Jaroslav HUTKA

Hutkovy počáteční písňové texty se inspirovaly H. Ch. Andersenem a pomocí pohádkové metaforiky se vyjadřovaly k společenské atmosféře. Počátkem sedmdesátých let se jeho písňová tvorba v reakci na tíživou normalizační skutečnost zintimňuje a přibližuje se prostému světu věcí. Hutkovy písně se významově odlehčují, charakteristickými rysy se stávají jazyková i zvukomalebná hravost, humor a využití poetiky nonsensu. Podstatným inspiračním zdrojem jsou autorovi lidové písně, které vyhledával ve sbírkách Františka Sušila a Františka Bartoše a které také upravoval a zpopularizoval na svých koncertech i na obou tehdy doma vydaných LP deskách (Stůj, břízo zelená, Vandrovali hudci). V postupně sílících protestních polohách se však Hutkovy texty záhy silně politizují, reflektují soudobý sociální a politický svět, zejména konzumní životní styl. Jejich častým tématem bývá česká historie jako alegorický obraz doby současné. Některé jeho písně téměř zlidověly, píseň Náměšť se stala neoficiální hymnou listopadové revoluce 1989. – Od šedesátých let píše Hutka prózu (vedle lyrizovaných či expresivních povídek, typických úvahovým prvkem, z nichž jen zlomek byl vydán časopisecky, vyniká delší text Vlasaté léto, výjev ze života „vlasaté mládeže“). V samizdatu byla vydána impresionisticky laděná generační novela Dvorky zachycující realitu v emocionální a intelektuální reflexi pražského teenagera; na ni navazuje novela Plechovka stylizovaná jako deníkový záznam o psaní dopisu nedosažitelné lásce. Deníkovou formu má i Cesta do království, autobiografický záznam o přípravě cesty do exilu a prvních dnech v něm. – Od roku 1977 píše fejetony (kolovaly nejprve v opisech, později byly publikovány v samizdatu a v exilu, po r. 1989 časopisecky), jež nejprve reflektovaly postavení disidenta v Československu, následně zkušenost exulanta (Požár v bazaru) i člověka navrátivšího se domů; rovina politická je konfrontována s intenzivní citovostí, příznačné je autorovo rebelantské gesto, potřeba uchovat si vlastní identitu jak ve střetu s oficiální mocí v normalizovaném Československu, tak i v generačním či politickém konfliktu s částí protikomunistického exilu. – Od poloviny šedesátých let se Hutka vedle psaní písňových textů zcela skrytě věnoval básnické tvorbě (poprvé se jako básník oficiálně představil ve sborníku Generace 35–45). Její prvopočátky jsou spojeny se zásadním popřením jak společenské, tak básnické konvence a na rozdíl od většiny Hutkových písní, reprezentujících životní sílu, nadhled i intelektuální hravost, v nich nacházíme zranitelný a pochybující subjekt, který zaznamenává pocity osobní i generační, pojmenovává svá vlastní selhání či životní trapnost (skladba Autoportrét, sbírky Apokalypsa, Generaci, exilové sbírky Lavička bláznů, Koryta krve). Zároveň Hutka píše i občanskou poezii pamfletickou (mj. ve sbírce Karanténa), meditativní texty s filozofickým rozměrem (Klíč pluhu a Soumrak artikulují zejména etické úvahy a dotýkají se otázek víry, Pradávné kořeny zkoumají místo člověka ve světě), básně-dopisy blízkým atd. Pro jeho poezii je příznačná oscilace mezi volným a vázaným veršem, dlouhými texty i básnickým minimalismem (Agonda). Sbírka Hořký déšť vyslovuje životní pocit autorovy generace v letech devadesátých, pro sbírku Cesta k prameni je příznačný příklon ke „krajinomalebným“ textům.