Román spojující dva paralelní příběhy z různých dob a poukazující v jejich analogiích na mravní problematiku emigrace.
Román s podtitulem Divné podobnosti má tři části (Trpělivost, Bloudění, Čestná pohřebiště); každá z nich obsahuje po čtyřech kapitolách. Protagonistou je čtyřicetiletý Mikuláš Sova, zaměstnaný v době liberalizace 60. let jako redaktor v předním nakladatelství. Před únorem 1948 - ještě jako vysokoškolský student - vydal soubor povídek, pak téměř 20 let pracoval v různých dělnických profesích od horníka v uranových dolech po topiče. Nyní připravuje k vydání další knížku, o jeho náměty projevují zájem filmaři. Už dříve se rozešel s panovačnou kariéristickou manželkou Helenou a skoncoval s rozmařilým životem. Uzavírá se do soukromí, vůči politickému vývoji je téměř netečný, milostné zážitky pro něj nemají cenu, anonymní lidské tlačenici se vyhýbá. Touží vycestovat na Západ a požádat tam o azyl, aby získal konečně svobodu. Když po letech obdrží cestovní pas a v srpnu 1968 je na zájezdu s kolegy, zastihne jej v Benátkách zpráva o okupaci Československa. Uvažuje sice o emigraci, ale cítí ji jako zradu národa, a nakonec se vrací domů. - Už v Praze začal Sova pracovat na filmové povídce o Valdštejnovi. Jak postupně hledá klíč k historické postavě a její době, stává se hlavním hrdinou druhé dějové linie románu Valdštejnův tajný kurýr Jaroslav Sezima Rašín z Rýznburka, odbojný český emigrant pobývající za třicetileté války v Sasku. Rašín je zprvu nadšeným stoupencem Valdštejnovy věci, ve svých nadějích se však zklame a po chebském krveprolití prohlédne jejich iluzornost. Zestárlý se vrací do vlasti na rozvrácené chotěbořské panství a za slib věrnosti a relaci o odbojné činnosti Valdštejnovy družiny získává císařovu milost; císař zprávu využije jako obhajobu zosnované vraždy. Rašín se rozhodne obnovit svůj zpustošený zámek.
Ačkoliv se jedna z rovin románu odehrává v 17. stol., postavy obou pásem řeší tentýž problém vlastenectví, emigrace, zrady a věrnosti. V Rašínově příběhu jako by se zrcadlil osud hrdiny v současném světě: dějinná analogie zvýrazňuje některé motivy, jež autorova generace pociťuje jako osudová stigmata na svém charakteru (únor 1948 a 50. léta, práce v uranových dolech, okupace v r. 1968 a roky po ní) a zároveň poukazuje k faktu, že tragické události se v historii národa mohou znovu a znovu vracet. - Román je napsán v er-formě, jen občas přechází líčení Sovových úvah ve vnitřní monolog postavy. Rašínův příběh, který vzniká jakoby v mysli spisovatele, vstupuje do textu bez formálních rozlišení a ve zřetelných paralelách se prolíná s příběhem Sovovým. Z konfrontace obou pásem vysvítají shody i rozdíly v charakterech a motivacích hlavních postav; platnost historických událostí se aktualizuje, příběh ze současnosti nabývá na pozadí historie obecnějšího významu. - Oba hrdinové se upínají k budoucnosti, sní o ní jako o sféře svobody. Když však poznávají, že osobní volnost v emigraci by byla vykoupena ztrátou domova, kulturního zázemí i vlastní minulosti, volí dobrovolně nesvobodu a život v okupované zemi. Ani jeden z obou hrdinů není příkladem výsostné mravnosti, Rašín v boji o život zabíjí, Sova miluje bez lásky. Svůj návrat Rašín vykoupí denunciací a slibem poslušnosti, tím si zajistí domov a místo pro klidnější stáří. Sova nenalézá klid ani v emigraci a tuší, že by zde neunikl ani své osamělosti. Cítí vnitřní spřízněnost s českým živlem, řečí, tradicí a historií (svědčí o tom i jeho valdštejnská povídka), při pomyšlení usadit se v jiné zemi se ho zmocňuje fyzická slabost. Snad i obava z možné blízké smrti podpoří Sovovo rozhodnutí vrátit se do Prahy. Rozdíly mezi postavami spočívají nikoli v osudech, ale především ve zkušenostech a charakterech. Sova byl vůči režimu vnitřně nepřátelský už od mládí, poznamenán několika osudovými ranami (ztráta rodičů v koncentračním táboře, vyloučení ze studií, práce v uranových dolech, vězení, nezdařené manželství) zůstává v roli pozorovatele, odmítá se pokrytecky vlichocovat režimu, neusiluje o výhody a pocty. Sleduje vývoj společnosti z odstupu a nepodílí se na její obrodě; jednak cítí vratkou verbální podobu této obrody, jednak jako nestraník nemá potřebu něco obrozovat. Naproti tomu Rašín se ochotně a s přesvědčením zapojuje do politického dění a pochybnosti se ho zmocňují, až když je pozdě; k tomu, aby ztrestal Valdštejna za neschopnost, nemá dost sil. Rašín poznává i svou nahraditelnost ve vysoké hře. Ani čilý kurýr, ani v pasivitě setrvávající spisovatel ze svého postoje nakonec nic nevytěží, okolnosti je oba zaskočí. Sova ví, že totalitní moc opět upevňuje v zemi své pořádky, přesto se vrací domů. Ani Rašínovi neslibují nové politické poměry v zemi pohodlnou budoucnost. Žádný z nich se nevrací jako vítěz, oba jsou však přesvědčeni o mravní čistotě svého rozhodnutí. - V textu se opakovaně objevuje motiv karetní hry: Sova si často vykládá pasiáns, přičemž výsledek hry jako by odrážel hráčovo vnitřní rozpoložení a na tomto stavu závisel. Pasiáns symbolizuje samotu, vyčlenění z kolektivu, je i metaforou toho, jak se životní předurčenost prostupuje s taktizováním a náhodou a jak se jejich vzájemný poměr situaci od situace mění. Osamění a osudová předurčenost se netýkají pouze hlavních postav, autor v nich vidí i atributy českého národa v jeho historii i přítomnosti. Opakují se nejen individuální osudy, ale celé historicko-politické situace a národní tragédie.
