Dvě delší povídky o mladých lidech bolestně pociťujících rozpor mezi oficiálně hlásanými socialistickými ideály a realitou počátku 50. let.
Hrdinou povídky Škaredá neděle je traktorista Lojzek, který po těžkém úrazu a poté, co ho opustí jeho dívka Zdeňka, rekapituluje na nemocničním lůžku svůj dosavadní život a hledá nové životní jistoty. Když se uzdraví, odmítne pohodlné místo plánovače, jež mu zaměstnavatel na traktorové stanici připravil. Jako komunista je pak přidělen k výkupu strojů na vesnicích. V této funkci si vyslouží nenávist okolí: odsuzuje ho i vlastní matka. I když Lojzek zvolna nalézá nový, střízlivější milostný vztah, trpí svou izolací. Při konfrontaci s konkrétními osudy vesničanů musí stále zahánět pochybnosti o vlastním konání vírou, že "se to děje pro budoucí dobro lidí". Nakonec odchází na kurs pro agronomy, ale je odhodlán vrátit se, aby dokázal, že jeho jednání bylo čestné a mělo vyšší smysl. - Do podobného osamocení se dostávají i postavy druhé, titulní povídky. Dvacetiletá účetní Věra Řeháková prožívá vnitřní zápas, zda vyhovět konvencím a provdat se za Zdeňka, o tři roky mladšího, nezodpovědného slabocha, k němuž přestává cítit lásku, ale s nímž čeká dítě. Odhalením finančních machinací se navíc dostává do konfliktu se spolupracovníky na traktorové stanici i s ředitelem Votavou. Věřin příběh vrcholí jejím útěkem ze svatebního obřadu. Druhou, souběžnou a významově komplementární dějovou linii povídky tvoří historie Votavova syna Karla, vysokoškolského studenta v Praze, který je vyloučen ze strany pro zlehčení zformalizované závazkové akce. Přestože Karel nenachází porozumění ani u otce, jenž přistupuje na mravní kompromisy, rozhoduje se (povzbuzen také Věřiným činem), že se nevrátí na školu a bude důrazněji obhajovat svou pravdu.
Obě povídky jsou vyprávěny v ich-formě, v druhé se přitom konfrontují výpovědi tří mluvčích - Věry, Zdeňka a Karla (jednotlivé party, jež se v závěru kvůli stupňování dramatičnosti střídají ve stále rychlejším tempu, jsou stylisticky odlišeny jen v náznacích - např. využitím charakteristických profesních termínů a obratů). Analytická metoda umožňuje autorovi rozkrývat duševní konflikty mladých lidí, kteří zklamáváni svým okolím i mravní nedostatečností těch nejbližších, trápeni pochybnostmi o předkládaných pravdách, cítí potřebu vyrovnat se s dobou a v prvé řadě vyznat se sami v sobě. Odmítají pohodlně vklouznout do pokrytecké mašinérie světa. Dávají přednost úpornému hledání, usilují zachovat si vnitřní opravdovost jako jedinou obranu proti povrchnosti, nepoctivosti a přetvářce. Pochybnostmi není zasažen ideál socialismu, který autor sám sdílel, nýbrž jeho dobová realizace: z tohoto hlediska je charakteristické, že v první povídce prakticky splývá zorný úhel autora a protagonisty např. ve vztahu k nedobrovolnému výkupu strojů od rolníků nebo k sedlákům zatvrzele odmítajícím vstoupit do družstva (jejich reprezentantem je z řady vedlejších postav zvláště starý Brožík, který raději nechá vlastní hospodářství nadobro zpustnout). Povídky nemají prudký dějový spád, zdrojem napětí je spíš kritická reflexe skutečnosti, snaha obnažit její rozpory, a vypjatý občansko-mravní akcent. Z tvárných prostředků slouží k posílení naléhavosti výpovědi nejvíce principy kontrastu a paralelismu, které jsou ve větší míře použity v titulní, kompozičně složitější povídce. V protikladu se např. ocitají vnitřní čistota mladých hrdinů a úhybný svět starší generace, subjektivní pocity a obecné povědomí o stavu společnosti, přímo se konfrontují stanoviska postav, příběh Věry, ztvárněný více v citové poloze, má svou intelektuálnější paralelu v příběhu Karlově, ale i v osudu Lojzka ze Škaredé neděle. Důležitou úlohu v autorově technice sehrává detail, s jehož pomocí Trefulka evokuje atmosféru dějů, ráz prostředí a psychické stavy a pocity postav.
JAN TREFULKA (nar. 15. 5. 1929 v Brně) na sebe poprvé výrazněji upozornil jako literární kritik: v r. 1954 vystoupil v Hostu do domu proti plytkým básním P. KOHOUTA a proti dobové agitační poezii vůbec. Pršelo jim štěstí je jeho knižní prvotina, obě povídky se zjevnými autobiografickými rysy (po vyloučení z KSČ r. 1950 autor přerušil studium na pražské filozofické fakultě a nějakou dobu strávil jako zaměstnanec traktorové stanice ve Vlašimi) ovšem předtím vyšly v časopise Plamen (Škaredá neděle r. 1960, titulní próza 1961). Trefulka jako jeden z prvních vyjadřoval životní pocit generace, která po únoru 1948 věřila v komunismus, brzy však zapochybovala a potřebovala přesně pojmenovat jevy, které ji zneklidňovaly. Jeho kniha, vydaná v edici Život kolem nás, důležité pro tehdejší výraznou proměnu české literatury, tak stojí u zrodu tendence, jež se krátce nato stala v české literatuře vývojově nejproduktivnější. Svým prohloubeným analytickým pohledem a promyšleným přístupem ke stylu a kompozici přitom Trefulka překonával popisnost, empirismus a sklon k detailizování, které převládaly v prvních ročnících zmíněné edice (J. PROCHÁZKA, L. ŠNEPP, V. PŘIBSKÝ, I. KŘÍŽ aj.). To vše jej zároveň sbližovalo s autory intelektuálnějšího zaměření, kteří už úkol literatury nespatřovali v tom, aby podávala svědectví o životě a návody k jednání, ale spíše v tom, aby kladla mravní a filozofické otázky (J. FRIED, Časová tíseň, I. KLÍMA, Hodina ticha, M. KUNDERA, Směšné lásky, aj.). Deziluzivní pohled na skutečnost Trefulka zachovává i ve své další tvorbě (Třiatřicet stříbrných křepelek, 1964; Výmysly, 1965; Nálezy pana Minuse, 1966), v níž je epičnost zpravidla podřízena racionálně konstruktivním postupům. - Podle povídky Pršelo jim štěstí natočil r. 1963 režisér A. KACHLÍK stejnojmenný film.
Lit. Z. Heřman: Kritikovy první prózy, LitN 1962, č. 27; A. Linke: T. čin v próze, Plamen 1962, č. 11; J. Opelík: Homines novi v české próze, Kultura 1962, č. 3; J. Petrmichl: Dvakrát o vesnici, RP 24. 7. 1962; P. Pešta: Kritikův vpád do prózy, in sb. Cesty k dnešku, Brno 1964; M. Petříček: Paradox moralizující prózy, LitN 1964, č. 33; M. Suchomel: Situační zpráva o cestách k dospělosti, in Literatura z času krize, Brno 1992; Chvála bláznovství, sb. J. T. k 50. narozeninám, Brno 1979xx; J. Pechar: Chvála chlapské nepoddajnosti v prózách J. T., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; Z. Rotrekl in Skrytá tvář české literatury, Brno 1991.
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)