Psychologický román analyzující životní traumata autorovy generace.
Každá z 23 číslovaných kapitol knihy je uvozena krátkým metaforickým textem, který přímo nesouvisí s románovým dějem, ale obohacuje ho o další významové dimenze. Kybernetik Pavel Soukup se zabývá průzkumem analogií mezi činností lidského mozku a programovatelných matematických strojů. Ve 14 dnech, které mu vymezila docentka psychiatrie Libuše Hollerová, má experimentálním způsobem objasnit příčiny nezdařené sebevraždy bývalé redaktorky Lucie Heránové. Soukup, který k případu přistupuje s přesvědčením, že i člověk je určitý druh mechanismu, je brzy zaskočen lidskou složitostí a nevypočitatelností. Jeho odborný zájem o Lucii Heránovou navíc postupně přerůstá v milostný vztah; na Luciiných osudech poznává, že zatímco on se alibisticky skrýval za vlastní vědecké ambice, část generace prošla těžkými zkouškami nacistické okupace a zvůle 50. let. Lucie byla uvězněna, její bratr a její chlapec Jiří Burda byli za ilegální činnost popraveni; v 50. letech byl jako sociální demokrat vězněn její první milenec Ríša Suchánek a Lucie unikla žaláři jen díky politické aktivitě svého manžela. Drama Lucie Heránové se postupně mění v drama doktora Soukupa, jemuž se s poznáním dobových souvislostí hroutí nejen jistoty staromládeneckého života, ale i všechny dosud uznávané hodnoty. V konfrontaci s Luciinou silnou osobností selhává a hypotéza, kterou chtěl experimentem prokázat, se mu rozbíjí. Protagonisté příběhu si mění své role, Soukup ztrácí Lucii, v zoufalství však pochopí, že je to zasloužený trest za slabošský přístup k životu.
Ve Smrtelné neděli Putík reagoval na naléhavé časové otázky, ale na pozadí českých dějin posledních desetiletí (2. svět. válka, odboj, poválečná realita, "kult osobnosti") se v příběhu dvou protikladných postav zároveň pokusil postihnout i obecné existenciální konflikty. Klíčem k interpretaci románu je zpočátku nejasné moto ("I přišel mistr Tokusan k mnichům / shromážděným, aby vyslechli poučení. / Když nastražili své uši, / švihl holí a pravil: / Kdokoliv promluví, dostane třicet ran./ A kdokoliv bude mlčet, / dostane rovněž třicet ran."). Doktor Soukup, který je zároveň vypravěčem a jehož subjektivita poznamenává všechny informace o postavách a ději, je opatrnický slaboch se snadno manipulovatelným charakterem, podléhá ženskému vlivu a zmítá se v pochybách a bezradnosti. Stykem s Lucií Heránovou v něm naplno propuká osobní krize, Soukup se zbavuje iluzivního pohledu na sebe, svou minulost, matku a mrtvého otce, a přibližuje se k pravdivému poznání. Avšak ve chvíli, kdy se může dostat do Luciina světa, selhává. - Válečná a poválečná skutečnost ožívá v příběhu Lucie Heránové, impulzivní a energické ženy neschopné kompromisů. Její osobní krize vyvěrá ze ztráty kontaktu se společenským pohybem. Lucie, ač v roli pacientky, je normální: jako jediná ze zobrazených postav je schopna jednat podle vlastního přesvědčení. Srážka románových postav je tak srážkou dvou protikladných principů; oba postoje sice vedou téměř ke stejnému výsledku (viz moto), ale v jednom z nich je obsažen silný mravní imperativ. Analogie mezi osudy románových postav a autorovou biografií naznačuje, že Smrtelná neděle byla zamýšlena především jako umělecké ztvárnění traumat, kterými Putíkova generace prošla při svém střetu s dějinami, a jako analýza generačních postojů.
Dílo JAROSLAVA PUTÍKA (nar. 25. 7. 1923 v Mostě) prošlo během let podstatnou proměnou. Ve svých reportážních cestopisech (Pod egyptským půlměsícem, 1957; Dálky, 1962) zachytil atmosféru cizích zemí a pojmenoval jejich dobové problémy, vypravěčský talent projevil už v rekonstrukci životního příběhu atomového vědce Oppenheimera nazvané Svědomí (1958). Tři další knihy (novela Zeď, 1962; prozaické knihy Indicie, 1963, a Pozvání k soudu, 1964) ještě nesly stopy Putíkova žurnalistického východiska, ale jejich neskrývaný racionalismus je zároveň sbližoval s vlnou intelektualizované prózy (J. FRIED, A. VOSTRÁ, M. KUNDERA ad.), která se stala v kontextu české literatury 60. let jednou z vůdčích vývojových linií.
Smrtelná neděle je prvním autorovým románem a znamená jeho definitivní odklon od novinářské minulosti. Zobrazením životního osudu vlastní generace se Putík pokusil podobně jako M. KUNDERA v Žertu a L. VACULÍK v Sekyře najít cestu k obnovení narušeného vztahu ke světu. S těmito prózami byla Smrtelná neděle ve své době také řazena do trojice umělecky nejzdařilejších románů konce 60. let. Základní kompoziční postupy a lidské typy přešly ze Smrtelné neděle do románu Brána blažených, určité charakteristické motivy (shody v reminiscenčních pasážích, kritický pohled na kariérismus přítele z mládí) pak přes změnu autorské optiky i do románů z 80. let (Muž s břitvou, Volný let voliérou).
Lit. V. Dostál: Román s promeškanými tématy, KT 1968, č. 1; A. Haman: Romanopisci v půli cesty na strom, Plamen 1968, č. 7; J. Janů: Atmosféra pravdy, LitL 1968, č. 2; M.Jungmann: Román do třetice, in Obléhání Tróje, Praha 1969; J. Opelík: Beletrista z rozumu, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; M. Suchomel: Čas románu, in Literatura z času krize, Brno 1992; J. Opelík: Otevřený prozaický systém in sb. Příběhy pod mikroskopem, Praha 1966; A. J. Liehm: J. P., in Generace, Praha 1990; O životě, literatuře a "době přechodu" NK 1991, č. 39 (rozhovor); Most mám pořád na botách, SČRD 24. 7. 1993 (rozhovor).
(Jiří Zahradnický, Slovník české prózy, 1994)