Románové torzo, v němž individuální životní bilance přerůstá v generační i společenskou anamnézu.
Text členěný na Preludium a šest vět je označen jako "nedokončený román" a je uveden existenciální bajkou o myši ženoucí se do pasti a sežrané nakonec kočkou (autorství F. KAFKY je zamlčeno). Důležitou ediční poznámku napsal A. STICH, autorem doslovu, objasňujícího genezi díla, je M. POHORSKÝ. Protagonistou a vypravěčem románu je dvaačtyřicetiletý filmový režisér Jiří Kolář. Z časového určení základní epické linie (léto 1966) vyplývá, že to je autorův vrstevník, a také další momenty (např. dětství prožité v neúplné a chudobné rodině ze Žižkova) naznačují autobiografický inspirační zdroj. Dějovým centrem je istrijské městečko Rovinj s přilehlým ostrovem Katarina. Kolář zde hledá útočiště před vrcholící pracovní i osobní krizí, koncetrovanou do dvou otázek: Jak uhájit čelné postavení v oboru před mladými tvůrci a jak vyřešit vztahy k manželce Heleně a milence Kamě? Na jugoslávském pobřeží se Jiří seznámí s přitažlivou třiatřicetiletou düsseldorfskou architektkou Inge, která zřejmě rovněž před něčím utíká a která chce vzájemné kontakty s Jiřím omezit na pouhý sex. Setkání s Inge se stane pro Koláře podnětem k rozpomínání na vlastní život i osudy jeho blízkých: Matka Jiřímu brzy zemřela, se starším bratrem Lexou je vychovával otec, truhlář, který po ztrátě živnosti v r. 1949 začal pít a předčasně zemřel. V dětství na Jiřího zapůsobili také despotický vůdce klukovské party Kanimúra a levičácky orientovaný promítač Dolfa, za války zatčený Němci. Za okupace vznikly protagonistovy první amatérské filmy. Po válce Jiří poznal židovskou dívku Helenu (měla za sebou koncentrák a traumatizující znásilnění německými vojáky), se kterou se ještě před koncem studií musel oženit (narodila se jim dcera Lenka). Lexa (povoláním lékař), který platonicky miloval Jiřího manželku a mladšího bratra kritizoval pro údajně kompromisní přístup ke společnosti i tvorbě, se z rudého Savonaroly nakonec vyvinul v odpůrce socialistického režimu.
Makrokompoziční řešení prózy je, zřejmě nikoliv náhodně, podobné architektuře Občana Brycha. Preludium tvoří fantaskní vize, ve které je režisér svědkem vlastního pohřbu. Korespondence s existenciálním motem je více než zřejmá a současně je tak navozena atmosféra životního bilancování. I když vydaných 300 stran textu představuje údajně asi třetinu celého projektu, anticipování budoucích událostí, a hlavně syžetová realizace fabule dokazuje, že autor měl jasnou představu o zakončení a vyznění prózy. Kniha začíná líčením postkrizových fází, střihový film vzpomínek je spuštěn ráno po Jiřího flámu s Inge, na kterém se přihodilo něco, co protagonistu přivedlo k rozhodnutí vrátit se do Prahy dříve, než počítal. Tato blíže nespecifikovaná událost přispěla k tomu, že Kolář odolal titulnímu pokušení, jehož symbolem byl ostrov Katarina a podstatou individuálně autonomní způsob žití, personifikovaný také v postavě Inge. Kolářovy osobní inventury, jeho rozhovorů s Inge autor využil k opětovné konfrontaci společenských systémů, tentokrát bez propagandistických zkreslení, takže obraz socialismu není vůbec lichotivý. Jiří svým rozhodnutím vrátit se a začít znovu potvrdil i po letech Brychovu volbu; zůstává však otázkou, zda vůbec domů dojel, zda autor vůbec chtěl jeho další začátek realizovat. Moto, preludium i pozornost věnovaná popisu špatného technického stavu režisérova vozidla naznačují spíše opak. - Otčenášek začal román psát v polovině 60. let, práci několikrát přerušil, hotové části nejednou přepracovával. Snažil se přitom o inovaci a modernizaci svého poetického instrumentáře. V jazykové rovině rozvíjel vančurovskou tradici bohatě rozvětvených a osobitě členěných souvětí, při jejich výstavbě často využíval postupů obvyklých v hovorové i obecné češtině a také nevšední lexikální zásoby s prvky hovorovými, obecnými, slangovými, ale i neologismy a cizojazyčnými elementy. Četnost odborné terminologie, latinských rčení, anglických, německých, španělských a také italských slůvek i frazeologie souvisí s rozšířením prostoru pro úvahy o abstraktních tématech. Přesný záznam prožitků, reflexí a pocitů je dynamizován využitím filmových postupů. Uplatnění zde našel střih, filmařské pokyny a termíny, kameramanské nazírání reality, scenáristické zprostředkování dialogů.
