Společenský román s politicko-výchovným akcentem o osudech české poúnorové emigrace.
Obsáhlé dílo, členěné do 37 číslovaných kapitol, zachycuje příběhy tří mladých lidí, kteří v září 1948 ilegálně odcházejí na Západ, každý za svou představou svobody. Vůdce party Václav, student medicíny poslaný po fakultních prověrkách kvůli svému třídnímu původu na čas do výroby, chce v prvé řadě dostudovat. Jarda, kterého únor 1948 připravil o malou autodílnu, touží soukromě podnikat; útěkem se však zároveň zbavuje závazků ke své dívce a uniká trestu za krádeže v podniku. Nejmladší člen trojice, typograf Honzík, chápe ve své naivitě cestu především jako výpravu za dobrodružstvím a romantikou. V Německu brzy přichází rozčarování - vězení v Řezně, nábor do americké tajné služby a nakonec sběrný tábor Valka na předměstí Norimberka. Drsné prostředí tábora, jemuž velí lstivý "táta" Kodl, je hlavním dějištěm románu. Odtud se v druhé polovině knihy děj přenáší vždy jen na čas do Paříže, Londýna, do Alžíru, na Českomoravskou vysočinu a na další místa. Z množství jednajících postav sleduje autor zejména smutné osudy obyvatel táborové světnice č. 11 - prostoduché polské rodiny Štefaňských, univerzitního profesora Markuse, bývalé továrnice, zvané Baronka, kapitána západního letectva aj. Do popředí vystupuje také Katka, která v Německu hledá svého muže. Téměř dva roky marného čekání na vystěhovalecký pas v prostředí hmotné bídy a všudypřítomného mravního úpadku zbavuje hrdiny všech iluzí. Václav, který cítí nedůstojné živoření v lágru jako svou poslední štaci, končí sebevraždou. Při špionážní akci v Československu tragicky hyne Jarda. Zastřelí ho další z uprchlíků Pepek. Oba se stali agenty, aby nemuseli v Německu do vězení za své trestné činy. Jediný Honzík, prošlý tvrdou zkušeností v cizinecké legii, do níž byl vlákán úskokem, se rozhodne svůj životní omyl napravit. Společně s Katkou znovu ilegálně překračují hranice a vracejí se domů.
Pluhař pojal svou prózu jako dotvrzení hlavní myšlenky DYKOVY básně Země mluví, z níž pochází titul knihy opakovaně připomínaný v krizových okamžicích děje. Je přesvědčen, že ztráta vlasti nutně vede ke společenské i mravní degradaci člověka (z malého podvodníka Jardy se stává zloděj a posléze špión, z Kapitána šmelinář, z Katky prostitutka, univerzitní profesor po marných pokusech uplatnit se v oboru přijímá nakonec práci domácího učitele) a tuto výchozí tezi dokládá na osudech široké škály postav vybraných tak, aby reprezentovaly sociologický vzorek naší emigrace. V pevně budované kompozici mají tři protagonisté, jejichž příběhy tvoří hlavní dějovou linii, dokonce své spoluhráče - Václav se upíná k mravní autoritě profesora Markuse, Honzík je ovlivňován německým komunistou Franzem Huberem, podobné vlastnosti vytvoří dvojici z Jardy a Pepka. Charaktery hlavních hrdinů se postupně vyjevují v jejich promluvách, úvahách i jednání a jsou navíc dotvářeny dodatečnými informacemi o jejich minulém životě, které bývají součástí dialogu nebo mají podobu relativně uzavřených retrospektivních epizod. Proměny v myšlení postav, pocity krize a bezvýchodnosti, motivované jak vnějšími dramatickými okolnostmi, tak zejména různým vnitřním ustrojením každého jedince, sleduje autor (hlavně v případě Václava) s vnímavostí pro rozpornou složitost jejich nitra. Největší, ale také nejméně vnitřně zdůvodněný vývoj prodělává Honzík, na němž spočinula "tíha kladného řešení" (M. SUCHOMEL). Zatímco Václavova tragédie vyplynula z logiky příběhu, Honzíka vede domů jen autorova vůle. Ostatní individuální osudy splývají v obecnou, citově naléhavou výpověď mířící k lidskému svědomí (leckdy v podobě emocionálně vypjatých proklamací - "nelze mít dva domovy, jako nelze mít dvě matky"). Pludek sice nikoho nesoudí, jen vysvětluje, ovšem na základě premisy o naprosté bezperspektivnosti emigrace. Součástí ideového plánu jsou i obrazy nesvornosti exilu a nemorálnosti jeho politických vůdců, problematičnost západní demokracie, řevnivost Čechů a Slováků v táboře apod. Bohatou dějovostí vychází autor vstříc širokým čtenářským vrstvám, na které také chce výchovně působit. Hojně k tomu využívá postupů dobrodružné prózy - napínavých zápletek, prudkého dějového spádu vznikajícího v druhé polovině knihy rychlým střídáním místa děje, ukončování kapitol uprostřed dějového napětí a také některých prvků literatury bulvární - sentimentu, banální symboliky apod. Hlavním principem výstavby díla je kontrast: vyskytuje se v dialogu i v autorské řeči a zakládá vnitřní dramatické napětí textu i v jeho makrostruktuře (např. představy o světě spravedlnosti x nelítostná skutečnost, kolektivní život v táboře x samota jedince). Román tak ve svém celku vyznívá jako ostrý kontrast mezi životem v emigraci, která člověka hubí, a bezpečným domovem, viděným ovšem idealisticky.
