Historický román o boji řeckých osad na italské půdě proti rozpínavosti Říma na přelomu 3. a 2. stol. př. n. l.
Román o třech částech je příběhem Řeka Faona z Rhegia v jižní Itálii, kde se střetaly zájmy severoafrického Kartága (Karchedonu) a mohutnícího římského státu. Za druhé punské války Rhegion vyplení karchedonské vojsko a Faon se jako uprchlík a posléze voják dostane mezi Římany. Spolu se svým učitelem Zosimem je svědkem smrti věhlasného Archimeda při dobytí sicilských Syrakus (212 př. n. l.). Sílící přesvědčení o tom, že spojení s Římem je pro městské státečky cestou k poddanství, vede Faona k makedonskému králi Filippovi, kterého chce přimět k vojenské výpravě na pomoc italským Řekům. Slib podpory získá ovšem jen za podmínky, že se mu podaří vyvolat protiřímské povstání. Faon se svými druhy skutečně rozdmýchá vzpouru na Sicílii a ovládne velkou část ostrova (pevninská města, včetně Rhegia, se k odboji nepřipojí), ale Filippovy pomoci se nedočká. Povstání končí nevyhnutelnou porážkou, k níž přispěje i zrada některých spojenců a nesvornost vůdců. Faon, zachráněn z boje, který považoval za svůj poslední, seleukovským vyslancem Aristobulem, najde útočiště v peloponnéském Sikyonu a stane se učitelem mládeže. Po letech se za války Říma s makedonským králem Perseem opět postaví na protiřímskou stranu, je svými spoluobčany vydán do rukou vítězných Římanů a ti jej pošlou do vyhnanství mezi chudý horský národ Paelignů. I zde se Faon přidá ke vzpouře podrobených italských kmenů, byť je to akce špatně organizovaná a odsouzená k neúspěchu. Závěr románu zastihuje Faona jako vězně, který v Praeneste čeká na popravu.
Naumanova próza je románem v dopisech: každá ze tří částí má podobu jednoho Faonova listu, přičemž první a druhý je určen Aristobulovi a adresátem třetího, doručeného spolu se vzkazem o Faonově smrti, je Aristobulův syn Aristomachos. První dva dopisy píše Faon za svého pobytu v Sikyonu, třetí vzniká ve vězení v Praeneste. Vzhledem k těmto časovým relacím se v dopisech střídají rozsáhlá retrospektivní líčení dávno skončených událostí s aktuálními Faonovými úvahami a zmoudřelými rekapitulacemi. Dopisová forma, akcentující pisatelovu osobnost a využívající uměřeně konvencí antické epistolografie, historiografie i filozofických spisů (elegance rétorického stylu, tíhnutí ke gnómickému zevšeobecňování osobní zkušenosti, mírně archaizovaný jazyk i syntax), umožnila Naumanovi zvýraznit základní rysy Faonovy povahy - vědomí vlastní důstojnosti, nepodplatnou svobodymilovnost a věrnost svému svědomí. Antická stylizace projevující se mj. i v obsahových titulcích, jimiž jsou nadepisovány jednotlivé stránky románu (např. Vrtkavá přízeň bohů, O povaze Římanů, O úzkosti před smrtí), se přitom pojí s nezastřeně moderním pojetím titulního hrdiny jako člověka odcizeného svému prostředí a času. Faon je ztělesněním mravních ideálů helénské kultury, ale je mu dáno žít v době, kdy řecké osady stále častěji dávaly přednost blahobytu před svobodou. Autor zjevně favorizuje Faonovu představu svobody jako nejvyšší životní hodnoty, zároveň ji však konfrontuje s jinými koncepcemi vztahu mezi jedincem a politickou mocí: s přízemním pragmatismem těch, kteří chtějí mít klid k obchodu a bohatnutí, a s kosmopolitním postojem helénistických vzdělanců, domnívajících se, že římská vojenská moc otvírá řecké kultuře cestu k duchovní expanzi v okruhu celého Středomoří. Z tohoto hlediska zaujímají v románě klíčové postavení dvě scény řečnických střetnutí - jednak nářky nad mrtvým Archimedem, jednak setkání Faona s Polybiem, prosazujícím v Řecku spojenectví s Římem. Faonův odboj proti Římu je zpočátku motivován lokálně patriotickým vlastenectvím, později se sytí myšlenkou helénského občanství, nakonec však hrdina dospívá k poznání nedělitelnosti svobody a nutnosti boje proti každému útlaku, ať přichází odkudkoliv.
