Cyklus psychologických povídek o milostných vztazích, jejich rozmanitosti i věčné podobnosti.
Povídky, nesoucí kromě názvů ještě označení První až Osmnáctá svatební noc, jsou propojeny krátkými lyrickými texty ve volném verši. Většinou nemají charakter příběhu, spíše vyrůstají z evokace všedních životních situací a jejich niterného dramatismu. Pojem "svatební noci" nemá doslovnou tematickou platnost: vztahuje se vesměs k minulosti postav nebo je jím metaforicky pojmenován náhlý záblesk poznání či sebepoznání ve věcech lásky a erotiky. Prózy exponují širokou škálu postav od dětí tápajících v labyrintu vztahů mezi dospělými (Přání) přes dívky a chlapce poprvé konfrontované s milostnou prohrou a zradou (Psýché, Zkouška) až po staré lidi žijící už jen vzpomínkami (Filemon). Vedle tématu neschopnosti sdílet s druhým, třeba nejbližším člověkem všechna jeho tajemství a radosti (Tajemství I, Štěstí) objevují se v knize nejčastěji motivy návratů k dávno odeznělé citové zkušenosti (Tajemství II, Dopis, Věrnost, Podzim, Most). Z významového hlediska sehrávají v celku knihy exponovanou roli prózy konfrontující lásku s faktem smrti (Dřív než umřu, Mezi tebou a mnou).
Soubor je založen na kombinaci dvojího autorského přístupu: co nejpřesnější psychologické charakteristiky opřené o nevyčerpatelnou rozmanitost lidských situací a typizačního úsilí povyšujícího jednotlivé psychologické reakce a konflikty v nadčasové, opakující se modely. Signálem první autorské tendence je cykličnost knihy, snaha o postižení širokého horizontu lidských povah, věkových a osobnostních variant milostného vztahu. Signály druhé tendence můžeme spatřovat v tom, že protagonisty autor většinou představuje pouze křestními jmény - někdy dokonce jen obecným pojmenováním "muž", "žena" - a že se až na výjimky vyhýbá zmínkám o jejich profesi a společenském zařazení, stejně jako v potlačení vazeb ke konkrétním dobovým souřadnicím, v soustředění k privátním psychologickým motivacím: i připomínky války a bojových střetnutí v povídkách Podzim, Most a Mezi tebou a mnou fungují v textu spíše jako prostředek expozice obecné existenciální zkušenosti než ve smyslu společensko-politickém. Zobecňující pojetí zachycených "okamžiků" explicitně vyjadřují spojovací verše a podtrhují je i názvy některých povídek odkazující k postavám antických mýtů (Psýché, Filemon) nebo k dílům světové literatury (titul Dutí lidé upomíná na báseň T. S. ELIOTA). - Většina próz má dvě hlavní postavy vytvářející (skutečný, případně potenciální) milenecký nebo manželský pár; byť jsou vyprávěny v er-formě, text se vždy do značné míry podřizuje zornému úhlu jedné z těchto postav. Svou povahou jsou Petiškovy povídky lyrické. Nad vnějším dějem v nich převažuje evokace psychologického obsahu dění; epická přítomnost je často prolamována retrospektivou a vzpomínkou; autorský vypravěč (a ještě výrazněji lyrický subjekt spojovacích básnických reflexí) obestírá knihu atmosférou nostalgie. Také námětově se v cyklu neustále vracejí připomínky nevratnosti času, citových ztrát spojených se stárnutím, nemožnosti plně porozumět druhému člověku a zadržet chvilky vzájemně sdíleného štěstí. Důležitým prvkem výstavby povídek je paradox uplatňující se zvláště v jejich závěrečných pointách: např. v próze Dopis je muž středního věku vyzván svou někdejší první láskou k setkání, na místě schůzky jej však pisatelka dopisu vůbec nepozná a jeho přítomnost ignoruje. Paradoxní pointy spolu s absencí explicitního autorského komentáře také chrání Petiškovy povídky před didaktickým vyzněním: etický apel mířící k opravdovosti citových vztahů vyplývá nenásilně z jejich podtextu.
