Soňa  ZÁCHOVÁ

 Vstup Soni Záchové do kontextu české literatury předznamenal v polovině 80. let poměrně silnou a vnitřně různorodou vlnu poezie psané mladými ženami, pro niž je příznačný emancipovaný lyrický subjekt, vyhlašující svou citovou nezávislost na světě starších, ochotu nést odpovědnost za vlastní riziková rozhodnutí, ale také distanci od šedi soudobé reality (Svatava Antošová, Sylva Fischerová, Dagmar Sedlická). V knižním debutu Dopis Černému městu tak básnířka činí v dikci prvotního uhranutí světem, hudbou a láskou, v provokativní sebeprezentaci, kdy lyrický subjekt je sám sobě měřítkem soukromých i společenských rolí. Tematická i tvarová inspirace kainarovským blues je zřetelná v druhé sbírce Nevyřízená korespondence, jež už nese stopy přiznaného „hoře z rozumu“ a přibývá v ní temných tónů především z deziluzí milostných, ale také společenských. Ve sbírce Milostný dopis, kterou autorka vydala po mnohaleté publikační odmlce, je melancholická rovina výpovědi vyvažována vzpomínkovými návraty do dětství a útržky erotických příběhů a milostných vzplanutí.