Společensko-psychologický román o cestě intelektuála z vnitřní izolace, odehrávající se za 2. svět. války.
Osu téměř šestisetstránkového románu o třech částech (Jitru neunikneš, Lidská srdce, Úsměv), v nichž se střídají číslované kapitoly s intermezzy, tvoří osud profesora a spisovatele Karla Šimona. Ten se po rozpadu druhého manželství, poznamenán předchozími rodinnými tragédiemi (první žena umírala po léta na rakovinu, dcera z tohoto manželství spáchala z málo vysvětlitelných důvodů sebevraždu), vážně nemocen a znechucen válečnými poměry, stěhuje z Prahy do Doliny, do venkovské vilky svého přítele, zubaře Krofty. Umožní mu to vysoký honorář za knihu, nestrádá proto v takové míře jako většina ostatních. Pražský byt ponechal Šimon rodině svého lehkomyslného bratra Emila, jehož krásnou ženu Elišku obdivuje. Během války rodinu podporuje, zejména po Emilově smrti v koncentračním táboře. Citově rezervovaný, chladný intelektuál Šimon, trpící svou povahou, se sice solidarizuje s postiženými, ale nemíní se podílet na odboji proti zlu, jehož je pouhým pozorovatelem. V Dolině se pokouší psát nový román, který pro neživotnost postav nedokončí. Amatérsky maluje, seznámí se s generálním ředitelem cementáren Kameníkem, k němuž chodí na karetní partie, naváže povrchní milostný poměr s údajnou vdovou po židovském advokátovi, Idou Steinovou. Poznává se také s řadou místních lidí různých morálních kvalit. Tím, jak se sžívá s několika z nich (domovník Kozák, dělník Fiala, hajný Karhan aj.), dostává se do situací, kdy musí řešit otázky svého svědomí. V posledních měsících okupace se Šimon vymaňuje z pasivní rezistence: pomáhá finančně českému odboji, sovětským partyzánům (ukrývá nemocnou lékařku) a nalézá skutečné štěstí v opětovaném citu k Elišce. V prvních dnech svobody, kdy hledí s novými nadějemi do budoucnosti, je zastřelen ustupujícími Němci.
Román je důmyslně členěn: kombinace objektivního vypravěčství (v kapitolách) se subjektivním záznamem pocitů hlavní postavy (v intermezzech), umožňuje autorovi střídat současnost s minulostí a odhalit hrdinovu prehistorii. V průběhu děje dochází k proměně "zbytečného člověka", bojácného introvertního slabocha v mravně hodnotného jedince, který reviduje svůj dosavadní divácký vztah k životu účastí na osudech druhých a podílem na zápasu proti fašismu. Postupné narušování Šimonova individualismu autor vyjevuje nejen jeho podrobným sebezkoumáním v intermezzech, ale současně v množství epizod souvisejících jen volně s ústředním příběhem, vedlejších motivů nesených lidskými typy, s nimiž se protagonista důkladněji nebo jen letmo seznámil a které úhrnem podávají obraz diferenciace české společnosti během války. (V tomto smyslu se kniha řadí k žánru společenského románu). Psychologičnost se zde vyrovnaně slučuje se složkou dobově dokumentární a popisnou: jednotlivé epizody se odehrávají v přehledně a detailně členěném prostoru, v němž má každá z postav (s výjimkou Šimona stabilních, nepodléhajících vývoji) své přesně vymezené místo a funkci. Důležitým momentem děje se stalo hrdinovo poznání, že tlaku doby nelze uniknout. "Setkat se se skutečností v její čisté bezprostřednosti: do tohoto ohniska je strhován Valentův hrdina, tato přitažlivost je živoucím středem Valentova románu. /.../ První etapa končí spisovatelským neúspěchem, druhá předčasnou smrtí hrdiny. Nic nezískal, nikam nedošel, ale konflikt je zahlazen úsměvem pochopení a souhlasu. Jen k této připravenosti dovedla Šimona jeho cesta. Nevydobyl si tak docela svou skutečnost, odevzdal se jí. Otevřel se chvíli, vyšel ze sebe, už bez úvah a výhrad, na pochyby a důvěřivost nebylo kdy" (M. SUCHOMEL). Šimon si postupně uvědomuje, že zelené světlo naděje umožňuje člověku v sebetrýznivějších podmínkách nerezignovat, ale projít životem jako plnohodnotná osobnost, zanechávající po sobě viditelnou stopu. Jeho skepse, pasivita a zbabělost se v závěru rozplývají (ovšem ne zcela bez zásahu vnější autorské vůle) ve vědomí sounáležitosti se všemi, kdo brání svobodu. Do tváře smrti (motiv smrti se objevuje již předem v úvahách sovětského důstojníka) proto pohlíží s vědomím nově nalezené důstojnosti.
