Deziluzívní psychologicko-společenský román konfrontující sny o životní plnosti s banální skutečností.
Román má 24 číslovaných kapitol, je uveden citátem z HOLANOVÝCH Kolur a v závěru datován v Praze 19. října 1968. Jeho vypravěčem je "kunsthistorik" Karel, specialista na české baroko. Jednoho dne jej vyhledá Jiří Lipták, kterého Karel zná od 50. let jako "velikého dějatěle" rychle postupujícího v politických funkcích. Nyní je Lipták vysokým ministerským úředníkem, ale vrchol kariéry už má za sebou. Chce po Karlovi, aby pomohl mladičké malířce Ivance získat práci - např. při ilustrování knih. Karel nemá chuť zaplést se do cizích problémů, ale Ivanka, která je zjevně Liptákovou milenkou, na něj zapůsobí natolik, že svou pomoc slíbí. Oroduje za ni v nakladatelství i v ústavu, kde je zaměstnán, a postupně zjišťuje, že už si nepřeje, "aby představení skončilo příliš brzo". Karel se proti své vůli stává "obětí příběhu": musí čelit podezíravým náladám manželky i intrikám docenta Blažka, který jej osočí z plagiátorství. Stereotyp dosavadního života a nedostatek odvahy ve vztahu k Ivance si kompenzuje románkem s redaktorkou Havránkovou. Lipták ve svém milostném odhodlání ochabuje po rozvodovém stání, když zjistí, že jeho žena Milena jej chce finančně zničit, navíc začne na Ivanku žárlit. V situaci, kdy se stále častěji uchyluje k alkoholu, donutí naléhavým telegramem Ivanku a Karla, aby za ním přijeli do města P., kde má služební povinnosti. Cesta se ukáže jako zbytečná, Jiří je opilý. Když se pak všichni tři vracejí autem do Prahy, stane se nechtěně viníkem nehody, při níž je Karel těžce zraněn. V nemocnici jej rozpačitý Jiří navštěvuje už zase se svou vlastní rodinou. Teprve po návratu domů se Karel dovídá, že Ivanka při nehodě zahynula.
Putíkovou doménou byly v 60. letech prozaické útvary "jednou svou tváří moralistní a příležitostné, druhou nadčasové a tíhnoucí k estetizaci" (B. BALAJKA). Toto napětí mezi póly kritické publicističnosti a metaforického zobecnění je příznačné i pro Bránu blažených. Je to románová anamnéza selhání a vystřízlivění té části autorovy generace, která vstupovala do poúnorové doby jako rozjásaná "Gottwaldova mládež", a zároveň i román-metafora o lidské neschopnosti naplnit vlastní "Velký sen". Publicistická rovina díla zahrnuje především množství trefných postřehů o proměnách lidských postojů v závislosti na dobové politické atmosféře: vedle Jiřího jsou spjaty i s dalšími postavami: např. s jeho "svazáckou" manželkou Milenou nebo Ivančiným otcem, bývalým partyzánem a politickým činitelem, který se po svém "pádu" dá na pití. Dále se k ní hlásí výstižné zachycení řevnivého prostředí uměleckoteoretického ústavu s nekompetentním ředitelem i světa malířských ateliérů, vernisáží a bujarých večírků s pomluvami, závistí a promiskuitou. A konečně i oba mužští protagonisté románu jsou pojati jako rozdílné typy nejen ve smyslu psychologickém, ale i ve smyslu generační reprezentativnosti. Jiří je kariérista, který si tak dlouho nasazoval masku neutuchajícího nadšení, až mu přirostla k tváři: po ztroskotání v politice si našel pro svůj osobnostně nepodložený entuziasmus nový cíl v lásce, ale i v ní přelhává sám sebe a nedokáže přinést skutečnou oběť. Karel je naproti tomu skeptik a racionalista, který se uzavřel do své odlehlé profese a namlouvá si, že mu stačí být ironickým pozorovatelem cizího pachtění. Ale i on po setkání s Ivankou vypadne z navyklé role a uvědomí si, jak stereotypní je jeho život i bezdětné manželství s učitelsky pedantickou Marií. Od Jiřího se ovšem výrazně odlišuje svou schopností kritické sebereflexe: v tom, že si neustále