Soubor krátkých publicistických próz subjektivně, s chápavým nadhledem reflektujících dobové společenské i duchovní klima.
45 dříve již samostatně zveřejněných próz publicistických žánrů (kurzívy, sloupky, fejetony, reportáže, causerie, črty) je rozčleněno do pěti oddílů (Labuti má i loutno má, Chlapeček cvičí mouchu, Malé recenze, Chodníčky, Byli tři). Knížku doplňují ilustrace Skácelova generačního souputníka J. STEKLÍKA. Titul má původ v lidové pověře, podle které potkat koně, z nichž jedenáctý je bílý, znamená štěstí. Ladění textů předznamenává autorovo moto: "Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trošku veselá, kapánek smutná, maličko sentimentální a hodně obrázková, nic víc jsem nechtěl". Řada textů, zejména v prvních dvou oddílech je inspirována vlastním dětstvím i kontaktem dětí a dospělých vůbec. Nejmodřejší kurzívka je o matčině švestkovém táči, v Harfě ve sněhu vypravěč se svým malým přítelem píše dopis Ježíškovi, jde spolu s dětmi po prázdninách poprvé do školy (Křídla), diskutuje o náhražkách za nedostupnou žvýkačku (Když se přežvykovalo), revokuje dávnou neděli vesnického kluka (Jedna neděle z mého dětství). S dětstvím je spjata i pocta filmovému představiteli dobrodruhů ryzího charakteru (Poslední setkání s Garry Cooperem) a váže se k němu i trojí literární rozpomínání na knihy J. VERNEA (Můj slavný strýc), A. DUMASE st. (Otec Tří mušketýrů a toho čtvrtého) a K. MAYE (Kdo byl K. May). Skácel rozvíjí - zejména v Malých recenzích - nejrůznější všednodenní "banality", jako je návštěva u holiče a pedikéra, móda, lidová slovesnost na stěnách u pisoárů a s ní související omítka řečená lingrůstka, zákaz kouření ve vlacích. Píše o ňadrech, tykání, maturitách, o venkovských farářích a tamních hospodách, o neúspěšném rozhlasovém natáčení slavíka, o strážnickém folklórním festivalu i o tom, kterak nová bysta ctihodného předka k patině přišla. (Malé recenze, Skácelův vlastní krátký publicistický žánr na pomezí glosy, sloupku a fejetonu, dosáhly vrcholu své popularity v 60.letech, kdy uzavíraly jednotlivá čísla kulturního měsíčníku Host do domu.) Čtvrtá část pak obsahuje čtyři cestopisné reportáže: Setkání s ďáblem (z Goethova Lipska), Dostojevskij a tráva v Ázerbájdžánu, Nesentimentální cesta do Rakouska a Henri Rousseau z Ivančic (o naivistickém malíři, autodidaktu a autoru pamětí JAKUBU SVOBODOVI).
Skácelova publicistika není pouze příležitostnou a okrajovou, ale integrální součástí autorova díla: s jeho básněmi ji spínají paralely tematické, ideové i některé tvárné. Jedním z dominujících témat je střet světa dětí a dospělých: děti jsou vždy partnerem disponujícím jinou (nikoli menší) moudrostí než dospělí. Skácel konfrontuje - byť laskavě, nostalgicky, mnohdy melancholicky, sentimentálně a snad i poněkud idealisticky - nedeformovanou a kompaktní dětskou vizi světa s okoralostí a konvenční zakotveností dospělých. Tradiční rodinné hodnoty jsou jistotou v rozkolísaném chaosu moderní společnosti. Píše-li Skácel v 80. letech ve sbírce Kdo pije potmě víno následující čtyřverší, pak jen dopovídá to, co již otevřel dvě desítky let předem: "Třeba nám život jinak káže/ kdo moudrý je ten nerozváže/ motouzek co nás s dětstvím spíná/ a krásná pouta neroztíná." Souběžně s konfrontací světa dětí a dospělých je rozvíjen konflikt mezi životem městským a vesnickým. Autorův obraz venkova skládaný ze střípků paměti (vesnice Skácelova dětství) i návratů (vesnice soudobá) je implicitní obhajobou zvykové idyly, rytmu a řádu někdejšího vesnického života a s ním spojených konzervativních hodnot: "Ve městech je všechno samý brusel a umělá hmota, ale na dědině, na konci autobusové linky tenké jak vlas, najdete ještě starou hospodu, kde nemusíte obědvat ve stoje, kde mají dubové lavice a poctivý oheň v litinových kamnech." Skácel rozvíjí téma zdánlivě s bezstarostnou lehkostí a nahodile, ve skutečnosti však komponuje promyšleně a s jasným záměrem, určuje tempo vyprávění střídáním dlouhých a krátkých větných celků, uměřeně mísí běžné a periferní výrazivo, poetizuje text slovoslednými inverzemi, člení podle rytmických kadencí a nevyhýbá se ani tropům obvyklým spíše v básních (např. četné metafory - "kožená křídla na zádech prvňáčků"). Na švech odstavců vznikají elipsy a tím konotačně nasycený prostor pro čtenáře (podobně "otevřené" jsou i pointy). S ironickou a humornou nadsázkou užívá floskule někdejšího politického žargonu ("Brání mi v tom ostych a jakési divné tušení, které ovšem od sebe zaháním jako nepokrokové a dávno překonané."). Texty mají vesměs výrazné epické jádro - mnohdy je patrná přímo rozkoš z vyprávění, přímočaré rozvíjení příběhu, které je lyrikům ("povinně" více či méně "brzdícím syžet") odepřeno, nechybějí však ani lyrické, náladové imprese s "barevnou" obrazností (Nostalgická kurzívka).
