Historický román s ironickými prvky, první díl rodové kroniky dvou pražských měšťanských dynastií.
Sňatky z rozumu otvírají pentalogii, která na osudech rodin Bornů a Nedobylů zachycuje proměny českého národního života od pádu Bachova absolutismu až po květnové dny r. 1945 (další díly: Císařské fialky, 1958; Zlá krev, 1959; Veselá vdova, 1961; Královský vozataj, 1963). Román zasazený do 50., a zvláště 60. let minulého stol., má tři části, každá z nich je rozčleněna do tří až čtyř kapitol opatřených názvy, kapitoly jsou dále děleny do menších číslovaných celků. První část (Rytíř střední postavy) je věnována studentským a vojenským rokům Martina Nedobyla, syna z formanského rodu a posléze majitele pražského povoznictví a pozemků na Žižkově, druhá (Sňatky z rozumu) sleduje převážně Jana Borna jako zakladatele prvního "slovanského" galanterního obchodu v Praze, třetí (Trať Praha - Plzeň) propojuje obě předchozí dějová pásma s příběhem nádeníka Pecolda uvězněného za účast na dělnické manifestaci. Hlavní hrdinové jsou povahově protichůdci: Born je zanícený vlastenec a idealista, Nedobyl počtářský pragmatik. Born se ožení s Lízou Tolarovou, dcerou bohaté vdovy, která mu poskytne kapitál k osamostatnění, Nedobyl si vezme Lízinu energickou matku Valentinu, která je mu oporou při rozšiřování firmy. Zatímco Bornovo manželství se nepovedlo (falešně romantická Líza zrazuje manžela s básníkem Dynbírem a syna Míšu ponechává na starosti německé chůvě), Nedobylovi schází ke štěstí už jen narození dědice. Když se k této radostné události schyluje, zahyne Valentina i s Lízou při železniční katastrofě. - V románě vystupují i historické osobnosti: zejména císař František Josef I. a protagonisté prusko-rakouské války r. 1866 - generál Benedek, pruský král Vilém, jeho vojevůdce Moltke a kníže Bismarck. Průběh historických událostí (válka v Itálii 1859, vlastenecké tábory 60. let, útěk Pražanů před Prusy, a hlavně bitva u Hradce Králové 1866) tvoří nejen pozadí, ale rovnocennou složku románového děje.
Celá pentalogie představuje kombinaci historického románu jako panoramatického obrazu doby v jejích typických sociálních a politických projevech a rodové kroniky jako útvaru umožňujícího vnášet do známého terénu historie překvapivé a jedinečné momenty. Sjednocující funkci plní vypravěč, který v knize vystupuje jako čtenářův průvodce a ironický manipulátor s románovým děním. Vypravěčská ironie se většinou neprojevuje přímo, tj. komentářem, spíše nabývá podoby skrytého dějového mechanismu, který obrací naruby úmysly postav a konfrontuje hrdiny s nechtěnými důsledky jednání jich samých, ale i jiných lidí (národnostně vlažný Nedobyl je vyloučen z klementinského konviktu jako šiřitel vlasteneckých letáků; Nedobylův nadřízený a dobrodinec nadporučík Háfner je za svou služební horlivost poslán do penze). Všechny takové paradoxy směřují k představě života otevřeného pro osudové náhody i pro železnou zákonitost (dědičné vlohy, vlivy rodinného prostředí a třídní příslušnosti apod.). S vypravěčem a jeho dějovou strategií vstupuje do románu faktor historického nadhledu: předmětem výsměchu přitom nejsou přirozené lidské touhy postav, nýbrž jen jejich iluze a předsudky, sklon k zastírání osobních a sobeckých pohnutek vyššími ideály. Autorův přístup k postavám je při vší ironii chápavý, a to dokonce i v případě reálných osob, které zjevně nestačily na svou historickou roli (císař, Benedek). - Dominantní funkce vypravěče je patrná i ve stylové rovině románu. Převahu v něm má objektivní vyprávění ve 3. osobě, zálibně setrvávající u popisných detailů a ironizující dobové fráze a myšlenkové stereotypy.
V Neffově pentalogii dozníval historismus české literatury 50. let, stejně jako tendence k vytváření širokých románových pláten ilustrujících sociální diferenciaci české společnosti (prózy A. ZÁPOTOCKÉHO z dějin dělnického hnutí, cyklus F. KUBKY Veliké století, 1950-56; BRANALDOVY romány Chléb a písně, 1952, a Král železnic, 1959; s prvními dvěma autory Neffa spojovalo i to, že všichni čerpali ze vzpomínek svých předků). Neff si přitom tak jako v předchozích Srpnovských pánech uchovával smysl pro lidskou individualitu a nevypočitatelnost života. Proto jeho vypravěčská próza mohla vplynout do obecnějšího vývojového trendu, který na přelomu 50. a 60. let vedl českou literaturu od jednostranné sociální typizace k neopakovatelnému jedinci a od schematické ilustrace k esteticky svébytnému obrazu. Žánr rodové ságy se u nás uplatňoval především ve vesnické próze přelomu 19. a 20. stol. (J. HERBEN, J. HOLEČEK, J. VRBA). Pokusy o jeho adaptaci pro mnohem dynamičtější prostředí městské byly většinou neúspěšné (to platí i o sentimentální a v psychologii nepřesvědčivé trilogii bezprostřední Neffovy předchůdkyně H. DVOŘÁKOVÉ Pád rodiny Bryknarů, 1943-48, která chtěla zachytit proměnu Libně ze zemědělské vesnice v průmyslové pražské předměstí; zdařilejší byl cyklus Více zlého, 1942, a Nelze uniknout, 1944, P. NAUMANA). Proto se také Neff inspiroval spíše příkladem velkých zahraničních literatur (T. MANN, Buddenbrookovi; J. GALSWORTHY, Sága rodu Forsytů; R. MARTIN DU GARD, Thibaultové). Po Neffovi vytvořil čtenářsky úspěšnou rodovou kroniku také N. FRÝD (Vzorek bez ceny a Pan biskup, 1966; Hedvábné starosti, 1968; Lahvová pošta, 1971), jeho historie jednoho židovského rodu je však pojata dokumentárněji a je v ní více autobiografických prvků. - K popularitě Neffova románového cyklu přispěly dva podle něj natočené televizní seriály scenáristy O. ZELENKY a režiséra F. FILIPA (Sňatky z rozumu, 1968; Zlá krev, 1987).
Lit. V. Stejskal: Zápas s konvencí, LitN 1957, č. 51/52; J. Janů: Próza, která vzbudila radost, NŽ 1958, č. 4; Z. K. Slabý: Z minulosti k přítomnosti, Tvorba 1958, č. 27; o Císařských fialkách: M. Jungmann: Ne pouze historický román, RP 3. 4. 1959; M. Suchomel: Historie v pohybu, HD 1959, č. 3; V. Stejskal: Román ironického vypravěče, LitN 1959, č. 5 ; o Zlé krvi: F. Benhart: Román roku 1959, Plamen 1960, č. 1; M. Jungmann: Neffova epopej nabývá síly, LitN 1959, č. 51/52; M. Suchomel: Neffův paradox: historická autobiografie, HD 1960, č. 3 ; J. Hrabák: Exkurs - Neffova pentalogie, in K morfologii současné prózy, Brno 1969; B. Dokoupil: Jednota v mnohosti, in V. N.: Císařské fialky, Praha 1986 + Trpký podzim gründerů, in V. N.: Zlá krev, Praha 1987 + Kronika pádů a selhání, in V. N.: Veselá vdova, Praha 1988.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)