Nina BONHARDOVÁ
Prozaička
Dívčím jménem Anna Urbánková. Do školy začala chodit v Haliči, kde byl její otec velitelem vojenské posádky. Vystudovala obchodní akademii v Opavě (1921–1925) a do roku 1933 pracovala jako úřednice tamní pojišťovny. V roce 1940 se přestěhovala do Písku, 1943 do Prahy. Byla zaměstnána ve Filmovém archivu (1943–1945), dále v redakcích časopisů
Svět v obrazech,
Vlasta a
Praha, v tiskovém odboru Ústředního národního výboru hl. m. Prahy, jako vedoucí propagačního oddělení náborového podniku téhož úřadu (1948–1953) a jako účetní
Státního nakladatelství technické literatury (1953–1962). Poté žila střídavě v Praze a Třeboni a věnovala se literární tvorbě. – Její syn Roman Bonhard (1929–1990) byl klavírní virtuos.
Od třicátých let psala povídky, kulturněpolitické články a kritiky do
Národní politiky,
Národních listů,
Národního osvobození,
Venkova,
Jihočeské jednoty (České Budějovice) aj. Po roce 1945 publikovala mj. v
Jihočeské pravdě (České Budějovice),
Práci,
Literárním měsíčníku,
Rudém právu. Pro
Čs. rozhlas přeložila a upravila několik polských her.
Bonhardová je autorkou historických románů, které se tematicky i stylově hlásí k jiráskovské tradici a jsou založeny na kombinaci bohaté dějovosti s ilustrativním přepisem archivních poznatků. Její hlavní zájem platil dějinám jižních Čech přelomu 16. a 17. století. V monograficky pojatých románech
Tanec rabů a
Hodina závrati korigovala vžité představy o zakladateli rožmberských rybníků
Jakubu Krčínovi z Jelčan a o
Petru Vokovi: prvního zachytila nejen jako člověka nezdolné vůle, ale i jako krutého feudálního úředníka, z druhého se pokusila sejmout ódium pijáka a frejíře a zaměřila se na jeho diplomatické úsilí ve službách protihabsburské stavovské opozice a reformované církve. V románech-kronikách
Selský mor a
Polyxena konfrontovala v duchu poetiky padesátých let obraz šlechtického světa s životem bouřících se lidových vrstev. Střídmé využití romantizujících prvků charakterizuje i díla zasazená do vzdálenějších dob, psaná již se znatelně menší historickou erudicí (vláda Přemysla Otakara II. v
Královském údělu, úsvit křesťanství v Polsku v
Románě o Doubravce České a Měškovi Polském). Posmrtně vydaný román
Misie se dotýká působení Konstantina a Metoděje na Velké Moravě. Dětem Bonhardová adresovala kromě pohádek i autobiografický román
Františka a čtyřlístek, jenž evokuje její idylické dětství v Haliči.
Próza: Písecké vánoce 1940 (doprovod ke kresbám F. Zedníčka, 1940); Tanec rabů (R 1949, 1. díl trilogie); Selský mor (R 1957, 2. díl trilogie); Polyxena (R 1959, 3. díl trilogie); Královský úděl (R 1971); Františka a čtyřlístek (R pro ml., 1974); Hodina závrati (R 1975); Román o Doubravce České a Měškovi Polském (1980); Pohádky třeboňského kapra (1982); Misie (R, 1997).
Uspořádala a vydala: Nová lidová správa Prahy (1949).
Studie a články: K. J. Beneš: doslov, in Tanec rabů (1949); F. Benhart: doslov, in Polyxena (1959); J. Hrabák: doslov, in Tanec rabů (1981); H. Váchová: Nina Bonhardová a jižní Čechy, in Jazyk a řeč jihočeského regionu. Sborník katedry českého jazyka Pdf JČU (1995).
Recenze: Tanec rabů: jot (Jan Otčenášek), MF 2. 4. 1949 * Selský mor: B. Balajka, Nový život 1957, č. 6 * Polyxena: jj (Jaroslav Janů), LitN 1960, č. 29 * Františka a čtyřlístek: J. M. (J. Marhounová), ZM 1975, č. 2 * Hodina závrati: zh (Zdeněk Heřman), MF 13. 5. 1976; A. Hájková, Rovnost 28. 5. 1976; V. Kolár, Literární měsíčník 1976, č. 9 * Román o Doubravce České a Měškovi Polském: iz (Irena Zítková), ZN 9. 8. 1980; val (Josef Valouch), NK 1980, č. 29; J. Bartůšková, Tvorba 1980, č. 34; D. Moldanová, LM 1980, č. 10.
Nekrology: Z. Šmaus, Svoboda 21. 8. 1981; D. Moldanová, LM 1981, č. 8.
Archiv: Osobní fond uložen v LA PNP, soupis sestavila Jiřina Straková (1. část) 1987, a Liběna Šolcová (2. část) 2001.
