejsou ovšem jen uměleckou biografií tří hlavních postav. Osudy V. KAPRÁLOVÉ, B. MARTINŮ a J. Muchy, podané s mimořádnou otevřeností v otázkách intimního života a se snahou pochopit osobnost velkého umělce, se těsně prostupují s dobovými událostmi. Situace Československa v předvečer 2. svět. války, kulturněpolitické ovzduší Prahy 30. let, Mnichov a okupace, lehkomyslná a po vypuknutí války zděšená Francie, prostředí vojenského tábora v Agde, to vše, co výrazně ovlivňovalo konkrétní lidské životy, je nahlíženo střídavě z tehdejšího autorova pohledu a z historického odstupu. Doba netvoří jen poutavé pozadí, ale stává se aktivní složkou vyprávěného příběhu. Ačkoli dokumenty představují co do kvantity podstatnou část prózy, mají Podivné lásky pevnou románovou stavbu. Mucha střídá postup chronologický s retrospektivním, příběh, sám o sobě vzrušující, je dramaticky exponován a v závěru ostře graduje. Soukromá tragédie Vitky, až fatálně souznící s národním neštěstím, je podobně jako v próze s tajemstvím několikrát předem signalizována. Autor pracuje se zkratkou a pointou, osvědčuje smysl pro psychologii postav. Vyprávění má střízlivý civilní tón, ozývá se v něm autorská sebeironie a pochopení pro paradoxy života. Vedle beletristických postupů se uplatňují i metody obvyklé v literatuře faktu a v memoárech. Zvláštní umělecký účin tohoto osobitého literárního útvaru vzniká zejména z konfrontačního spojení autentického dokumentu, působícího vlastní silou, a sugestivně podaného osobního prožitku.
Muchu od počátku literární činnosti přitahuje "absolutní skutečnost". Bohaté životní zážitky a zajímaví lidé i prostředí, jež důvěrně poznal, vnášejí do jeho děl množství autobiografických prvků, které jsou ovšem využity obvykle k výpovědi nadosobní a filozoficky zabarvené. To se týká povídkových a románových prací s tematikou války a jejích důsledků, próz o deformacích 50. let, autorových netradičních cestopisů (Černý a bílý New York, 1965; a reflexivní "reportáž o cestě za poznáním sebe sama" Lloydova hlava, 1987) i jeho próz životopisných. Román Podivné lásky vznikl v pozdním autorově tvůrčím období a způsobem zpracování má v rámci jeho díla nejblíže ke třem pracím věnovaným postavě autorova adoptivního otce, malíře a grafika Alfonse MUCHY. První vyšla u nás německy a anglicky, druhá po anglickém vydání v Londýně (1960) česky r. 1969 s názvem Kankán se svatozáří a přepracována pod titulem Alfons Mucha (1982). Námětem sice souvisejí Podivné lásky s životopisným románem o umělcích, jak jej ve světové literatuře reprezentuje např. STONEOVA Žízeň po životě (o V. VAN GOGHOVI) nebo FEUCHTWANGERŮV Goya a u nás zejména práce F. KOŽÍKA. Mnohem více však inklinují k tomu proudu literatury faktu, který činí jedním z hlavních principů výstavby díla samotný poznávací proces a autentický fakt - v domácím prostředí k takovým dílům patří např. Přemožitel neviditelných dravců F. GELA (1959, o L. Pasteurovi), Novosvětská M. IVANOVA (1984, o A. DVOŘÁKOVI), Nekamenujte proroky Z. MAHLERA (1990, o B. SMETANOVI), v cizí literární produkci Balzac od S. ZWEIGA, díla PERRUCHOTOVA, MAUROISOVA a další. Román Podivné lásky inspiroval P. BLATNÉHO k napsání symfonické skladby, jejíž text tvoří úryvky ze soukromých dopisů J. Muchy, V. KAPRÁLOVÉ a B. MARTINŮ.
Lit. V. Novotný: Krásná a moudrá kniha, ZN 17. 10. 1987 (o Lloydově hlavě); Z. Heřman: Románové životy, Romboid 1988, č. 10; M. Jungmann: Prozatér nezapadající do rámce, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988 (o Lloydově hlavě); J. Lukeš: Lásky na prahu dlouhé tmy, SvS 9. 6. 1988; O. Neff: Lloydova hlava čili svět, Kmen 1988, č. 3 (o Lloydově hlavě); V. Novotný: Extáze tvůrčí smyslnosti, ZN 6. 8. 1988; E. Světlík: Zpíváno do dálky, Kmen 1988, č. 15; P. T. (= P. Tigrid), Svědectví 1989, č. 87; M. Jungmann: Kniha o životě a smrti V. Kaprálové, in Průhledy do české prózy, Praha 1990.
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)