Román-deník zobecňující prožitky autora jako příslušníka českého kulturního disentu 70. a 80. let.
Český snář, věnovaný J. KOLÁŘOVI, je napsán ve formě deníkových záznamů. Téměř každodenní, nestejně rozsáhlé zápisky začínají datem 22. ledna 1979 a končí 2. února 1980. Autor zachycuje sám sebe jako Ludvíka Vaculíka, pisatele deníku, on i jiné skutečné postavy dostávají podobu literárních hrdinů. Nejprve se tu objevuje rodina - žena Madla a synové Jan a Ondráš. Další rovinu textu tvoří autorova činnost organizátora strojopisných edic samizdatového nakladatelství Petlice: hrdina píše o problémech s rukopisy, autory, písařkami, i o samotných knihách. Značný prostor zaujímají popisy setkání s přáteli a přítelkyněmi (J.GRUŠA, I. KLÍMA, K. KOSÍK, K. PECKA, E. KANTŮRKOVÁ, P. KOHOUT, Helena, Zdena aj.), a to jak setkání pracovních, tak i soukromých a intimních. Objevují se tu občas i záznamy policejních výslechů. - Hrdinovu citovou krizi vyvolává rozchod s milovanou Helenou, která se vystěhuje do Vídně. Vyrovnání hledá pisatel v cestách mimo Prahu, v práci na zahradě či v organizování protestů proti policejní zvůli vůči P. KOHOUTOVI. Neustálé pochybnosti o smyslu veškerého počínání se koncentrují v práci na rukopise Českého snáře. Jeho tvůrce reviduje své dosavadní zápisky a uvažuje o míře upřímnosti, poměru skutečnosti a fikce, jejž má respektovat vzhledem k jednajícím a pojednávaným osobám. Nakonec se rozhoduje zachovat autentický ráz knihy i za cenu její stylové nevyváženosti a čeká na vhodný závěr, který mu přinese až sen o výletu všech disidentských přátel do Brna, do lepších časů.
Román má synkretickou povahu. Vychází ze skutečných, autorem jen nepatrně stylizovaných deníkových záznamů, které jsou však z žánrového hlediska různorodé. V proudu vyprávění, líčení a dopisů je potenciálně přítomen román milostný; fejetony, glosy a aforismy, komentující veřejné události, jakož i kritické úvahy o situaci ve společnosti, o statečnosti i emigraci, o zodpovědnosti každého za stav v zemi, vytvářejí obrysy politického románu; detailní pozorování proměn přírody, ale i soukromá botanická bádání, osobitý "zahradníkův rok", vnášejí do textu výraznou rovinu lyrické prózy. Jsou zde i reportáže z kaváren, z večírků a oslav, z různých pracovišť, cestopisné črty, literárněvědné poznámky, citace z cizích deníků a dopisů, verše, anekdoty, záznamy snů. Text tak přesahuje rozměr osobního příběhu a stává se kritickou výpovědí o stavu celé společnosti, formální různorodost umožňuje poskládat různé pohledy v jeden celkový obraz světa. - Součástí textu jsou i úvahy o možné podobě, dopadu a významu románu pro autora a osoby v něm zachycené, je tedy Český snář i "románem o románu". Autor tvrdí, že upřímně zaznamenané skutečnosti jsou pro text cennější, umělecky pravdivější než dodatečné retuše, fabulace a výmysly, ale drobné úpravy přiznává. Tento metatextový monolog souvisí s pomyslnými dialogy, které autor vede se svými bližními v zápisech, dopisech, v komentářích k jejich promluvám, činům, k jejich vlastním rozličným textům. Vnitřní polemiky vykazují široké citové rozpětí od jásavé radosti a chvály po upřímnou zlobu, sebeironii, hanu, trýznivý žal a smutek. Bytostná autorova skepse a pochybovačnost jsou zároveň motorem jeho neutuchající aktivity a naděje. Nutí ho nevzdávat se, stát za svým přesvědčením, v boji se světem nalézt svou sílu a sám sebe. Závěrečná citace pranostiky o skřivánkovi, který na Hromnice musí vrznout, i kdyby měl zmrznout, je nejen metaforou snu, ale i pointou románu a jednoho prožitého roku. Nevztahuje se však jen k jednomu životu, má význam obecnější touhy i autorovy vize budoucnosti.
