Ludmila KLUKANOVÁ

 Prozaická tvorba Ludmily Klukanové je lyrická, bohatě metaforizovaná, drobnější útvary mají charakter básní v próze. Svým založením je Klukanová tradicionalistka, obvykle vychází z konfrontace běžné životní empirie s představou ztraceného etického řádu. Při jeho rekonstrukci se opírá o dětské vzpomínky, prožitek rodné západomoravské krajiny i o folklorní inspiraci, kulturní paměť venkovské pospolitosti, žijící v souladu s přírodou. Elementární hodnoty života spatřuje v jistotě domova a příslušnosti k nadosobnímu celku. V prvních knihách je určující perspektivou její výpovědi mytický čas, v němž se svět folklorních legend organicky prostupuje s fantastickým světem dětské obrazotvornosti (Jezírka). Postupně se však začíná výrazněji uplatňovat i čas reálné historie – zvláště události druhé světové války a padesátých let. Tvarově prózy Ludmily Klukanové tíhnou buď k mozaikovitě rozplývavým syžetům (lyrická vesnická kronika Na štítu bylo vytesáno kolo, která vyšla původně v silně cenzurované podobě, román o sžívání českých osídlenců s původně německým městem První generace města, či román ...zemský ráj... s autobiografickou rovinou, v němž jsou v několika dějových pásmech zachyceny osudy třebíčských selských rodin v době předválečné a poválečné), nebo k sevřenější stavbě s jednou ústřední postavou („citová výchova“ selského chlapce na pozadí násilné kolektivizace v Remontě, tragický ženský osud v Denici). Z autobiografické zkušenosti Klukanová vychází též v posledním románu Pozdní čas nastal nám, jehož hrdinka se k stáru vrací do rodné vsi, odkud byla její rodina v padesátých letech násilně vystěhována, a známá místa jí evokují vzpomínky na události, které neblaze poznamenaly celý její další život.– Vliv, který na autorku měli starší básníci spjatí se západní Moravou (březinovský koncept duchovního odkazu předávaného z generace na generaci, demlovský a zahradníčkovský stesk po absolutnu), je zvláště patrný v souboru Slep mi klíč, shrnujícím básnické i prozaické práce, jež vznikaly v letech 1970–1988 na okraji větších celků. V pozdní básnické skladbě Morena Klukanová evokuje neradostný morální stav lidstva, které z běžného života postupně vytěsnilo duchovní rozměr. – Na pomezí beletrie a dokumentu se autorka pohybuje v textech Například jeden život, v němž zpracovala vzpomínky politického vězně padesátých let Antonína Štěpánka, a Páni malíři, kde s poetickým přesahem směřuje od knižního rozhovoru k esejistické reflexi životních osudů a výtvarného díla čtyř výrazných malířských osobností, spojených s Vysočinou – Jindřicha Boška, Františka Dörfla, Ladislava Nováka a Stanislava Pojera.