Hořce ironický román o pozdní lásce, samotě a posledních věcech člověka, vyjadřující plebejskou životní filozofii.
Román má devět kapitol, nadepsaných letopočty, jež lokalizují děj mezi r. 1980 a 1986. Protagonistou je František Flanderka (syn herečky Růženy z předchozích autorových románů Malovaný děti a Róza Rio), profesor češtiny a dějepisu ve výslužbě, na začátku románu třiašedesátiletý. Flanderka je bláhově zamilován do své bývalé žačky Zuzany, ale dává jí to najevo jen obětavou pomocí v nesnázích. Zuzana Zilvarová (Cúňa) přijde do jiného stavu s barmanem Viktorem Marešem, známým v okolí pokoutními obchody za hranicí zákona. Provdá se za něj (burleskní obraz svatby s vepřovými hody, opilými svatebčany, furiantským tchánem, bitkou i kocovinou podává první kapitola), ale po Viktorově uvěznění skončí manželství rozvodem. Profesor nedbá na uštěpačné pohledy známých, "zpolehýnka se vetře" do Cúniny blízkosti a pomáhá jí (finančně i fyzicky) zvládat domácnost s dvojčaty Zlatanem a Zoranem. Putuje s nimi po východočeských městech (Choceň, Rychnov n. Kněžnou, Kostelec n. Orlicí aj.), kde Cúňa pracuje jako číšnice a kuchyňská síla v hotelích a jídelnách. Když si Zuzana najde na inzerát železničáře Švarce až ze Svojšína za Plzní, zůstává Flanderka sám s knihami, s mlčenlivými kumpány ze zahradního hostince na Balkáně, se vzpomínkami na svá dvě nepovedená manželství a na kamarády, s nimiž za války došel přes Turecko do Buzuluku a pak s naším vojskem zpátky do Čech. Jeho svět se vylidňuje (umírá pan Picek, druhý každodenní host restaurace na Balkáně, i frontový spolubojovník Laco Brezina). V r. 1986 se Flanderka v nemocnici podrobí lehčí urologické operaci (po krátkých kapitolkách z období jeho samoty je závěrečná nemocniční kapitola zhruba stejně rozsáhlá jako svatební z úvodu). Obává se rakoviny, ale krátce po propuštění zemře na infarkt.
Navenek má román ráz profesorových osobních zápisků doplněných několika dopisy kamarádu Lacovi. Smysl a účel záznamů je stejně nejistý jako celý Flanderkův život; tomu odpovídá i vymyšlený adresát František - brigádník ve sběrně papíru, kterého možná pisatelovy listiny zaujmou, ale možná na nich jen posvačí. Ich-formou se román liší od dřívějších Šotolových próz s autorským vypravěčem, ale výrazové prostředky zůstávají stejné: úsečné věty, často se zamlčenými větnými členy a výraznými pointami, bohaté využití dialogu, dramatické vyostřování protikladů a dvojznačnost. Dvojznačný vztah ztotožnění a antiiluzivního nadhledu váže autora k hrdinovi, ale táž ambivalentnost charakterizuje i Flanderkův poměr ke světu a k sobě samému. Motivy lásky a smrti jsou svou povahou patetické; ale mezaliance stáří a lásky provokuje k nevážnosti (náznak travestie je obsažen již v upomínce na biblický motiv krásné Zuzany a chlípných, ale nemohoucích starců). Spojení patosu s ironií, oscilace mezi krajními póly, dává románu podobu deziluzivní a seberozdíravé výpovědi, prostoupené nedůvěrou k velkým slovům, absolutním jistotám a ideálům na výsostech: "Zaseješ hrášek, sklidíš krtka. Ejhle vděk. Fortuna sype na nás růže. Přidrátkované ke špejlím. Drátky se lámou. Růže bere vítr. Padají špejle." Střetání banality a vznešenosti, sentimentu a posměchu, pouťové romantiky a cynismu umožňuje autorovi vyjádřit neuchopitelnost života, který trvá navzdory prohrám jednotlivců, který nemá jiný smysl, než jaký do něj vložíme. Autorovo stanovisko nachází výraz i v proměnlivé perspektivě, z níž jsou nahlíženy životní jevy. Ve scénách svatebního veselí v doláneckém mlýně je patrný profesorův despekt k pojetí života jako hromadění statků a požitků, jako vegetování bez duchovního obsahu; protagonisté svatebního mumraje se však vypravěči zároveň jeví jako lidé skutečnější a pravdivější, než je on sám se svou jednotvárnou a nikomu nepotřebnou existencí. Autor nesoudí, je si vědom klamnosti každého hodnocení, spíše pochybuje a zpochybňuje, a ve Flanderkových niterných sporech (většinou nabývají podoby pomyslného dialogu hrdiny s jeho druhým já nebo s lidmi nepřítomnými a dávno mrtvými) se prodírá k otázkám, jaké si člověk je ochoten klást teprve na prahu nebytí.