Román měl v 80. letech mezi svými čtenáři ohlas hlavně pro svou tematiku: otevřené zobrazení života disidentských kruhů, v nichž se autor pohyboval. Vytýkána mu byla přílišná otevřenost, hlavně vzhledem k dobové politické situaci v policejním státě, autorova nekritičnost, shovívavost vůči sobě samému, ba egocentrismus. Román však nelze zaměňovat za literaturu faktu, přestože český čtenář považuje často za nejzajímavější právě faktografii. Styl výpovědi pojaté jako subjektivní, ale upřímný, o pravdivost usilující záznam skutečnosti nebyl ostatně v české literatuře ojedinělý (Vaculík navazuje na Šlépěje, 1917-41, a podobné texty J. DEMLA) a také v cizích literaturách je stále živý (D. TATARKA, Písačky; M. FRISCH, Montauk; P. HANDKE, Hodina opravdového vnímání; B. GORDONOVÁ, Tančím tak rychle, jak dokážu aj.). Autobiografickou stylizací stojí Českému snáři blízko Milí spolužáci! (1. Kniha indiánská, 1981xx, Kolín n. Rýnem 1986, 2. Kniha dělnická, 1986xx, Kolín n. Rýnem 1986), Vaculíkovy soubory komentovaných deníkových zápisů z mládí. V samizdatové literatuře 70. let mají shodné rysy některé prózy a básně E. BONDYHO a V. TŘEŠŇÁKA, které rovněž vycházejí z popisu silného autobiografického zážitku, v 80. letech pak próza P. KOHOUTA Kde je zakopán pes. Na pomezí autobiografického autentického záznamu a fabulované prózy ze života disidenta stojí i některé povídky I. KLÍMY, B. HRABALA, M. M. ŠIMEČKY, prózy D. TATARKY či H. PONICKÉ. Formu deníkového traktování příběhu použil Vaculík v próze s autobiografickými rysy Jak se dělá chlapec (1993), jež je zároveň literární a osobní polemikou s autobiograficky laděnou Smolnou knihou (1991) L. PROCHÁZKOVÉ.
Lit. V. Karfík: Vaculíkovo téma, KSb 1981, č. 1xx; Diskuse o V. Snáři, Proměny 1985, č. 2; V. Havel: Odpovědnost jako osud, in Do různých stran, Praha 1990; M. Jungmann: Dopis Ludvíku Vaculíkovi, in Průhledy do české prózy, Praha 1990; E. Kantůrková: O generačních pocitech, objektivitě, autenticitě a jiných věcech, LitR 1990, č. 5; V. Karfík: Deník jako román, ČLit 1990, č. 3; M. Exner: Otazníky nad Českým snářem, Tvar 1991, č. 20; Hlasy nad rukopisem Českého snáře, Praha 1991; M. Jungmann: Vaculíkova "pravda a báseň", Tvar 1991, č. 9; V. Karfík: Pravdu, i kdyby jí mělo být peklo! + S L. V. o Českém snáři, LitN 1991, č. 14 (příl. LidN 4. 4. 1991); S. Richterová: Co psát a k čemu to vést, in Slova a ticho, Praha 1991; V. Svatoň: Český snář - deník nebo román?, Tvar 1991, č. 30; Z. Vybíral: Jak se dalo žít, aniž mělo velký smysl snít, Rok 1991, č. 2; K. Chvatík: Český snář L. V., in Melancholie a vzdor, Praha 1992; M. Jungmann in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; V. Černý: L. V. sny a skutečnost, in Eseje o české a slovenské próze, Praha 1994; ● o Nepamětech: J. Lukeš: Jak se kalila normalizační ocel, Týden 25. 5. 1998; V. Karfík: Drahý pane Beneš, LitN 1998, č. ●; M. Jungmann: Koňmo na Praděd, LitN 2001, č. 42 (o Cestě na Praděd).
(Zbyněk Fišer, Slovník české prózy, 1994)