Krátký společensko-psychologický román tematicky soustředěný k hledání lidské důstojnosti.
Děj prózy o 11 číslovaných kapitolách se odehrává během jara až podzimu 1968 v jihomoravském městečku Řičín, jež mnoha znaky připomíná Mikulov. Třiašedesátiletý Cyril Duša, který vstoupil r. 1949 do komunistické strany, dal se přemluvit k funkci předsedy družstva a později ředitele strojní stanice, si připadá v pooperačním stavu při probuzení z narkózy náhle odcizený. Celý svůj dosavadní život pociťuje jako něco nepatřičného, jako ponižující plahočení, do něhož vlastní vůlí jen málo zasahoval. Mylně se domnívá, že má rakovinu, a rozhodne se po propuštění z nemocnice dožít zbytek života svobodně a po svém. Doma si začne vést zápisky, v nichž uvažuje o svém osudu, a snaží se nalézt ve vlastní minulosti "onen okamžit zvratu, kdy jeho život vybočil z cesty, o níž snil". Odejde od ženy, se kterou si nikdy příliš nerozuměl, opustí dům i práci na své vinici, která jediná mu skýtala radost a uspokojení. Nastěhuje se do boudy za městem k prohnané, ale životem také nešťastně smýkané Evě a přes téměř čtyřicetiletý věkový rozdíl s ní prožívá erotické opojení i chvíle skutečného štěstí. Městečko se však od nich postupně odvrací. Dušova žena požádá o rozvod, syn apeluje na otcův rozum, a když Duša v té chvíli projeví určitou nerozhodnost, Eva ho opouští a odnáší si i jeho vkladní knížky s celoživotními úsporami. Cyril Duša po citovém otřesu žije nějakou dobu ještě sám jako správce bezvýznamné místní jeskyně, posléze se na synovo naléhání vrací domů k ženě a hospodářství. Necítí se poražený, ničeho nelituje, protože poznal chuť svobody.
Próza je koncipována jako sebeanalýza hlavního hrdiny (ostatní postavy nejsou psychologicky hlouběji propracovány), jenž hledá příčiny ubíjející přízemnosti života ve vlastní povaze a jednání. Charakter postavy se odkrývá nejen v hrdinových zápiscích psaných ich-formou, jejichž styl i jazyk s prvky slováckého dialektu prozrazují prostého člověka, ale také psychologickými průhledy obsaženými ve vypravěčském partu. Hrdina je přitom v obou případech nahlížen v dvojí perspektivě - zevnitř, ale zároveň jakoby odcizeně, zvenčí. Mírný a poslušný Duša nikdy nehledal osobní výhody. Spíše se vždy snažil vyhovět, i když o předkládané pravdě pochyboval. Usilovnou sebereflexí dospívá k poznání, že za pravdu a svobodu se musí platit a že člověk má žít především v souladu se sebou samým, bez ohledu na konvence. V očích druhých vypadá pak třeba jako blázen, ale jedině tak neztratí vlastní identitu. Dušovy výroky - "každý má koneckonců právo na svůj vlastní pravopis", "moudrost a charakter /.../ dává Pánbu jenom bláznům" - shrnují smysl celého díla. Shodný den a měsíc narození románového hrdiny i autora (15. květen) dodávají těmto výrokům ráz autorské konfese. Soustředěním na proces hrdinova sebeuvědomování a také zdánlivým vyvázáním příběhu ze společenských i politických souvislostí se kniha blíží žánru psychologické prózy. Avšak zápisky, časově přesahující krátký románový děj, v nichž se Duša vrací až k době svého dětství, nepřímo vypovídají o poměrně dlouhé etapě české historie a propojují individuální se společenským. Některé rafinovaně ukryté informace (rok 1968, kdy se děj odehrává, není např. nikde v knize uveden a lze ho vypočítat jen podle roku Dušova narození) a konečně i obraz probuzení z narkózy, náhlá vůle ke svobodě, její krátké poznání a zmoudřelý, vědoucí návrat ke starým poměrům, dovolují chápat prózu také jako společensko-politické podobenství.
Ačkoli Trefulka mohl od počátku 70. let publikovat jen v zahraničí, nevznikl v jeho prozaickém díle výraznější předěl. Od počátku své tvorby je autor zaujat otázkou životní všednosti. Trvale si uchovává deziluzívní přístup ke skutečnosti, jenž byl u jeho prvních próz (Pršelo jim štěstí; Třiatřicet stříbrných křepelek, 1964) hodnocen jako součást tehdejšího ozdravného společenského procesu. Trefulkovy práce mají znaky prózy intelektuální, epičnost je leckdy potlačena racionálně konstruktivními postupy. Tento rys se projevil nejen v drobnějších pracích, ale např. i v románu Velká stavba (Kolín n. Rýnem 1982, Brno 1994). Metaforický příběh zednické party, zoufale se lopotící na obrovské nesmyslné stavbě uprostřed lesů, poukazuje ke zločinnosti každého fanatismu. Kritická analýza zaměřená především na trapnost lidského vegetování (Svedený a opuštěný, 1983xx; Toronto 1988) je u Trefulky podbarvena existenciálně, nepřestává však sledovat lidský osud ve vazbě s konkrétně historickou realitou. Od jiného kritika všednosti, satirického V. PÁRALA, se Trefulka výrazně liší trýznivou nespokojeností s daným stavem a touhou po vnitřní čistotě. Téma uráženého a ponižovaného lidství, jež se uchyluje k bláznovství jako ke svobodnější formě existence, se počátkem 70. let příznačně objevuje i u jiných autorů (O. FILIP, B. HRABAL, E. KRISEOVÁ). Důraz na mravní otázky se v Trefulkově díle postupně proměňuje v chápavý humanismus (román z období oslavanské stávky Zločin pozdvižení (Kolín n. Rýnem 1978; Praha 1991).
Lit. J. K. (= J. Kovtun), Svědectví 1978, č. 5; Chvála bláznovství, sb. J. T. k 50. narozeninám, Brno 1979xx; J. Pechar: Chvála chlapské nepoddajnosti v prózách J. T., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; J. Blažke: O bláznech jen dobré, MorN 1990, č. 36; J. Kratochvil: O duši bláznů, LitN 1990, č. 30 (příl. LidN 25. 10. 1990); M. Petříček: O bláznech spíš smutně, Tvar 1990, č. 36; J. Trávníček: Román, který ví, Rok 1991, č. 2; M. Zeman in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)