Tvorba novináře a spisovatele EDVARDA VALENTY (22. 1. 1901 v Prostějově - 21. 8. 1978 v Praze) je dokladem plodného ovlivňování jedné profese druhou. To se projevilo již v převyprávění osudů polárníka J. WELZLA (Třicet let na zlatém severu, 1930; Po stopách polárních pokladů, 1930; Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932; Ledové povídky, 1934 - vše spolu s B. GOLOMBKEM). Jeho dlouholetá činnost v Lidových novinách se otiskla do sdělného jazyka a přehledně komponovaného vypravěčství. Valenta rozehrává komplikované příběhy, v nichž není nouze o dramatické napětí a do kterých často vstupují filozofické úvahy a psychologicky složité zápletky. Román Jdi za zeleným světlem vyvolal v době vzniku množství polemik o svém smyslu, ideové koncepci a společenské funkci. Návratem k psychologičnosti, k analytickému hledání smyslu lidské existence v čase absolutní nesvobody, úvahami o spisovatelské odpovědnosti, o neúprosnosti smrti a možnostech jejího překonání i typem citově vyprahlého intelektuála, který postupně dospívá až k oběti, vymykal se pravidlům, podle nichž byla konstruována tehdejší socialistická próza a její kladný hrdina (např. M. PUJMANOVÁ, Život proti smrti, 1952; práce K. F. SEDLÁČKA aj.). Valentův způsob pojetí tématu, blízký psychologické próze 30. a 40. let (A. HUXLEY, R. ALDINGTON, K. ČAPEK, E. HOSTOVSKÝ, V. ŘEZÁČ) znamenal novým kladením otázek i vypravěčskou neotřelostí narušení literárního schematismu 50. let. Motiv intelektuála hledajícího cestu z izolace a k ujasnění vlastní identity se v autorově tvorbě objevuje s neobyčejným důrazem ještě v novele Trám (1963). Snaha o nalezení souladu a rovnováhy mezi vnitřním světem jedince a jeho místem ve společnosti je ovšem patrná již v povídkovém souboru Lidé, které jsem potkal cestou (1939), v románu o cestovateli Holubovi Druhé housle (1943) i v románu Kvas (1947), který kombinuje prvky kronikářské (postupující industrializace venkovského kraje na konci 19. stol.) s rysy psychologické studie o zrodu podnikatelské osobnosti. Podobné motivy vyplňují také rozhlasové hry (např. Z nového světa, 1963; Včera, jednou, tenkrát, 1964). Své typické vypravěčské postupy s uplatněním retrospektiv využil autor i v detektivce Dlouhán v okně (1965) a v psychologickém románu s detektivní zápletkou Žít ještě jednou (1981xx, Kolín n. Rýnem 1984) který vyšel nejprve v Edici Petlice a potom v exilovém nakladatelství Index, protože Valenta nesměl od 70. let v Československu publikovat. Stejný osud stihl vzpomínkovou prózu o Janu Baťovi Žil jsem s miliardářem (1977xx, Kolín n. Rýnem 1980, Brno 1990). Memoáry Život samé psaní (1970) přinášejí vzpomínky na dětství, mládí a první kroky v Lidových novinách.
Lit. J. Hájek: Na okraj nového románu E. V., LitN 1956, č. 53; E. Bernardinová, Květen 1956/57, č. 6; F. Kautman: "Sbohem, minulosti...", Kultura 1957, č. 2; I. Klíma: O nových cestách, Květen 1956/57, č. 7; J. Mourková: Valentův román zase z jiné stránky, tamtéž, č. 10; M. Petříček: Próza na nových i starých cestách, NŽ 1957, č. 1; J. Vohryzek: Ještě k Valentovu románu, Květen 1956/57, č. 8; P. Den: Český román zoufalství, Svědectví 1958, č. 6; V. Kocourek: Zelené světlo trámů, Plamen 1963, č. 9 (o Trámu); (pp): Cesta za zmařenou nadějí, MF 2. 10. 1968 (o TV adaptaci románu Jdi za zeleným světlem); M. Suchomel in E. V.: Jdi za zeleným světlem, Praha 1990; J. Poláček: Portrét Jana Bati, Duha 1991, č. 4 (o knize Žil jsem s miliardářem); J. Hek: Život samé psaní, Rt 22. 1. 1991; V. Vrubel: Návraty, HanNov (Olomouc) 25. 8. 1993.
(Sylva Bartůšková, Slovník české prózy, 1994)