PAVEL NAUMAN (vl. jménem Miloš Nauman, 2. 5. 1907 v Praze - 24. 9. 1976 v Praze) patří k neprávem zapomenutým osobnostem české literatury (v povědomí veřejnosti žije snad jen díky dětským Pohádkám o mašinkách, 1942). Jeho dílo přitom od počátku nese znaky myšlenkové i tvárné vyzrálosti a osobitého pohledu na člověka, který se mu jeví nejčastěji jako oběť nesmlouvavého osudu, jehož strůjcem je ovšem - vědomě či nevědomky - i on sám. NEFFOVU rodovou ságu Bornů a Nedobylů předjal Nauman cyklickou románovou skladbou Více zlého (1942) a Nelze uniknout (1944, 2 svazky), historií vzestupu a pozdějšího mravního úpadku podnikatelské rodiny Friessů od 70. let 19. stol. až do 20. let našeho stol. Úvahový a rétorický prvek patrný i ve Faonovi je ještě výraznější v románě o umělecké tvorbě a jejích úskalích Pomník kovu trvalejší (1943) a zvláště v utopickém Zlatém věku (1949). Z dalších autorových děl vzbudil větší pozornost soubor psychologických povídek s okupační tematikou (Lítice, 1959) a cyklus próz osobitě rozvíjející tradici zvířecí bajky (Veliké sucho, 1965). V 60. letech Nauman přispěl i k rozvoji detektivní prózy (Dlouhý stín času, 1966).
Faon se spolu s OLBRACHTOVÝM Dobyvatelem (1947) a románem V. VAŇKA Země krvácí, země kvete (1946) řadí k těm prózám, které prostřednictvím historické látky reagovaly na skutečnosti 2. svět. války a vyznívaly jako oslava národně osvobozeneckého boje (analogii mezi historickým příběhem a aktuální národní zkušeností Nauman zvýraznil i tím, že ve vykreslení Římanů podtrhl militaristické a totalitní rysy jejich civilizace - vojácký dril a slepou poslušnost, nedostatek pochopení pro jedince). S VAŇKOVÝM románem spojuje Faona i modernizované pojetí hrdiny jako osamělce ve své době a jako skeptika, který navzdory pochmurným předtuchám neopouští svůj marný boj, a také využití vyprávěcích postupů, které v českém historickém románě té doby nebyly obvyklé (u Naumana dopisová forma, u VAŇKA fiktivní paměti hrdiny) a měly paralely spíše ve světové literatuře (M. WALTARI, T. WILDER)
Lit. K. Polák, KM 1942, č. 3 (o románu Více zlého); B. F. (= B. Fučík), Akord 1943/44, č. 6 (o Pomníku kovu trvalejším); B. Polan: O autorově dosavadním díle, in P. N.: Nelze uniknout II, Praha 1944; P. Eisner: Antický román, KultP 1947/48, č. 9; G. (= F. Götz): Antika z dnešní perspektivy, NO 31. 8. 1947; O. Jahoda, KM 1947, č. 17-18; J. Nováková in P. N.: Faon, Praha 1947; M. Jungmann: Víc prostoty, víc bezprostřednosti, LitN 1959, č. 14 (o Líticích); M. Suchomel: Dílčí vítězství, HD 1960, č. 10 (o Menších zvířatech); J. Opelík: Bajky, LitN 1965, č. 33 (o Velikém suchu).
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)