Podzim v zahradní restauraci, závěrečná část volné trilogie (následuje po románech Malovaný děti, 1983; Róza Rio, 1986), je Šotolova poslední próza. Dopsal ji krátce před smrtí, v době kdy byl již těžce nemocen - je zřejmě jeho prózou nejosobnější. Toto osobní ladění je patrné z náhlého přesmyku k personálnímu vypravěči i z odvratu od formy historického podobenství, jakou má převážná část jeho prozaické i dramatické tvorby. (Z historických her vyšly knižně v jednom svazku r. 1989 Cesta Karla IV. do Francie a zpět; Padalo listí, padala jablíčka; A jenom země bude má. Do současnosti jsou naopak zasazeny hry Ajax, 1977; Pěší ptáci, 1981; Možná je na střeše kůň, 1981.) Pro Šotolu byl vždy jedinou zárukou lidství tzv. malý člověk, vstupující do učebnic dějepisu nanejvýš jako součást anonymní masy. Ale zatímco dříve (ještě i v prvním dílu trilogie, Malovaných dětech) si všímal spíše jeho bezmocnosti a sledoval jeho snahu utéci před "velkými" dějinami a lživými ideologiemi, Podzim v zahradní restauraci rozvíjí glorifikaci malého člověka, přítomnou již v románě Róza Rio, a dovršuje autorovu cestu k pozitivnímu výměru plebejství jako prosté lidské slušnosti.
Byť Šotola patřil od poloviny 70. let k autorům doma veřejně publikujícím, svým skepticismem se blížil spíše spisovatelům proskribovaným. Proto také lze Podzim v zahradní restauraci stěží klást vedle těch próz, které zachycovaly stáří s nekomplikovaným optimismem a přitakáním životu (J. MATĚJKA, Náš dědek Josef, 1973; J. TOMAN, Sokrates, 1975). Proti idylismu oficiózní literatury a proti falešné harmonii dosahované přehlížením existenciálních otázek (J. KOZÁK, B. ŘÍHA, Z. PLUHAŘ aj.) stavěl Šotola nelíbivou pravdu lidského ohraničení, neúplnosti a zmarnění. Přes skeptické (v rozeklanosti touhy a skutečnosti romantické, až k MÁCHOVI odkazující) pojetí lidského údělu má jeho tvorba (zvláště v závěrečné etapě) styčné body i s díly autorů, kteří obohacovali představu o českém národním charakteru prostřednictvím ironické a groteskní nadsázky a vycházeli přitom z tradice vedoucí od dona Quijota a barona Prášila až ke Švejkovi (B. HRABAL, z jehož díla mají k Podzimu tematicky blízko Harlekýnovy milióny, 1981; J. PUTÍK, Muž s břitvou; E. KRISEOVÁ, Křížová cesta kočárového kočího, 1979; O. FILIP, Kavárna Slavia).
Lit. M. Pohorský: Čtvrtý historický příběh J. Š., in J. Š.: Malovaný děti, Praha 1983 + Imaginární rozhovor o tragédii zvané válka a o povinnosti činu, in J. Š.: Róza Rio, Praha 1986; M. Jungmann: Šotolova sarkastická metafora, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988 (o Malovaných dětech); M. Pohorský: Třetí příběh "pěších ptáků", in J. Š.: Podzim v zahradní restauraci, Praha 1988; V. Novotný: Loučení plné pokory, ZN 12. 8. 1989; M. Uhlířová: Života bído..., Rt 2. 8. 1989; I. Vízdalová: Podzimní balada, Tvorba 1989, č. 22; B. Dokoupil: Mýtus malého člověka, Tvorba 1990, č. 49; D. Moldanová: Loučení s J. Š., LitM 1990, č. 1.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)