Přes úctyhodný rozsah a žánrovou rozmanitost Otčenáškova díla patří k základním vlastnostem tohoto celku jeho značná kompaktnost. Mezi jednotlivými pracemi se konstituovaly různé vazby a filiace. Příkladem může být těsný genetický a významový vztah novely Romeo, Julie a tma k románu Kulhavý Orfeus. Další druh vnitřní svázanosti reprezentuje "milostný trojúhelník" děl Romeo, Julie a tma, románu Když v ráji pršelo (1972) a televizní hry Romeo a Julie na konci listopadu (1972; spoluscenárista a režisér J. BALÍK): etudy o lásce tragické, šťastné a pozdní. Syntetizující pojetí románu Pokušení Katarina dokazuje, že právě on nejvíce koresponduje s ostatní spisovatelovou tvorbou (má vazby k TV seriálu Byl jednou jeden dům, 1974, spoluautor O. DANĚK; filmům Milenci v roce jedna, 1973, Lásky mezi kapkami deště, 1978; Občanu Brychovi atd.). Nejtěsnější je však poměr Pokušení k Mladíkovi z povolání (1968), protože v této "prstokladové rozcvičce" si autor ověřil nosnost výchozí románové platformy: nutkání k životní inventuře, plynoucí z vědomí vratkosti vlastní existence a narůstající nespokojenosti se sebou samým. V zárodečné a kondenzované podobě se v Mladíkovi objevuje rovněž centrální linie Pokušení. Obě verze se liší jen několika detaily (jmény, datací), podstata - vývoj protagonistova postoje k partnerčině snaze redukovat vzájemný vztah pouze na současnost a sex a také jeho pohled na způsob života symbolizovaný ostrůvkem poblíž jugoslávského pobřeží - je v obou podobách totožná.
Pokušení Katarina začal Otčenášek psát zhruba v době, kdy v naší literatuře vznikly první generální revize dosavadního vývoje nové společnosti, jako byly např. VACULÍKOVA Sekyra, KUNDERŮV Žert, na nižší hodnotové úrovni PTÁČNÍKŮV Chlapák (1969), RACHLÍKŮV Oblázek (1969) aj. Nedokončenost pojí Otčenáškův román se slavnými torzy české literatury (J. HAŠEK, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, 1921-23; K. SCHULZ, Kámen a bolest, 1942 atd.), typologicky však Pokušení Katarina souzní nejvíce s ČAPKOVÝM Životem a dílem skladatele Foltýna (1939) a ŘEZÁČOVOU Písní o věrnosti a zradě (1956). Pro příbuznost tvůrčího záměru (osobní a společenská bilance) a do jisté míry i jeho zpracování možno v souvislosti s Otčenáškovou poslední prózou ještě uvést BŘEZOVSKÉHO Věčné milence.
Lit. M. Pohorský: Ostrov Katarina - zelená slza, in J. O.: Pokušení Katarina, Praha 1984; J. Dvořák: Otčenáškova nedokončená, Kmen (příl. Tvorby) 1985, č. 1; Z. Heřman: Zlomek v hodnotě celku, MF 4. 1. 1985; V. Novotný: Nedokončené pokušení, ZN 3. 1. 1985; M. Pohorský: Opět to mohl být velký román, RP 13. 7. 1985; R. Pytlík: Otčenáškův román životní?, LitM 1985, č. 6; -khv- (= K. Hvížďala), Svědectví 1986, č. 78; L. Machala: Nedokončená syntéza, in AUPO, Studia Bohemica IV, Praha 1987; M. Jungmann: Na konci jednoho nadšení, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988.
(Lubomír Machala, Slovník české prózy, 1994)