Svatební noci patří k nejúspěšnějším počinům básníka, prozaika, autora dětských knížek a překladatele z němčiny EDUARDA PETIŠKY (14. 5. 1924 v Praze - 6. 6. 1987 v Mariánských Lázních): v 70. a 80. letech byly čtyřikrát reeditovány (4. a 5. vyd. v rámci výboru Svatební noci... a jiné lásky) a na rozdíl od většiny dobové povídkové produkce dosahovaly masových nákladů. I když to jistě bylo dáno i jejich atraktivním titulem, nelze přehlédnout, že soubor svou tvárnou ukázněností a stylovou čistotou převyšuje ostatní autorovu tvorbu: Petiška v něm dokázal - nadto v době sílící ideologizace literatury - plodně navázat na odkaz evropské klasiky (G. DE MAUPASSANT, A. P. ČECHOV) i na tradici pocitového impresionismu české povídky z přelomu 19. a 20. stol. (F. ŠRÁMEK, J. UHER, B. BENEŠOVÁ aj.). - Petiškovy začátky byly básnické: představil se nejdříve jako básník halasovsky zjitřeného vztahu ke světu (Pražské orchestry, 1947), v polovině 50. let se svou civilností sblížil s tzv. poezií všedního dne (Okamžiky, 1957), trvalým znakem jeho básnických sbírek pak zůstávalo téma historické paměti, tíhnutí k lyrickoepickým útvarům a prozaizovanému verši, hledání paralel mezi současností a antikou (Ovidiova rodina, 1968; Prométheova paměť, 1971). Lyrický základ Petiškova uměleckého temperamentu je znát i ve všech jeho prozaických dílech. Přednosti jeho románů, zachycujících citovou výchovu generace, která dospívala za 2. svět. války (Než uzrají muži, 1960; Soudce Knorr, 1967; Štěstí, noc a hvězdy, 1975), nebo konfrontujích příslušníky této generace s jejich potomky (Pomerančové šaty, 1962; Hrdinův pátek, 1968; Průvodce mladého muže manželstvím, 1981), spočívají spíše ve šťastně viděných jednotlivostech a epizodách (zvláště z dětského věku hrdinů) než v jejich celkovém sklenutí. Cyklický kompoziční princip a střídání prozaických celků s verši uplatnil Petiška několikrát, poprvé v románě Než uzrají muži, s obzvláštní metodickou důsledností v povídkovém souboru Hotel pro cizince (1964), a po Svatebních nocích pak ještě v několika kvalitativně nevyrovnaných povídkových knihách s tematikou převážně milostnou a rodinnou (Svět plný lásky, 1979; Pohyb květin a jiné radosti a potíže, 1981; aj.), ale i cestopisnou (Nejlepší život, 1973). Životní bilance byla častým námětem Petiškových próz, střípky z bilance jeho vlastního života jsou dvě posmrtně vydaná díla - básnická sbírka Podzimní deník (1989) a kniha vzpomínek na dětství Srdce, ve kterém bydlím (1990). - Z Petiškovy rozsáhlé tvorby pro děti a mládež dosáhly největší obliby knížky pro nejmenší čtenáře (Pohádkový dědeček, 1958; Birlibán, 1959; Martínkova čítanka, 1971; aj.) a parafráze cizích i domácích bájí a pověstí (Staré řecké báje a pověsti, 1958; Příběhy, na které svítilo slunce, 1967; Čtení o hradech, 1971; atd.).
Lit. J. Opelík: Jak se rodí hrdinství, Kultura 1960, č. 49 (o knize Než uzrají muži); M. Petříček: Úskalí stylizace a výhody přesnosti, LitN 1965, č. 22 (o knihách Hotel pro cizince a Na prázdná místa); (MJV) (= M. Veselá-Janů): Povídky o lásce a milkování, Práce 27. 12. 1972; F. Soldan: Nové povídky E. P., VP 5. 12. 1972; V. Pk. (= V. Pekárek): Povídky o lásce, LitM 1973, č. 3; B. Dokoupil: Pohyby zjevné a utajené, Kmen (příl. Tvorby) 1982, č. 10 (o Pohybu květin); R. Holub: Motýlí báje, Kmen (příl. Tvorby) 1985, č. 19 (o knize O motýlu, který zpíval); J. Honzík: Druhý poločas nezačal špatně, Plamen 1965, č. 5; J. Grossman in E. P.: Uprostřed, Praha 1967; E. Stehlíková: Nad poezií E. P., Zprávy JKF 1973, č. 1; F. Buriánek: Tvůrčí profil E. P., in E. P.: Večeře s milionáři a jiné události, Praha 1979; M. Suchomel: Bludiště času, lásky a štěstí, in E. P.: Svatební noci... a jiné lásky, Praha 1987; Z. Heřman: ...srdce básníkovo nepřestalo bít, Tvar 1994, č. 9.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)