Historicko-alegorický román o středověkém orientálním lžiprorokovi.
Román, rozdělený do tří částí (ty jsou dále členěny na kapitoly s názvy), se většinou odehrává ve Střední Asii, která byla v 8. stol. součástí arabské říše. Hekím, syn tureckého generála v arabském okupačním vojsku, je po otcově smrti vyhnán z jeho majetku a stává se žákem církevní univerzity v Bucháře. Cvičí se v zacházení se zbraní a na nočních shromážděních burcuje chudé jako prorok Makanna se zastřenou tváří. Různorodí vyznavači chápou Hekímovu demagogii jako výzvu k získání ráje na zemi, osvobození z arabské nadvlády či jen k dobrodružství, zbohatnutí nebo zradě. V sedmi kapitolách jsou postupně představeni někteří z Makannových přívrženců: stoicky moudrý Mahmúd-Bobo, který žije s plameňákem, krevní mstou hnaný Káfir, zrádný strážce medresy Sálih, Araby ponižovaný buchárský princ Kuteiba, šlechetný roznašeč vody Selim, zchudlý švihák Kásim, zotročený Peršan Fazl. V druhé části se Hekím rozhodne připojit k povstání Abú Muslima. Díky malému triku ("zázraku") se dostane do čela houfu dobrodruhů a prohlásí se za vtělení Makanny. Přispěje k dobytí Nišápúru, stává se vůdcem kočovníků, jichž se ostatní vojsko bojí, přežije i atentát. Když jsou jeho kočovníci novým velitelem z vojska propuštěni, on sám je uvržen do chalífova vězení. Po útěku se už - ve třetí části knihy - vydává za boha. Zázračně oživí studnu v Nachšebu a nechá si postavit hrad ukrytý ve skalách. Má vlastní vojsko a se 300 ženami žije několik let na svém hradě. Celým chalífátem se začíná šířit povstání Makannových přívrženců, po porážkách však i oni přestávají věřit v jeho božství a přiklánějí se k vojskům místodržitele. Když je konečně jeho skalní útulek nalezen, Makanna - opuštěn obránci - otráví po poslední večeři své ženy a sám se upálí. Zkázu hradu přežije jen jeho nejoblíbenější žena Bánúke.
Weil líčí Hekíma jako člověka deformovaného příslušností k ambiciózní vrstvě porobeného národa a bezprávím ze strany příbuzných, hned vzápětí však jako cynika, toužícího jen po moci. Od počátku je Hekím vědomě falešný prorok, který manipuluje s lidmi. Ani jeho, ani jiné postavy Weil nepředstavuje pro jejich psychologii, ale především jako činitele v akci. Za tuto cenu se vystříhal byť i jen náznaku sentimentu a retardujícího filozofování. Nepřipravený čtenář může nabýt dojmu, že postavy jsou duševně primitivní, Weil však míří jinam: sleduje mechanismus dějinného pohybu jako psychologii a sociologii šíření myšlenky. S tímto omezením jde tedy o román Makannův, zároveň je to román hnutí Makannou vyvolaného. - Jako vzorky pestré sociální a etické základny hnutí fungují i monografické kapitoly v první části prózy, ukázky Weilova umění portrétní miniatury. Jejich hrdinové se posléze v knize znovu objevují a spletení jejich povídek s linií Makanny samotného a masy jeho dalších stoupenců přispívá ke skladebné koncíznosti románu. Jako představitel avantgardní prózy se Weil snažil vystříhat typizace svých postav a otrocké závislosti zobrazovaných činů na historických dějích, naopak posiloval jejich prvky individuální. Orientální kolorit zachycoval přímým pojmenováním a bez prodlévání na detailech, používal slovní exotismy, někdy s jejich českými ekvivalenty. Absence psychologismu, mírně archaizovaný a formalizovaný styl a lineární vyprávění činí z Weilova románu stylizovanou imitaci starých kronik. Třebaže kniha vznikla za protektorátu a její téma bylo dobově aktualizovatelné (stejně jako v případě románu I. OLBRACHTA Dobyvatel), není to pouhá alegorie nacismu a jeho vůdce.