Zatímco jedna linie tvorby KARLA PECKY (nar. 6. 12. 1928 v Kližské Nemé u Komárna) sleduje autopsií podložené téma politických vězňů v 50. letech (Horečka, 1967; Na co umírají muži, 1968; Veliký slunovrat, 1968; Motáky nezvěstnému), Štěpení patří k textům, v nichž se výrazněji projevují i složky fabulační. K této části Peckova díla se řadí také introspektivně pojatý román Hra na bratrství (1968), hledající pravou podobu lásky, pravdy a životní upřímnosti. Kafkovská, alegorická novela Pasáž (1975xx, Toronto 1976) podává hyperbolizovaný, fantasmagorický obraz soudobého společenského klimatu. V Malostranských humoreskách (Toronto 1985, úplné vyd. Brno 1992) vytvořil Pecka novodobý protějšek NERUDOVÝCH povídek, řadu realistických portrétů rozmanitých figurek ubíjených normalizačním režimem 70. a 80. let. Soubor Dlouhý koktejl (1991) obsahuje povídky různých témat i žánrů.
Spor o morální hodnotu emigrace na jedné straně a setrvání v nesvobodné zemi na straně druhé otvírá v české literatuře i několik Peckovi generačně blízkých autorů (A. KLIMENT, Nuda v Čechách; J. ŠKVORECKÝ, Mirákl; M. KUNDERA, Valčík na rozloučenou). Metodu prostupování dvou příběhů - jednoho historického a druhého z přítomnosti - využili vedle Pecky např. J. KOVTUN ve Zprávě z Lisabonu, O. FILIP Ve Valdštýnovi a Lukrecii (1979), E. KANTŮRKOVÁ v Pánu věže (1979xx, 1992) nebo F. PEROUTKA v Pozdějším životě Panny (1980; zde jdou podobnosti ještě dál: hrdinou pásma odehrávajícího se v přítomnosti je rovněž spisovatel a historický příběh vzniká jako fikce v jeho mysli); obdobou tohoto postupu je přítomnostní "zarámování" historického románu, jaké charakterizuje např. knihu J. ŠOTOLY Svatý na mostě (1978).
Lit. H. Kosková, Svědectví 1975, č. 50; J. Klobouk, Proměny 1981, č. 2; o Malostranských humoreskách: M. Jungmann: Hořký humor K. P., in Cesty a rozcestí, Londýn 1988; B. Dokoupil: Z Peckova podzámčí, Tvar 1992, č. 36; J. Peňás: Neveselé humoresky K. P., Prostor 1. 7. 1992; M. Petříček, LitN 1992, č. 40; P. Švanda: Malostranské grotesky, LD (Brno) 29. 6. 1992 ; J. Lukeš: Štěpení roku šedesátého osmého, LidN 11. 11. 1993; V. Novotný: Peckovo středoevropské bloudění, MF Dnes 20. 11. 1993; J. Peňás: Bloudění a štěpení charakterů, LD 2. 12. 1993; V. Píša: Štěpení a pokušení, NK 1993, č. 43; A. Haman: Dokument dobové mentality, LitN 1994, č. 5 (k tomu polemika: B. Balajka: Jak lze rozštípat Štěpení, LitN 1994, č. 8); M. Petříček: Štěpení i scelení, Tvar 1994, č. 2; J. Zrzavý: Štěpení a souvislosti, Denní Telegraf 10. 2. 1994 (příl.); J. Pechar: Zklamaní hrdinové v románech K. P., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; Až do těch hrdel a statků, LidN 13. 10. 1990 (rozhovor); Další "debut" K. P., NK 1990, č. 38 (rozhovor); "V Čechách nestačí dobře psát", Prostor 15. 4. 1992 (rozhovor).
(Zbyněk Fišer, Slovník české prózy, 1994)