V rozsáhlé prozaické tvorbě ZDEŇKA PLUHAŘE (16. 5. 1913 v Brně - 18. 6. 1991 v Praze) lze od počátku sledovat silnou zálibu v dobrodružnosti a v situačních efektech, výchovné zaměření a také tendenci ukázněně propočítat stavbu každého díla. Tento rys, který možná souvisí s Pluhařovým povoláním stavebního inženýra, se projevuje jak v prózách ztvárňujících zážitky z války a okupace (Touha, chléb můj, 1947; Skleněná dáma, 1973; Jeden stříbrný, 1974 aj.), tak v druhé skupině autorových děl, jejichž tématem je práce utvářející charakter člověka (Kříže rostou k Pacifiku, 1947; životopisný román o J. Resslovi Bronzová spirála, 1953; budovatelský román vytěžený z vlastních zkušeností stavbyvedoucího Vírské přehrady - Modré údolí, 1954, přeprac. 1972). Postupně u Pluhaře sílí vůle a schopnost apelovat na mravní odpovědnost člověka a upozorňovat na společensky naléhavé problémy - emigraci, otázky delikvence mládeže (Ať hodí kamenem, 1962), opuštěnost starých lidí (Konečná stanice, 1971) aj. Jemnější a důkladnější analýze těchto společenských jevů ovšem brání vykalkulovaná ideově kompoziční konstrukce, do níž je životní materie násilně vtěsnávána. Ani důraz na psychologii postav v románu Opustíš-li mne např. nenarušil předem stanovenou ideologickou koncepci díla, jíž jsou všechny prostředky, včetně líčení duševních stavů, podřízeny. Další vývoj a zejména pozdní tvůrčí období (např. generační romány V šest večer v Astorii, 1982; Měšťanský dům, 1989) ukázaly, že sklon k myšlenkovému apriorismu a k tvárným schématům se upevnil - jistě také pod vlivem pochvalné oficiální kritiky - v konvenční šablonu.
Román Opustíš-li mne (televizní seriál režiséra V. ŠTURSY, 1979) vyvolal ve své době literární polemiky, vesměs však byl přijat velmi příznivě. Téma emigrace, v naší společnosti značně choulostivé, nenašlo v oficiální literární produkci po Pluhařovi mnoho následovníků, a to ani v souvislosti s třetí emigrační vlnou po r. 1968. K ojedinělým dílům ztvárňujícím otázku opuštění vlasti náleží básnická poéma P. SKARLANTA Paříž, Paříž! (1973), příp. Návrat z žitného pole (1974) L. FUKSE. O to více bylo téma přirozeně frekventováno v české literatuře vydávané v zahraničí (prózy E. HOSTOVSKÉHO, román J. VEJVODY Zelené víno, Štěpení K. PECKY aj.). Klasickým vypravěčstvím zdůrazňujícím příběh a dějovost a také orientací na širokou čtenářskou obec náleží Pluhařovo dílo k linii epiky reprezentované např. tvorbou J. MARKA, J. ŠVEJDY a také K. PTÁČNÍKA a I. KŘÍŽE, s nimiž autor společně tíhne k próze tzv. společensky angažované.
Lit. B. M. (= B. Macák): O jednom problému našeho románu, HD 1958, č. 4; J. Hájek: K velkému románu ještě krok, LitN 1958, č. 7; Z. Heřman: Vypovězené pokrevenství, Květen 1957/58, č. 7; A. Matuška: Nový P. román, Kultura 1958, č. 5; Z. K. Slabý, SP 1958, č. 5; M. Suchomel: Román o poúnorové emigraci, NŽ 1958, č. 2; J. Hrabák in K morfologii současné prózy, Brno 1969; M. Pohorský: Hledání velkého románového tématu, in Zlomky analýzy, Praha 1990 (o knize V šest večer v Astorii); M. Mravcová in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1993; Z. Kožmín: Próza světa a svět prózy, in Cesty k dnešku, Brno 1964; J. Adam: Z. P., Praha 1978; Š. Vlašín: Romanopisec bohaté dějovosti, in Ve škole života, Praha 1980; J. Hrabák: Provokovat k zamyšlení, ale přitom nenudit, in Život s literaturou, Brno 1982; I. Němec: Příspěvky k poetice románů Z. P., Brno 1989.
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)