Fantaskní a absurdní novela, líčící osudy malého správce snů.
Novelu tvoří 12 číslovaných kapitol, které jsou vždy uvozeny krátkými odstavci shrnujícími stručně jejich obsah. Hlavní hrdina je na počátku vyprávění představen jako bytost, kterou "na jedno kouknutí není vidět", a proto se zatím také nemohl dovědět, kým ve skutečnosti je. Od chvíle, kdy jej spatří moucha Břéťa, nedokáže však už žít "jako nikdo". Začíná pátrat po své identitě, touží poznat své jméno. Dostává první sen, jenž je nazýván Doktor Pusínek, a ten hrdinu poprvé osloví titulem "člověče". Spolu se poté účastní shromáždění snů, na kterém je protagonista zvolen správcem snů a pojmenován Malým Alenášem. Brzy poznává Sna Velkého Sekáče Pihulína Ouhu, jenž umožňuje svým zákazníkům nejrůznější dobrodružství. Seznamuje se také se zlomyslným Josefem, který má příjmení Libuše a který ruší pokojné "krasozdání" lidí. Malý Alenáš ho ovšem v městečku Bacháni nad Piplavou "doběhne" a pokusí se ho napravit. Naučí Libuše správnému snění, spřátelí se s ním a oba poté plánují napsat učebnici a cvičebnici zdárného darebačení. Obyvatelé Krajiny snů se rozhodnou vydávat pro lepší informovanost denní tisk - Snoviny. Práce na něm je svěřena přísným "tísnům", kteří předtím sužovali své snivce. V Snovinách vyvolá největší vzrušení zpráva o chycení dvou exemplářů Bycha. V souvislosti s touto událostí se mezi jejich čtenáři vytváří několik skupin a sekt - např. věřící, vykladači a stálí dopisovatelé ("všechno stále dopisovali"). V závěru vyprávění sleduje Malý Alenáš se svými přáteli osudy stálého snivce Pihulína Ouhy - nadstrážníka Kadlouska, který je na cestě k uskutečnění svých snů okraden. Protože "snové své lidi nenechají nikdy v bryndě", je jejich zásluhou přiveden k činům, jež ho nakonec proslaví. Na úplný závěr Malý Alenáš oznamuje, že více se do této knihy nevejde, a přikládá ještě podrobný návod "jak a kudy do Krajiny snů".
Na počátku novely hrdina poznává svou totožnost podle toho, že jej osloví jedna z postav; jiná mu výrokem "jsi malý, ale náš" udělí jméno. Tento postup ukazuje na základní autorův tvůrčí princip, na hru s jazykem. Význam slov plynoucí z jejich zvukové či morfologické podoby se stává činitelem dějotvorným. Autor využívá zejména zvláštností a nepravidelností jazykového systému, takových situací, v nichž není vztah slova a věci dán přímočaře a jednoznačně. V centru vypravěčské situace stojí nezřídka rčení či ustálené víceslovné pojmenování, v němž alespoň jedno slovo ztrácí svůj původní význam. Tyto jevy Vyskočil domýšlí pomocí hravé fantazie - přenesené významy ustálených úsloví rozvíjí doslovně (hrdina např. skutečně "padá" do oka mouchy či "dobíhá" Libuše v nepřeneseném smyslu); takto zpředmětňuje klišé, materializuje obraznost. Proniká k podstatě slov, protože obnažuje hrou jejich původní význam nebo akcentuje vedlejší, ale také mystifikuje, určuje jazykovým znakům nové sémantické kontexty nebo pole. Zaměřuje pozornost na přísloví, ve kterých se vyskytují slova dnes sama o sobě nesrozumitelná, také ta "dekonstruuje" nesmyslnou doslovností (viz kapitola o chycení dvou exemplářů Bycha). Celému textu dominuje jazyková komika, která využívá i souzvučnosti a mnohovýznamovosti slov. V poměrně krátkém textu se nalézá nezvykle široká škála stylistických a větných figur (kalambúr, anafora, palindrom, paradox, apod.) a dalších příznakových prostředků, z nichž zaujímají zvláštní místo slova expresívní (zvláště zdrobnělá a zveličelá). Jazykovou neobvyklost novely podtrhují četné novotvary i řetězce výrazů utvořených falešným odvozováním různými předponami