Román o válečných zážitcích generace totálně nasazených, obsahující též prvky filozofické polemiky a konfese.
Román tvoří 35 číslovaných kapitol rozdělených do tří dílů. Děj, odehrávající se zhruba v posledním roce války, je situován do Prahy a zčásti do příměstské letecké továrny, kde pracuje mj. skupina "totálníků" narozených v r. 1924. K ní patří i protagonista (a v některých pasážích vypravěč) Honza, vybavený mnoha autobiografickými rysy. Pochází z neúplné rodiny (častý motiv Otčenáškových děl), hodně čte (SCHULZE, VANČURU aj.) a pokouší se psát. Během jedné směny gestapo před očima kamarádů zatkne Piškota, po kterém v šatně zůstane tajuplný balíček. Zbylá pětice v něm objeví revolver a rozhodne se založit odbojovou skupinu Orfeus. Jejími členy se stanou Milan (dogmatický vyznavač komunismu), Vojta Syrůček (klempíř, syn uklízečky a domovnice), Kamil, zvaný Bacil (advokátův syn, dobromyslný tlouštík, usilující zejména o ztrátu svého panictví), Pavel (známý z novely Romeo, Julie a tma; prožívá nový vztah s Monikou, ale stále vzpomíná na Ester) a liberálně orientovaný Honza, mající odpor k okázalým autoritám, což je jednou z příčin jeho stálých sporů s Milanem. Jan se dostává i do prostředí tzv. zlaté mládeže (sešlosti u bratrů Koblicových se objevují též v Občanu Brychovi), kde poznává mj. Dušana, který ho seznamuje s existencialismem. Dušan později dobrovolně ukončí svůj život, neboť pokládá smrt za jedinou jistotu a sebevraždu za absolutní projev lidské svobody. Ačkoliv se Orfeus nedostal ke kloudnější akci (individuální Pavlův pokus vyhodit vagón se střelivem končí nezdarem a jeho smrtí), je Honza Němci dvakrát vyslýchán (podruhé v souvislosti se zmizením jeho spolupracovníka Melichara) a těsně předtím, než svým trýznitelům málem podlehne, ho zachrání ilegální organizace, k níž patřil i Melichar. Značný prostor je v knize věnován milostným vztahům, které jsou prezentovány hlavně prostřednictvím tří trojúhelníků: Honza - Blanka - Georg, Vojta - Alena - Aleš a Pavel - Monika - Ester. Honzovu lásku k Blance ničí poznání, že jeho milovaná se intimně stýká s nacistickým důstojníkem. (Jde o jistou variantu příběhu o Juditě a Holofernovi: Blanka se domnívá, že svou obětí zachrání zatčeného bratra Zdeňka; když ale sezná, že bratr je dávno mrtev, Georga zabíjí.) Vojtův sňatek s obdivovanou dcerou majitelů vily Alenou má zabránit jejímu totálnímu nasazení. Alena se však nepřestala důvěrně setkávat se "sobě rovným" partnerem Alešem (nechtěl si svatbou za války svazovat ruce) a když pod vlivem matky přistoupí i na potrat, rozhodne se Vojta pro definitivní rozchod, a později s amatérským letcem Kockem uletí během spojeneckého náletu s továrním strojem na Slovensko. Vztah Pavla a těžce nemocné Moniky se nevymaní ze stínu mrtvé Ester; Monika na ni žárlí do té míry, že se s Pavlem ještě před jeho tragickým koncem rozejde.