uvědomuje trapnost situací, do kterých se dostává, nachází ostatně autor nejlepší obranu proti nebezpečí banálnosti spojenému s tradičním syžetovým schématem milostného trojúhelníku. Moralistní a časový apel románu obsažený v debaklu obou mužů (Karel nakonec - pro nedostek odvahy - nese horší trest) posiluje Putík jejich konfrontací s Ivančinou generací. Ivanka sama však už patří spíše k druhému, symbolickému plánu románu. Její osobnost si až do konce uchovává své tajemství, autor ji psychologicky neprokresluje, aby mohla lépe plnit funkci "odrazové plochy" pro jednání ostatních zúčastněných. Druhým faktorem, který posouvá smysl románu z roviny časového svědectví do roviny metaforické, je do detailů promyšlená kompozice. Významné místo v ní zaujímají graficky odlišená intermezza, která jsou na rozdíl od epického textu silně subjektivizována a k vlastnímu ději románu se váží prostřednictvím vypravěčových asociací. Jejich převažujícím tématem jsou chvíle emocionálních zvratů ve vztahu mezi mužem a ženou, především prchavé okamžiky lidského míjení či nepochopení. V kompozici románu sehrávají důležitou roli četné návratné motivy (F. VŠETIČKA upozornil např. na motivy špinavých oken, pohlazení ruky nebo rychlé jízdy), které se v různých obměnách vyskytují v nejexponovanějších místech textu a navzájem se proplétají a doplňují, přispívajíce tak k dějové gradaci i významové plnosti díla.
Z Putíkovy tvorby má k Bráně blažených nejblíže Smrtelná neděle: k společným rysům patří fascinující a poněkud tajemná ženská postava, vyprávění v 1. osobě, mající do značné míry charakter generační zpovědi, intermezza jako prostředek významového zvrstvení (v Bráně blažených jsou rozmístěna v textu nepravidelně, přímo na místech, kde je vypravěč nejpřístupnější útoku představ) a záliba v exotické symbolice (ta zároveň poukazuje k autorovým starším cestopisným črtám). Dějovými paradoxy a smyslem pro bezděčnou ironii života souvisí Brána blažených zvláště se souborem drobných aforisticky vyhrocených satirických a humoristických textů knihy Indicie (1963), s apokryfní i absurdní rovinou povídek Pozvání k soudu (1964), ale i s groteskní fabulační a povahokresebnou nadsázkou Muže s břitvou. V pasážích založených na halucinovaném vnímání zraněného Karla se odráží Putíkova zkušenost z novely Zeď (1962), jejímž hrdinou byl bývalý vězeň koncentračního tábora bojující v nemocnici o život a trýzněný schizofrenními představami.
V době vydání se Brána blažených přiřadila k vlně románů skepticky rekapitulujících neuspokojivé mravní výsledky dvou desetiletí socialistického společenského vývoje (M. KUNDERA, Žert; L. VACULÍK, Sekyra; na umělecky méně průkazné úrovni např. K. PTÁČNÍK, Chlapák, 1969; nebo F. RACHLÍK, Oblázek, 1969). Zaujetí pro mechanismy lidského vegetování bez vyššího smyslu sdílí Putík s V. PÁRALEM, který se v Milencích a vrazích rovněž pokusil spojit vlastní epický děj s pasážemi promítajícími dílčí lidskou zkušenost na horizont nadčasově platných, opakujících se vzorců lidského jednání.
Lit. B. Balajka: Nepatetický moralista, Plamen 1969, č. 3; N. Marešová: Svědek se stává hráčem, Průboj (Ústí n. L.) 18. 12. 1969; (-adm-)(=J. Adam): Brána blažených aneb Alchymie míjení, ZN 27. 1. 1970; V. Dostál: Opakování dítě nerozumu, Tvorba 1970, č. 7; V. Karfík: Brány přímočarých, Orientace 1970, č. 1; M. Suchomel: Literatura žádostivá života, HD 1970, č. 5; Š. Vlašín: Divák vtažený do hry, RP 14. 2. 1970; F. Všetička: Vstup do Brány blažených, Tvar 1992, č. 22; M. Jungmann: Prozatér životních paradoxů, in J. P.: Brána blažených, Praha 1991.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)