od zdánlivě stejných slovních základů. Vyskočil tvoří protiklady ke slovům, jež svá antonyma ve slovní zásobě nemají (nedozírno- "dozírno"), pohrává si i s jejich významy. Přestože klade důraz hlavně na jazykovou a tvarovou stránku textu (ozvláštňuje jej i graficky, využívá zvukového bohatství jazyka), neztrácí novela ani kvality epické. Obě stránky se důmyslně doplňují a inspirují. Vyskočil příběh prezentuje antiiluzívně - komentuje naraci, odkazuje na předchozí strany textu, uvádí možnosti dalšího vývoje děje. - Pohrávání s jazykem i s procesem vyprávění naznačují v podtextu díla, že autor chápe hru jako jeden ze základních fenoménů lidské existence. Text se tak stává nepřímou oslavou svobody a fantazie. Snové představují v díle nejen prvek imaginativní, ale také antropologický; protože je nelze plně popsat a racionalizovat, protože připomínají lidem, "že jsou lidé", tvoří protiklad k racionalistickému a stereotypnímu uvažování moderního člověka. Tématem Malého Alenáše je v jistém smyslu také jazyk sám. Autor poetickým způsobem dokládá vztah myšlení a jazyka, poukazuje na naše formy pojmenovávání a třídění skutečnosti, ale demaskuje také jazyk jako nástroj moci, jež nám vládne. Tento text, stejně jako celá Vyskočilova tvorba, reaguje na krizi lidského dorozumívání a pokouší se narušovat ztuhlé způsoby vyjadřování, parodovat ideologické a pseudovědecké promluvy. Novela poskytuje prostor k různorodým výkladům, ale míří v neposlední řadě i ke čtenáři "bezelstnému". Mnohé rysy sbližují Malého Alenáše s moderní autorskou pohádkou (část poslední kapitoly je obsažena ve slabikáři J. GRUŠI a M. WAGNERA Máma, táta, já a Eda). Obsah je přístupný vnímání dětí, herní prvek podněcuje jejich fantazii i vztah k jazyku. Kniha se tak může stát i prostředkem výchovy, ne však nástrojem přímočarého didaktizování.
Vyskočilovu prozaickou tvorbu reprezentují především tři soubory groteskně absurdních povídek, které patřily v 60. letech k nejvýraznějším projevům literárního experimentu v české próze. Ve srovnání např. s typologicky podobnými pracemi V. LINHARTOVÉ však Vyskočilovy texty nevyrůstají pouze z intelektuálních konstruktů, ale inspirují se také každodenním užíváním jazyka. Malého Alenáše, který vznikl v r. 1976 (v době, kdy autor knižně nepublikoval), nelze - stejně jako ostatní Vyskočilovy prózy - ostře oddělovat od spisovatelových bohatých divadelních aktivit. Oba póly jeho tvorby se navzájem ovlivňují, oba usilují o přímý kontakt s adresátem. Vyskočila "sužuje definitivnost napsaného", jeho prozaické texty vycházejí jakoby z okamžitého nápadu, z poetiky text-appealů. Celkově souvisejí s činností "divadel malých forem" (SCHMIDOVO Studio Y, Divadlo Járy Cimrmana Z. SVĚRÁKA a L. SMOLJAKA) či s tvorbou divadelně orientovaných písničkářů (J. VODŇANSKÝ, P. SKOUMAL J. BURIAN). Jazykovou nápaditostí a humorem má Vyskočil blízko k povídkám i poezii E. FRYNTY (Závratné pomyšlení, 1993). K linii současné nonsensové pohádky (M. MACOUREK, O. HEJNÁ) se Malý Alenáš řadí zaměřením na fantazii dětí, groteskností i důrazem na slovní hříčky.
Lit. V. Just: Z dílny malých scén, Praha 1989; A. Halada: Malý Alenáš - vyskočil (a byl dobrý), Tvar 1991, č. 19; V. Janisch: Vyskočilův Malý Alenáš, MorN 1991, č. 22; V. Karfík: Od slov, LitN 1991, č. 38 (příl. LidN 19. 9. 1991); J. Lukeš: Snoviny I. V., LidN 5. 6. 1991; V. Novotný: Hra na Alenáše, NK 1991, č. 11; P. Pavlovský: Óda na nominalismus aneb Vyskočilův Alenáš, Scéna 1991, č. 13; V. Píša: V krajině snů, RP 5. 3. 1991; J. Poláček: Sny I. V., Rt 25. 6. 1991.
(Jan Malura, Slovník české prózy, 1994)