Satirické povídky založené na jazykové komice a absurdní představě tzv. pomocného života.
Soubor obsahuje 10 povídek zarámovaných a propojených monologem autora-vypravěče, který objasňuje nakladatelské redaktorce způsob, jakým kniha vznikla. Jeho původním záměrem bylo vytvořit společně s přáteli (J. ŠKVORECKÝ, P. BOŠEK, J. PODANÝ, L. SUCHAŘÍPA) text-appeal o abiturientském večírku absolventů pomocného gymnázia (tj. gymnázia navazujícího na pomocnou školu). Jednotlivé povídky pak skicují možnosti pomocných životů a zaměstnání, v nichž to účastníci večírku "někam dotáhli". Patří sem povolání pomocného ženicha při předstíraných sňatcích (Zelený je strom života čili Pomocný ženich), povolání pomocného, tedy opět předstíraného blba, od jehož názoru lze vždy prostou negací dojít k správnému řešení (Blb), pomocným povoláním je i likvidování nepohodlných otázek jejich rozmělněním (Och, Kusejr, to byl talent!). Pomocnou dobročinností, spočívající ve vytahování spoluobčanů z jam vlastnoručně vykopaných, dosáhne pan Kloheň vděčnosti většiny obyvatel města, a získá tak i jejich hlasy při volbě starosty (Jámy čili Džémy). Pomocného blahobytu lze dosíci po uzavření úrazové pojistky osekáním sebe sama (Takové torzo, to by si teprv žilo!). Svět pomocné existence je plný nečekaných překvapení a nebezpečí, lze v něm snadno přijít nejen o vlastní svobodu (Stručně o hlídačích, Ten, který má být zavřený), ale i o život (Och, Kusejr, to byl talent!, Prožluklost). Příklady "pomocných životů" jsou doplněny dvěma "přednáškami" z "pomocných věd". Malá kapitolka z pomocné historie ústí v závěr, že není rozumné hájit pravdu, dokud je to nebezpečné (doloženo na příkladech Jana Husa a "Jordána Brůny"), Hlavní problém pomocné biofyziky pak předvádí mechaniku způsobu, "jak to někam dotáhnout" za použití kladky a lana. Nakonec se autor-vypravěč opět obrací na redaktorku a vysvětluje smysl a konstrukční schéma připravované knihy Malé hry, která má navázat na "pomocnou" tematiku Kostí.
Vyskočil již názvem knihy naznačuje, že nechce vytvářet logicky vystavěné příběhy s psychologicky hodnověrnými typy, jež by mohly ve čtenáři probouzet iluzi každodenní reality. Konstruuje pouze "kostry" příběhů a typů, které pak nabízejí možnost různých variací, absurdních zvratů, ale i odlišných výkladů při opakované četbě, převyprávění či provedení na jevišti. Vyskočilův svět je světem "pomocným", vznikajícím a trvajícím právě jen v průběhu vyprávění. Konstrukčními prvky nejsou jen události a fakta, nýbrž také slova, proměnlivý proud řeči. To umožňuje vzniknout řadě nečekaných groteskních gagů: Kusejr rozmělňuje nejprve smysl řečeného, pak i reálný svět předmětů a lidí - včetně sebe; Kloheněm vykopané jámy nemůže městská rada dát zasypat, protože nedala písemný příkaz k jejich vykopání, a co neexistuje v úředních aktech, neexistuje vůbec - přestože obyvatelé do jam stále padají. - Hlavním zdrojem účinu Vyskočilových próz je jazyk. Slova vyvázaná ze svých významů se zmocňují mluvčích a krutě si s nimi pohrávají. Ve své mnohoznačnosti (a při souběžném mizení prvotního smyslu a zesilování smyslů přenesených) jsou prostředky jazyka neuchopitelné a veškeré pokusy o exaktnější vymezení podrobným popisem, formálně logickým rozborem (viz Hlavní problém pomocné biofyziky) či za pomoci obsáhlého poznámkového aparátu (Prožluklost) končí bez výjimky v ještě větším zmatení a nejasnosti. Vyřčené slovo se pro mluvčího stává pastí: Tak Albert Jurst (Ten, který má být zavřený) nemůže otevřít dveře od nádražního záchodku a volá, že je zavřený. Náhodný svědek však toto sdělení interpretuje v přeneseném významu "zatčený", což je obecně přijato a jiný výklad se nepřipouští. Nedorozumění nelze odstranit a Jurst je navěky beznadějně uvězněn v roli, kterou mu jím vyřčené, leč na něm se nezávisle vyvíjející sdělení přisoudilo.