JIŘÍ WEIL (6. 8. 1900 v Praskolesích u Hořovic - 13. 12. 1959 v Praze) patří k experimentátorům české literatury. Román Makanna, otec divů napsal 1940, a poněvadž sám nemohl jako Žid publikovat, zadal jej nakladatelství pod jménem P. VYSKOČILA, který posléze zahynul v Mauthausenu. Román vznikl na křižovatce osobních a dobových dispozic jako nejvýraznější zpracování Weilova životního tématu: tématu falešného proroka a zneužití člověka populistickou ideologií. Vyrostl na základě respektu k neemancipovaným vrstvám společnosti a autorovy schopnosti představit je jako kolektivního hrdinu. Spojuje evokativní historický román FLAUBERTOVA typu, vyhýbající se explicitní ideovosti, s podněty reportáže jako domnělého konkurenta románu (sám Weil byl autorem reportáží, také část dějiště svého románu, sovětskou Střední Asii, poznal za svého pobytu r. 1935). Weil měl pro tuto syntézu předpoklady jako souhlasný komentátor reformních skupin v ruské a sovětské literatuře (Serapionovi bratři, Novyj LEF), které se účastnily tehdy rozšířené destrukce tradiční balzakovské rovnovážné triády autor - hrdina - příběh prostřednictvím epické antiiluze a rozrušováním žánrů realistické literatury 19. stol. (B. BRECHT, J. DOS PASSOS). Reformátoři vyjádřili zejména nechuť k fabulačním výmyslům, nevíru v syžet jako v konstrukci odvádějící od pravdy běžných, zdánlivě banálních faktů a nechuť k teleologicky průhlednému kauzálnímu sřetězení starorealistických příběhů. Prvními Weilovými romány tohoto postrealistického typu byly dvě kritické reflexe stalinismu v SSSR, Moskva - hranice (1937) a její pokračování Dřevěná lžíce (1980xx, 1992); v žánru historické prózy po Makannovi potom román Harfeník (1958), příběh titulního židovského párii s motivy falešných náboženských a politických svůdců a sektářů a dělnického sebeuvědomění během nepokojů v pražských textilkách.
Téma falešného proroka Hášima al-Mukanny proslavil v evropské literatuře irský romantický básník T. MOORE, v jehož dobrodružném a erotickém, verbalisticky dekorativním rámcovém eposu Lala Rookh (1817, čes. 1894-98) je Makannovi věnována první třetina, Prorok z Chorásánu se zakrytou tváří. Makanna je tu představen jako démonický zloduch, mstící se světu za svou znetvořenou tvář, a jeho příběh je vyprávěn jako kratochvíle i jako výstraha před narušováním platných řádů. V české literatuře je arabská tematika po exotiku ZEYEROVI vzácná (J. HEYDUK, J. R. VÁVRA).
Lit. P. Eisner: Román o lžiproroku, in J. W.: Makanna - otec divů, Praha 1946; G. (= F. Götz): Historický román jako časové podobenství, NO 26. 5. 1946; K. Polák, KM 1946, č. 10/11; R. Grebeníčková: Weilova Moskva - hranice, HD 1968, č. 6; J. Bečka: J. W. a Východ, Čs. rusistika 1989, s. 220; E. Štědroňová: Weilova Moskva-hranice, významný román české literatury, in J. W.: Moskva-hranice, Praha 1991; A. Jedličková: "Shledávám, chtě chválit skutky božské, že bohové jsou zlí...", in J. W.: Dřevěná lžíce, Praha 1992 (o Dřevěné lžíci); R. Grebeníčková: J. W. a normy české prózy po patnácti letech, Plamen 1963, č. 11; J. Opelík: J. W. a jeho dílo, in J. W.: Na střeše je Mendelssohn, Praha 1965 + W. povídky z let 1938-48, ČLit 1965, č. 1 + in J. W.: Hodina pravdy, hodina zkoušky, Praha 1966; A. Jedličková: "Shledávám chtě chválit skutky božské, že bohové jsou zlí", SP 1990, č. 8 (stať není totožná s doslovem k Dřevěné lžíci); M. Pohorský: Jistoty a nejistoty J. W., in J. W.: Život s hvězdou - Na střeše je Mendelssohn, Praha 1990; E. Štědroňová: Dialektika umělecké metody a reality v díle J. W., ČLit 1990, č. 2; P. Nový: Člověk: J. W., in J. W.: Moskva-hranice, Praha 1991.
(Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994)