JAN SKÁCEL (7. 2. 1922 ve Vnorovech u Strážnice - 11. 11. 1989 v Brně) je znám především jako lyrik navazující na tradici HALASOVY poezie. Jeho verše od pozdního knižního debutu (Kolik příležitostí má růže, 1957) přes sbírky ze 60. let (Hodina mezi psem a vlkem, 1962; Smuténka, 1965; Metličky, 1968) až po knihy let 80., kdy mohl Skácel přerušit nucené letité mlčení (Dávné proso, 1981; Naděje s bukovými křídly, 1983) tvoří vcelku kompaktní celek, ideově vycházející z tradicionalismu a mravních rodových hodnot, často formálně zakotvený v dědictví moravské lidové písně. Významnou část Skácelovy tvorby tvoří i literatura určená dětem (Uspávanky, 1983; Kam odešly laně, 1985). - Autorovy krátké prózy jsou výsledkem jeho spolupráce s novinami, časopisy a rozhlasem (1948-52 byl Skácel redaktorem Rovnosti, v letech 1954-1963 pracoval v literárně dramatickém vysílání brněnského rozhlasu a v letech 1963-69 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu). V těchto médiích byly také Skácelovy texty, jež později sebral do Jedenáctého bílého koně, zveřejněny. 2. vyd. knihy (1966) obsahuje navíc kurzívky Telefon, Pitomá otázka čili jak se to vezme, Život, Malá recenze na Oldřicha Mikuláška, když dostal státní cenu, Druhá na lingrůstku, Malá recenze na stát, A na sirky. Na Jedenáctého bílého koně navazuje výbor ze Skácelovy pozůstalosti Třináctý černý kůň (1993), pietně redigovaný v duchu první knížky próz J. OPELÍKEM.
Skácelova publicistika je spřízněna s tou částí české příležitostné literatury, která díky uměleckým kvalitám zůstává živá i mimo svůj dobový kontext (J. NERUDA, J. MAHEN, bratři ČAPKOVÉ, J. KAINAR atd.). Ve Skácelově generaci se z masy dobové publicistiky zřetelně vydělil svými reportážemi a sloupky M. HOLUB (Anděl na kolečkách; Tři kroky po zemi, 1965; K principu rolničky, 1987). Holubova racionalita, intelektuální podloží jeho textů i ironie stojí sice na první pohled v opozici proti Skácelovu tradicionalismu a rozšafnému ladění jeho kurzivek, oběma je však společné etické poselství: Holub je didaktičtější a deklarativnější než naznačující a posmutněle sentimentální Skácel, jejich směrování čtenáře k duchovní očistě a sebereflexi je však totožné.
Lit. J. Opelík: Malá recenze na sloupky J. S., LitN 1965, č. 13; J. Pecharová: Prózy plné poezie, MF 25. 8. 1965; M. Petříček: Skácelovy žerty hravé a dravé, HD 1965, č. 4; M. Pohorský: Básník píše prózu, KT 1965, č. 32; O. Sus: Malá recenze na malého kurzívkáře item recenzenta, Rt 14. 2. 1965; V. Dostál: Prózy dvou básníků, Impuls 1966, č. 2; J. Hrabák: My také bušíme a otloukáme rez..., in Život s literaturou, Brno 1982 (o sbírce Kolik příležitostí má růže); O. Sus: Od moudrosti k ironickému humoru, in Cesty k dnešku, Brno 1964; J. Kudrnáč: Dva básníci a tradice, in SPFFBU, D 30, Brno 1983; Z. Kožmín: J. S., MITMEM, in Interpretace básní, Praha 1986 + J. S., in Umění básně, Brno 1990; A. J. Liehm: J. S., in Generace, Praha 1990; J. Trávníček: Moravská inspirace v poezii O. Mikuláška a J. S., ČLit 1990, č. 4; S. Richterová: Krajina proměn a tvary ticha + Kontury ticha: oxymóron v moderní české poezii, in Slova a ticho, Praha 1991; V. Černý: Hrst úvah nad J. S., in Tvorba a osobnost I, Praha 1992; K. Chvatík: O Janu Skácelovi a druhé etapě jeho básnického díla, in Melancholie a vzdor, Praha 1992; ROK 1992, č. 1 (skácelovské číslo časopisu s příspěvky M. Kundery, J. Škvoreckého, L. Kundery, A. Přidala, O. Filipa aj.); J. Trávníček in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992 (o Smuténce) + in Kol.: Český Parnas, Praha 1993 (o Dávném prosu).
(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)