Společenský román o únorovém převratu a postojích intelektuála usilujícího o zachování vlastní nezávislosti.
Román, uvedený motem z S. K. NEUMANNA, je členěn tak, že po Preludiu následuje pět částí (Vichry, Zmatky, Rozhodnutí, Útěk a Cesty), přičemž každá z nich je rozdělena do několika číslovaných kapitol. V Preludiu je vylíčena historie gymnaziálního přátelství protagonisty románu Františka Brycha (nar. 1918) a Ondřeje Ráže. František je synem chudých rodičů (otec-strojvůdce zemřel brzy po 1. svět. válce, matka-pradlena chtěla ze syna mít pána), Ondra pochází ze zámožné rodiny. Vlastní děj románu začíná 21. 2. 1948, kdy Ondřej zve Františka (v té době už doktora práv, zaměstnance Společnosti pro chemickou výrobu) na "maškarádu" na Staroměstském náměstí. V debatě s ním i dalšími postavami románu (zejména dělnickým sousedem Paterou) je exponováno Brychovo dilema: Na čí straně je v tomto společenském střetu pravda? Je možné a žádoucí zachovat si v dané situaci osobní nezávislost? Ve vřavě následujících dnů absolvuje František podobných střetnutí s exponenty obou stran ještě několik (např. s ředitelem Barochem nebo předsedou akčního výboru Bartošem), a když koncem dubna dospěje k poznání, že se s novým režimem nemůže ztotožnit (poněvadž likviduje Brychovy demokratické ideály), ale není schopen proti němu ani bojovat, rozhodne se odejít za hranice. Ve skupině utíkajících je též protagonistova dávná láska Irena, nynější Ondřejova manželka, kterou k emigraci donutil právě její muž. V napjatém očekávání průvodce ve srubu poblíž hranic dochází ke střetu, ve kterém představitel tzv. zlaté mládeže Boris Tajchman, mající na svědomí už těžké zranění Irenina bratra Václava, vystřelí po Brychovi. Při konfliktu se podaří uniknout nejprve Ireně, později i Brychovi; společně se pak vracejí do Prahy, kde před nimi autor otevírá nové perspektivy.
Konečný tvar Občana Brycha je výsledkem Otčenáškovy snahy napsat dějově bohatou a současně psychologicky věrojatnou prózu, jejíž fabule by se spolupodílela na řešení kladených otázek. Na románové platformě se tu odehrává ideová polemika a samotný příběh funguje především jako epická metafora, což se stalo pro Otčenáška typickým. Dobová ideologie se nutně musela projevit v celku (závěrečné Brychovo rozhodnutí) i detailech (bipolární vidění světa je předznamenáno už motem románu, až naivně působí spojení scény smrti starého fabrikanta Ráže s optimistickým popisem prvomájového dělnického průvodu). Příznivý vliv knihy na dobové literární klima spočíval zejména v tom, že pro naši beletrii rehabilitoval typ intelektuálního váhavce, který zpochybňuje (byť v podstatě jen iluzorně a dočasně) i oficiální "pravdy". Přes veškerou Otčenáškovu snahu lze o skutečné povahokresbě hovořit pouze u Brycha a snad i v případě jeho kariéristického strýce Miziny, u většiny ostatních postav je příliš v popředí jejich ideologická emblematičnost (to platí hlavně o komunistickém agitátoru Bartošovi a Irenině bratru Václavu Strakovi). Otčenáškova schopnost předjímat ve své tvorbě problémy ostatními prozaiky nereflektované dosud vůbec nebo jen v minimální míře se projevila též v Paterově pásmu, kde jsou naznačeny (jen nesměle a zašifrovaně) zákulisní praktiky stranické politiky a její vazba na represívní aparát. Protagonistovu zálibu ve vážné hudbě se autor pokusil vyjádřit i kompozicí díla napodobující postupy hudebních skladeb (makrokompoziční členění románu připomíná výstavbu symfonie). V textovém ztvárnění se negativně projevil Otčenáškův sklon k extenzívnímu vyjadřování a přílišnému exploatování některých přirovnání, jeho promyšlená práce s přímou, polopřímou i nepřímou řečí a dramatické pojetí dialogů však naopak převýšily dobový úzus.
Vydané podobě románu Občan Brych předcházelo několik odlišně pojatých rozběhů a román Plným krokem (1952), značně poplatný dobovým představám o podobě a funkcích literatury. Ačkoliv JAN OTČENÁŠEK (19. 11. 1924 v Praze - 24. 2. 1979 v Praze) původní čistě psychologickou koncepci Občana Brycha postupně opouštěl, zůstala i konečná verze románu zřetelně poznamenána autorovou poučeností dušezpytnou prózou 30. a 40. let. Občan Brych stojí na počátku prozaických pokusů o ztvárnění únorových událostí z r. 1948 a jejich důsledků pro život celé společnosti i jejích jednotlivých členů. Linii v zásadě poplatnou vládnoucí ideologii představují ještě např. díla B. BŘEZOVSKÉHO Železný strop (1959), S. VÁCHY Pikolka (1974), K. MISAŘE Periférie či P. KLENA Čekání (1980). Pohled z druhé strany pak prezentovaly především prózy E. HOSTOVSKÉHO Nezvěstný, J. ŠKVORECKÉHO Divák v únorové noci (napsáno v 50. letech, vyšlo 1991) a Konec nylonového věku (1967), v jedné své části i JEDLIČKOVA kniha Kde život náš je v půli se svou poutí, později např. Motáky nezvěstnému K. PECKY. Celkovým pojetím s Občanem Brychem nejvíce rezonuje FUKSŮV Návrat z žitného pole (1974). Vytvořením postav hledajících orientaci, vlastní místo po mocenském vítězství komunistů, předznamenala Občana Brycha řada děl sovětské literatury, např. Tichý Don M. ŠOLOCHOVA, Křížová cesta A. TOLSTÉHO, Města a roky K. FEDINA aj. Podle románu byly natočeny dva filmy: Občan Brych (1958, scénář a režie O. VÁVRA) a Jarní povětří (1961, režie L. HELGE, Otčenášek se podílel na scénáři).
Lit. J. Hájek: Osvobozování od konvencí, NŽ 1956, č. 3; V. Kocourek: Člověk na křižovatce, Květen 1955/56, č. 7; B. Macák: Lidé našich dnů, HD 1956, č. 2; S. Machonin: Občan Brych se přihlásil do předsjezdové diskuse, LitN 1956, č. 1; S. Svoboda: Občan Brych - svědectví o lidech v Únoru, MF 31. 3. 1956; B. Truhlář: Silný román o februári 1948, Pravda (Bratislava) 13. 4. 1956; L. Doležel: K vyjadřování řeči postav v románě J. O. Občan Brych, NŘ 1957, č. 1/2; M. Jungmann: O autorovi, in J. O.: Občan Brych, Praha 1963; A. Haman: Člověk a mýtus, Tvář 1964, č. 5/6; I. Zítková: Občan Brych a zajíci, MF 19. 12. 1968; J. Hrabák in K morfologii současné prózy, Brno 1969; M. Pohorský: Občan Brych po třiceti letech, in J. O.: Občan Brych, Praha 1987; Z. Kovářová in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1990; M. Pohorský: Nejmladší klasik české prózy, Kmen (příl. Tvorby) 1984, č. 48 + Za J. O., LitM 1979, č. 4; B. Jirásek: Obraz proměn doby a lidí, Pravda (Plzeň) 18. 11. 1989.
(Lubomír Machala, Slovník české prózy, 1994)