Otčenáškův generační román je vystavěn na půdorysech klasických příběhů a předloh. Užití názvu rádoby odbojové skupinky v jeho titulu svádí k přímočarému spojení orfeovské pověsti o pěvci marně se pokoušejícím vysvobodit milovanou Eurydiku z říše Stínů s činností pětice totálně nasazených, přičemž přívlastek kulhavý jakoby odrážel akční nemohoucnost této party. V pozadí se tak ocitají rezonance antického mýtu (zejména příkazu "neohlížej se!") v privátních osudech postav, byť spoluvytvářejí též finále knihy (viz scénu, kdy Honza, nejistý sám sebou a odkázaný na cizí pomoc, odvádí zoufalou Blanku ke svým zachráncům). Otčenáškův román není jen zpytující retrospektivou rekonstruující genezi názorů i motivaci poválečného jednání autorovy generace (s očividným obhajobným podtextem), ani pouhým obrazem jejího světonázorového i emocionálního zrání; autor ho pojal také jako polemiku s existencialismem (zejména s jeho nihilistickou odnoží), individualismem a osobní nezaujatostí, pasivitou různé provenience. Své argumenty přitom adresoval především vrstevníkům románových postav (tedy mládeži kolem 20 let). A právě občasné proměňování osobního svědectví v didaktickou lekci představuje spolu s přílišnou extenzitou zřejmě největší slabiny románu. Jazykové ztvárnění Kulhavého Orfea osciluje ve velkém rozpětí: od obhroublého a slangového vyjadřování dospívajících "totálníků", přes tovární hantýrku, jazyk "zlaté mládeže", k výpovědím zprostředkujícím složité filozofické problémy, popř. nadaným nemalými obraznými i poetizujícími ambicemi. Celkový výraz je poněkud patetický, svou roli zde zřejmě sehrálo osobní zaujetí při koncipování polemizujícího a apelativního poselství. Tato přímá zainteresovanost se v textu projevuje jednak několikerým vystřídáním objektivního vyprávění skazovou formou, jednak transparentním ztotožněním autorského subjektu se subjektem protagonisty těsně před závěrem knihy.
Kulhavého Orfea začal Otčenášek psát v době, kdy se formovala tzv. druhá vlna válečné prózy. Na jejím počátku stojí kromě FRÝDOVY Krabice živých také Otčenáškova novela Romeo, Julie a tma, kterou autor vyčlenil z původního románového projektu. Četné vazby mezi těmito dvěma prózami jsou završeny motivem světla v okamžicích smrti Ester i Pavla, světla negujícího tmu, která milence tížila. Soustředěním na válečné osudy vlastní generace a zčásti též snahou o objektivizaci literárního obrazu okupace Kulhavý Orfeus koresponduje s PTÁČNÍKOVÝM Ročníkem jedenadvacet a Zbabělci J. ŠKVORECKÉHO. Ve srovnání se ŠKVORECKÉHO románem pak vychází zřetelně najevo rozdíl mezi svědectvím (třebas osobně zabarveným) a didaktizující, event. apologetickou výpovědí. S autorskými záměry podobnými Otčenáškovým vznikly ve slovenské literatuře MINÁČOVA Generace, MŇAČKŮV román Smrt si říká Engelchen, JAŠÍKOVO torzo Mrtví nezpívají a ŤAŽKÉHO Ámenmarijá. Románový příběh Vojty Syrůčka se stal základem filmu Svatba bez prstýnku (1973, režie V. ČECH).
Lit. V. Běhounek: Protektorátní temno, Práce 10. 1. 1965; V. Dostál: Problém románovosti, KT 1965, č. 17; A. Haman: Potřebuje spisovatel kulturu?, Tvář 1965, č. 4 (k tomu polemika: V. Dostál: Potřebuje kritik kulturu?, KT 1965, č. 21); H. Hrzalová, Impuls 1966, č. 1; A. Jelínek: Nad četbou J. O., HD 1965, č. 5; M. Pohorský: Opět jednou román, RP 31. 3. 1965; S. Svoboda: "O čtyřiadvacátnících", MF 31. 1. 1965; J. Opelík: Postavy versus děj, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; M. Pohorský: Otčenáškův Kulhavý Orfeus, in J. O.: Kulhavý Orfeus, Praha 1981; M. Suchomel: Čas románu, in Literatura z času krize, Brno 1992.
(Lubomír Machala, Slovník české prózy, 1994)