IVAN VYSKOČIL (nar. 27. 4. 1929 v Praze) je významnou osobností českého divadelnictví 60.-80. let, především pak - spolu s P. BOŠKEM - průkopníkem text-appealu, dramatického tvaru na pomezí čteného a hereckou akcí ztvárněného textu. Z jeho prvního tvůrčího období jsou nejznámější hry vytvořené společně s J. SUCHÝM (Kdyby tisíc klarinetů, 1958) a V. HAVLEM (Autostop, 1961). Pozdější, samostatně napsané hry si většinou sám inscenoval a také v nich herecky účinkoval (Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích, 1965, vyd. 1969; Haprdáns neboli Hamlet princ dánský ve zkratce, prem. 1980, vyd. 1981). Stejně jako ve scénických pracích se i v próze od počátku soustředil především na využití víceznačnosti jazyka improvizované promluvy: možnosti jazykové grotesky, černého humoru a absurdních posunů významu si poprvé vyzkoušel v souboru Vždyť přece létat je snadné (1963), který ještě sestával ze samostatných povídek. V souborech Kosti a Malé hry aneb Maléry (1967) již Vyskočil jednotlivá čísla propojuje autorským monologem po vzoru divadelních text-appealů, aby nakonec dospěl v Malém Alenáši k tvaru kompaktní novely. Vyskočilovo prozaické dílo doplňuje autorský výbor z předcházejících tří povídkových knih Ivan Vyskočil a jiné povídky (1971).
Svým zájmem o jazyk a (ne)možnosti mezilidské komunikace má Vyskočil blízko k představitelům francouzského absurdního dramatu (především E. IONESCOVI). Jazyková kreativita jako projev svobodné osobnosti spolu se sarkastickým a satirickým laděním jeho děl jej pak staví po bok dramatikům vyjadřujícím absurditu života v komunistické společnosti (S. MROZEK, V. HAVEL). Do linie české experimentální prózy zaměřené k výpovědnímu a komunikačnímu selhání jazyka (R. WEINER, M. SOUČKOVÁ, V. LINHARTOVÁ) přinesl Vyskočil rysy osobitého, groteskního humoru.
Lit. F. Benhart: Nový V.: od ne-divadla k ne-literatuře?, Plamen 1966, č. 6; M. Blahynka, Impuls 1966, č. 6; V. Karfík: Pomocný svět a pomocné životy, LitN 1966, č. 16 + Patologie jazyka, in sb. Příběhy pod mikroskopem, Praha 1966; M. Pohorský: Příběh jako varianty hravé a smutné fantazie, in Zlomky analýzy, Praha 1990 (o Malých hrách); M. Suchomel: Hráči, in Literatura z času krize, Brno 1992; Z. Hořínek in Český Parnas, Praha 1993 (o hře Haprdáns neboli Hamlet princ dánský); J. Patočka: Svět I. V., Divadlo 1963, prosinec; A. Stich: Jazyk v povídkách I. V., KK 1964, č. 3; H. Holubová: Parodie v současné české próze, SPF v Plzni, Jazyk a literatura, sv. 6, Praha 1966.
(František Ryčl, Slovník české prózy, 1994)