Próza s modelovými a metaforickými prvky o hledání nadčasově platných životních jistot.
Román, uvedený úvahou o autobiografičnosti všech knih, je symetricky rozdělen na dvě části (Čas minulý, Čas budoucí) a ty jsou dále členěny na číslované kapitoly s mírně ironickými názvy. Mladý stavební dělník Karel Houdek, ústřední postava příběhu, připravuje injektáž mostního pilíře nad Berounkou. V první části románu autor humorně vykresluje Karlovy první milostné zkušenosti a analyzuje okolnosti jeho odchodu z domova. Důsledky tohoto poněkud lehkomyslného gesta a dluhy vůči vlastnímu otci, který propadl alkoholu, si Karel plně uvědomuje až v okamžiku, kdy chce jeho sestra poslat otce do léčebny. První polovina prózy vrcholí Karlovým rozhodnutím postarat se o otce a nečekaným sblížením s Venuší Nentwichovou, jež dosud sehrávala roli nezúčastněného pozorovatele. Láska k této krásné dceři iluzionisty se v druhé části románu prolíná s postupným prohlubováním vztahu k otci, na jehož životním úpadku Karel shledává kus vlastní viny. Pouze otcova náhodná smrt tomuto sblížení zabrání. V pasážích, jež předjímají budoucnost, se čtenář dozvídá o svatbě a šťastném manželství Karla a Venuše.
Rosenbaum zvolil vypravěčskou metodu humorně laskavého a ironického nadhledu, s nímž aranžuje své postavy do různých osudových i neuvěřitelně náhodných střetů; přitom jde zároveň o modelový typ prózy, dotýkající se základních etických a hodnotových problémů. Tématem románu je hrdinovo hledání identity, snaha po nalezení jistot, které v životě mohou plnit poslání onoho symbolického "mostu přes zlou vodu". Tyto jistoty po mnoha peripetiích nachází především v obnoveném vztahu k otci, v osudové lásce k Venuši, ale i ve vědomí smysluplnosti své na první pohled nezajímavé práce. Nejednoduchý proces Karlova sebeuvědomování je formálně zvýrazněn tím, že jeho příběh je střídavě vyprávěn v 1. a 3. osobě (v první části subjektivní úhel pohledu signalizuje minulost a retrospektivu, objektivní je vyhrazen přítomnosti; v druhé části se er-forma stává signálem budoucích událostí, ich-forma vypovídá o epické přítomnosti). Metoda střídání osob a časových rovin je prostředkem umožňujícím neustálou konfrontaci několika "tváří" hlavní postavy. Relativizace vztahu mezi skutečností a fantazií se projevuje také např. ve využití několika sci-fi motivů nebo v metaliterárních hříčkách (např. setkání Karla Houdka s OTOU PAVLEM a JAROSLAVEM HOLOUBKEM). Na prvý pohled banální příběh Karla a jeho nejbližších je dynamizován nejen napětím mezi různými časovými rovinami a mezi převážně realistickým přístupem ke zvolenému tématu a prvky úsměvné mystifikace, ale také úsečným, lakonickým, leckdy až aforistickým stylem, využívajícím ironického podtextu a nečekaných point.
V kontextu dosavadních knih ZDEŇKA ROSENBAUMA (nar. 27. 11. 1945 v Berouně) představuje Most přes zlou vodu jistou dílčí syntézu, neboť obsahuje řadu rysů jeho předchozí tvorby, ať už jde o základní schéma vývojového románu, jak je známe z jeho debutu Krajina s nábytkem (1980), nebo propracovanou kompozici románu s několika vypravěčskými perspektivami (Mé svatby, cizí pohřby, 1981), hutnost výrazu a stylistickou pestrost (povídkové soubory Muž ve vaně, 1985; Žena ve vaně, 1990), nebo využití prvků humorné sci-fi prózy, jíž se Rosenbaum věnuje ve spolupráci s L. SZALAIEM (soubory Dvojnásobný dvojník, 1983, Tajná společnost SF, 1986). Historický román Stát jako strom (1989), stejně jako vonnegutovsky groteskní, "igelitovými básněmi ilustrovaný" román Fantagor aneb Bláznova píseň (1991), je možno chápat jako ne zcela nejšťastnější pokus o hledání dalších tvůrčích možností. V poslední době se Rosenbaum soustavně zabývá humoristickým čtivem - v letech 1991-92 pracoval jako šéfredaktor Nového Dikobrazu.
Rosenbaum patří do okruhu prozaiků, kteří vstupovali do české prózy na přelomu 70. a 80. let (ojediněle i později) a soustřeďovali se na tematiku dospívání a hledání osobní identity (např. P. HÁJEK, M. BEZOUŠKA, L. NĚMEC, Z. ZAPLETAL, R. JOHN, P. BARTŮNĚK, později B. BASIKOVÁ aj.). Výrazná autobiografičnost jejich prvotin způsobila, že se knihy těchto autorů nikoliv bezdůvodně - ale i s jistým apriorním, ideově motivovaným despektem - nazývaly "předčasnými memoáry" (Š. VLAŠÍN) nebo poněkud méně výstižně "džínovou" literaturou. I přes nevyrovnanou kvalitu jednotlivých titulů je významné, že tu více, tu méně odrážejí hodnotovou krizi značné části mládeže a že odsuzují pokrytectví a dvojí tvář člověka "zabydleného" ve znormalizované společnosti 70. let. Převažující soustředěnost na subjektivně prožívaný příběh bez analýzy objektivních společenských příčin kritických jevů je vysvětlitelná politickým klimatem v době vzniku těchto románů (ohledy na společenská tabu naproti tomu nevázaly autory ineditních románů: J. PELC, Z. BRABCOVÁ). Lehkostí stylu a humorným přístupem ke klíčovým okamžikům v dospívání mladého muže je Rosenbaumova kniha blízká románu M. VIEWEGHA Báječná léta pod psa.
Lit. B. Dokoupil: Analýza zplanělého romantismu, Kmen (příl. Tvorby) 1982, č. 5 (o knize Mé svatby, cizí pohřby) + Mosty k dospělosti, Kmen (příl. Tvorby) 1986, č. 50; J. Lukeš: Mosty a stropy, SvS 2. 7. 1987; P. Melounek: Rozmarné léto s "kramerovskou" dohrou, FaD 1987, č. 4 (o filmu Krajina s nábytkem); J. Svoboda: Příběh a jeho idea, Kmen 1989, č. 36 (o knize Stát jako strom); R. Pytlík: Generační výpověď - tentokrát s humorem, SvS 1. 4. 1992 (o knize Fantagor); M. Zelinský: Prózy Z. R., in sb. Čtyřicet let literatury v Severomoravském kraji (1945-1985) a aktuální problémy regionalismu, Opava 1989; Přelstít vlastní smrt, Véčko-Voják 1991, č. 5 (rozhovor).
(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)